Návrat bílého lva 11

Přivítání tsuchikageho proběhlo bez problémů. Jménem vesnice jsem mu pogratuloval ke zvolení a prohodili jsme pár zdvořilostních frází. To přivítání s Klosem bylo o něco rozpačitější. Nešlo ani tak o to, o čem jsme mluvili, na veřejnosti bylo přípustné pouze formální přivítání, ale dříve byla z jeho chování cítit radost, že mě vidí, ale teď v něm byla pouze chladná zdvořilost, nic víc. Jako kdybychom byli dva cizí lidé, kteří nemají nic společného. V tu chvíli mi došlo, že naše opětovné sblížení asi nebude až tak jednoduché, obzvlášť jestli je alespoň trochu po mně.
V jeho věku jsem se na otce díval stejně, akorát v mém pohledu bylo více nenávisti. Zajímalo by mě, jestli to tenkrát věděl, že ti, kteří by ho měli nejvíce milovat, ani nevzdechnou, až přijde jeho čas, a pokud ano, jestli ho to alespoň trochu trápilo. Jestli tomu tak bylo, tak to dokázal mistrně skrývat. Vždycky jsem chtěl věřit, že nás někde v hloubi duše měl opravdu rád. Že ta jeho odměřenost byla jenom způsob, jak zmírnit bolest ze ztráty synů, které nedokázal zabránit. Že jeho krutost a tvrdost byly vlastně jenom snahou nás připravit na svět, který byl ještě tvrdší a krutější. Čím jsem starší, tím více chápu, proč se k nám choval tak, jak se choval. Možná i on ve svém srdci doufal, že jednou všechny ty zbytečné boje skončí, jenom nevěděl jak na to, a než si toho všiml, topil se v kruhu nenávisti. Možná by nakonec byl na Hashiramu přece jenom hrdý, že dokázal s Uchihy uzavřít mír.
Bratr mě vždycky škádlí tím, že mi říká, že jsem jako otec, když mě chce naštvat, ale poslední dobou si začínám myslet, že možná není až tak daleko od pravdy. Stejně jako otec i já neustále skrývám své emoce a působím na ostatní chladnokrevným dojmem, jako on jsem schopen krutých věcí pro ochranu klanu a vesnice. V jednom jako on ale nikdy nebudu, nedovolím, aby z mého syna vyrostl cizinec, který nebude k svému otci nic cítit.
„Tsuchikage,“ oslovil jsem Muua. „Tady Shikaharu vás doprovodí na místo, kde budete po dobu summitu ubytováni. Také bude přímo odpovědný za to, že po celou dobu vašeho setrvání ve vesnici budete maximálně spokojení. Budete-li tedy cokoliv potřebovat, obraťte se na něj. Také bude vaším průvodcem po vesnici, takže…“
„Jenom po něm nechtějte vyprávět vtipy, umí jenom ty s klepáním, a ani ty mu moc nejdou,“ skočil mi do řeči smějící se Hashirama.
„Bratře!“ zpražil jsem ho vražedným pohledem. Co si myslí, že dělá?
„Dobře,“ prohlásil bez špetky emocí Muu. „Shishi, Onoki a vy ostatní, jdeme!“ rozkázal svým podřízeným.
„Počkejte!“ zastavil jsem je. „Asi jste zapomněl, ale vaším příchodem do Konohy se Klose vrací pod mé opatrovnictví,“ řekl jsem zdvořile, ale důrazně.
„Hmm… Máte pravdu,“ uznal. „Shishi Klose, tímto ukončuji tvůj výcvik ve vesnici Skryté v Kamení. Oficiálně se tedy stáváš ninjou s hodností genina,“ prohlásil a předal mu ochranou čelenku své vesnice, kterou mu automaticky podal jeden z jeho podřízených. „Doufám, že ji budeš nosit z hrdostí a úctou, která naší vesnici náleží. Nyní tě propouštím ze svých služeb, můžeš jít.“ Pokynul mu.

Když jsem Klosemu dal při jeho odjezdu z vesnice ochranou čelenku Listové, chtěl jsem jenom alespoň trochu zmírnit jeho bolest z toho, že musí opustit svůj domov, ale ostatním kage se toto gesto zalíbilo, a tak od té doby pokaždé když končil výcvik v nějaké vesnici, dostal na znamení ukončení výcviku jejich ochranou čelenku. Všechny je měl zrovna na sobě, Na hlavě Listové, na levé ruce Mlžné, na pravé ruce Oblačné. Kolem pasu měl černý pásek se znakem Písečné, nyní si kolem krku uvazoval poslední symbol, který znamenal, že je jeho dlouhý výcvik konečně u konce.
Kromě symbolů vesnic měl na zádech svého modrého kimona s krátkým rukávem, vyšitý stříbrnou nití svůj vlastní znak. Ten dostal od kage potom, co se na sjezdu rozhodlo, že nikdy nesmí patřit do žádného klanu. V něm byl měsíc v úplňku a v kruhu kolem něj pět malých hvězd. Přičemž každá z nich měla znázorňovat jednu zemi. S tímto znakem mu také bylo přiděleno jméno Shishi Klose. Pod kimonem nosil černé triko, na nohou potom černé kalhoty a sandály. Přes rameno si nesl Katanu.
Klose tsuchikagemu poděkoval, a otočil se směrem ke mně. „Jaké jsou vaše rozkazy, hokage-sama,“ zeptal se mně.
„Tak nejdřív ti asi ukážu, kde budeš bydlet,“ odpověděl jsem mu.

Odvedl jsem Kloseho do našeho starého domu. Po cestě jsme spolu nepromluvili ani slovo, on jenom prohodil pár slov s Hashiramou, ten se ho vyptával na výcvik, na cestu a všechno možné co ho napadlo. Doma byl k mému překvapení obrovský rozruch, všude pobíhalo služebnictvo, které jak jsem se později dozvěděl, najala Mito.
„Co to sakra!!?“ vykřikl jsem udiveně, když jsem to uviděl, „Hashiramo, já myslel, že mi pomůžete utřít prach a vytřít podlahu, ne že spustíte kompletní rekonstrukci interiéru,“ obrátil jsem se na bratra.
„No víš, když jsi se včera tak hezky umoudřil, měli jsme s Mito takovou radost, že jsme si řekli, že pro vás uspořádáme jako překvapení rodinnou večeři,“ odpověděl.
Nevěděl jsem co si o tom mám myslet.
„Aha… tak to je od vás milé… myslím,“ řekl jsem rozpačitě.
„No… že jo. Ale večer jsem šel trochu popít s Asumou a Idarym,“ a jejda! „No a znáš to, slovo dalo slovo, a oba dva jsem je pozval… i s jejich rodinami. Asumův kluk je zhruba ve stejném věku jako Klose, navíc stejně jako on je to velmi nadaný ninja. No přece znáš Hiruzena z mého týmu. Idaryho nejmladší dcera je velice půvabná, a přitom jenom asi o dva roky starší, a bude přece dobré, když se Klose co nejdříve začlení mezi místní mladé…“ blekotal.
„Zkrať to, kdo všechno přijde.“
„No když jsem už pozval ty dva, pozval jsem také Hyradu s rodinou, potom také Kagamiho, ale ten by sem nemohl být pozván, pokud tu nebude také vůdce jeho klanu takže…“ poslední větu se snažil zadrmolit.
„Takže přijde i Uchiha Goro,“ zavrčel jsem. Toho chlapa jsem stejně jako většinu Uchihů moc nemusel. Vždycky jsem se divil, jak někdo takový mohl zplodit a vychovat někoho jako je Kagami. Na jednu stranu to byl sice člověk, který jako jeden z prvních Uchihů začal podporovat spojenectví s námi. Na druhou se nikdy neztotožnil s myšlenkou, že by tyto dva klany měli spolupracovat ještě s někým dalším. Považoval nás totiž kvůli našemu původu za nadřazené ostatním. Kritizoval dohody uzavřené s ostatními vesnicemi, věřil totiž, že by měla Listová diktovat a ostatní poslouchat, ústupky ostatním vesnicím podle něj nepřipadaly v úvahu. Proto jsem ho více méně odstřihl od přímých jednání s kage, jeho povýšený a nenávistný způsob vyjednávání by asi jen těžko ocenili. Stejně mi to ale spousta lidí vyčítalo. Mnoho Uchihů to dodnes bere jako tu nejtěžší urážku hrdosti klanu. Prý jsem všem dokázal, jak si představuji spolupráci mezi Senju a Uchihy. My budeme rozhodovat o všem důležitém, a oni budou utlačováni. Jako kdyby se s nimi dalo o něčem rozumě jednat „s**či,“ pomyslel jsem si.
Zatímco jsem se zamyslel Hashirama vyjmenovával další a další důležité lidi, které z nějakého důvodu nemohl nepozvat.
„A můžeš mi říct, jak takovou sešlost vysvětlím zítra na setkání Kage?“ zpražil jsem ho pohledem, který říkal, že se mu asi brzo něco stane.
„Jééé! Vy už jste tady!!!“ ozvalo se radostné zvolání z kuchyně, odkud právě vycházela Mito. „Ahoj Lvíčku, strašně ráda tě vidím,“ skočila hned Klosemu kolem krku.
„Já tebe taky, teto,“ odpověděl překvapeně objímaný. „Ale prosím, neříkej mi lvíčku, už mi není pět,“ mluvil zdvořile, ale chladně.
„Promiň, já zapomněla, z tebe je teď velký chlap a silný ninja,“ dělala si z něj srandu, když ho konečně pustila.
„Nech ho být, Mito! Taky by se ti nelíbilo, kdybych ti v jeho věku říkal Lištičko,“ zastal se chlapce Hashirama
„Ty na mě vůbec nemluv! Už se ti pochlubil, Tobiramo, co zase s Asumou vymysleli za hovadinu?“ zpražila ho ještě vražednějším pohledem než já. Což boha shinobi přinutilo ustoupit před ní o dva kroky dozadu a jeden doprava, čímž se mu částečně podařilo schovat za mě.
„Skončil u toho, když pozval do mého domu půlku konohy,“ pokrčil jsem rameny.
„Tak já to zkrátím. Nakonec nám nezbylo než z rodinné oslavy udělat neformální večeři na přivítanou pro všechny Kage. Promiňte, tohle jsme vážně neměli v plánu,“ omlouvala se mám oběma.
„To je v pořádku,“ ubezpečil jsem jí.
„Netrap se tím, teto,“ přidal se Klose. „Nikomu jsi nic špatného neudělala, naopak jsem ti vděčný, že jsi si na mě takhle vzpomněla, děkuji vám oběma.“
„Ten kluk má diplomatický talent. Po kom asi?“ mrkla na na mě Mito. „Každopádně oslava začne až za pár hodin. Takže se oba seberte a běžte do lázní. Když jsem tě, Klose, objala, myslela jsem, že padnu smrady. Až se vrátíte, tak to tu nepoznáte.“
Už se stalo, pomyslel jsem si.
„Jé lázně super,“ zaradoval Hashirama. „Horká koupel mi bodne.“
„Tak to si užiješ, u nádobí je voda horká až až. Nemyslel jsi si snad, že po tom co jsi spískal, to tu necháš všechno na mně?“
V tu chvíli i bratrovi došlo, že dnes se dočká, maximálně tak studené sprchy.

S Klosem jsme šli vedle sebe. Bylo to zvláštní, protože o samotě jsme spolu déle než pět minut nebyli snad ani jednou od té doby, co odjel do Mlžné. Došlo mi, že i přesto, že jsem se snažil sledovat každý jeho krok, tak ve skutečnosti jsme od sebe byli strašně daleko. Pokusil jsem se to napravit.
„Co se ti stalo s očima?“ narazil jsem na fakt, že místo jeho specifických bílých očí se zorničkou ve tvaru shurikenu, měl normální modré barvy.
„Naučil mě to jeden jonin v Kamenné, když mě učili jak se infiltrovat mezi nepřátele. Bylo mi příjemné, že na mě pro změnu všichni nezírali jako obvykle, tak to používám, i když jdu normálně mezi lidi."
„A jak jsi se měl v Kamenné?“ pokračoval jsem tou nejotřepanější frází jakou jsem mohl.
„Dobře,“ odpověděl tím nejotřepanějším slovem, jakým mohl. Tak to se zrovna nepovedlo.
„A co trénink?“
„Dobrý.“ A bylo zase ticho.
Zastavil jsem se a zadíval jsem se do země.
„Tohle nám moc nejde co?“ pronesl jsem.
„Co myslíš?“ zastavil se taky.
„Mluvit spolu.“
„Asi ne,“ pokrčil rameny. „Ale jsou i jiné možnosti, jak spolu trávit čas,“ pousmál se
„Co myslíš,“ zarazil jsem se.
„No ptal jsi se, jak mi šel trénink. To ti říct nesmím, ale nikdo mi nemůže zakázat, abych ti to ukázal v boji,“ vysvětlil.
„To není dobrý nápad. Jsi po dlouhé cestě, měl by sis odpočinout,“ zamítl jsem to.
„Copak otče, snad nemáš strach, že bych tě porazil? Neboj se, půjdu na tebe zlehka, abys mě stíhal,“ hecoval mě.
„Dobře jak chceš, ale uvědom si, že jestli to zjistí tvá teta, jsme oba mrtví,“ varoval jsem ho.

„Hiruzene, všiml jsi si toho divného kluka, co se dneska procházel po vesnici společně s Hashiramou-senseiem a hokagem-sama?“ položil mi Danzou otázku, když jsme odpočívali po společném tréningu.
„Co je s ním?“ odpověděl jsem na otázku otázkou.
„Co by bylo? Zajímalo by mě, kdo to je. Asi je to někdo významný, a taky nebezpečný, když mu dělají doprovod oba hokage.“
„To netuším, ale táta říkal, že se má hokagemu vrátit syn, který byl dlouho pryč, tak to bude asi on. Večer k nim jdeme na nějakou oslavu,“ zamyslel jsem se.
„Hokage-sama má syna?“ podivil se můj kamarád s havraními vlasy a pichlavým pohledem.
Přikývl jsem.
„Když jsem byl malý, tak jsem ho myslím asi dvakrát viděl, ale moc toho o něm nevím. Pamatuji si jenom, že měl takové divné bílé oči.“
„Jako Byakugan?“ vyptával se.
„To ne, byli jiné, ale už si nevybavím jak, je to dávno. Všichni ho vždycky drželi dál od ostatních dětí, jako kdyby se báli že mu někdo ublíží,“ vybavoval jsem si své chabé vzpomínky na onoho chlapce.
„Tenhle kluk měl modré oči a bílé vlasy,“ pokračoval Danzou.
„Vlasy sedí, ale jsem si jistý, že ty oči byly bílé. Proč tě vlastně tak zajímá, s kým se Hokage prochází po vesnici?“
„Každý cizinec je potenciálně nebezpečný, a je naší povinností jako ninjů ochraňovat vesnici a hlavně hokageho sama,“ řekl zapáleně.
Při té představě, jak my dva chráníme hokageho, legendárního Tobiramu Senju, který má v jednom kuse za zády nejsilnějšího z Uchihů Kagamiho-senseie. A po svém boku Boha shinobi, před kterým se třese celý svět, před klukem našeho věku, který je pravděpodobně jeho syn, jsem se neudržel a začal jsem se smát.
„Máš pravdu Danzou,“ chechtal jsem se „My, jejichž náplní práce je hledání koček a doprovázení bohatých paniček, když jdou na nákup, jsme ti praví, kdo by měl rozhodovat o tom, kdo je pro hokageho nebezpečný.“
Danzou zrudl vzteky
„Ty parchante, možná jsi potomek vůdce klanu Sarutobi, ale to neznamená, že se mi můžeš beztrestně vysmívat. Tak toho nech nebo tě tu zbiju, že tě doma nepoznaj,“ nadával mi. „Slyšíš? Nech toho Hiruzene! Nebo se vážně naštvu… Sakra s tebou se nedá o ničem normálně mluvit,“ urazil se nakonec.
„Promiň,“ omluvil jsem se nakonec. „Jenom pořád nechápu, proč ti tak ten kluk vadí? A neříkej mi, že je to proto, že podle tebe ohrožuje vesnici a hokageho, protože oba víme, že to je blbost,“ zeptal jsem se vážně.
Danzou se přestal vztekat, a posmutněl. Chvilku bylo ticho, pak začal.
„No víš… Víš, jak má být za půl roku ta nová zkouška, která má rozhodovat o tom kdo je připravený na náročnější mise a kdo zůstane u toho zatraceného chytání koček?“ Přikývl jsem na souhlas. „Chci se na ní ukázat v tom nejlepším světle. Dokázat všem, že jsem stejně skvělý ninja, jako byl můj otec. Dřu každý den jako blázen. Po našem společném tréninku, chodím ještě trénovat do zahrad našeho sídla, a až do teď jsem si byl jistý, že dokážu porazit kohokoliv, kdo se mi postaví. Ale tenhle kluk…“ při jeho zmínce zatnul ruku v pěst. „Nosí čelenky všech pěti vesnic a já vůbec netuším, co od něj mám čekat. Mám v plánu ty zkoušky vyhrát, Hiruzene, a nedovolím, aby mi to někdo překazil a už vůbec ne nějaký přivandrovalec,“ řekl se smrtelnou vážností. Vypadal, že by si to s tím klukem šel nejradši hned teď vyřídit.
„Zkus ho vyhnat z hlavy. Myslím si, že kdokoliv z našeho týmu je silnější, než jakýkoliv jiný Gennin ve všech pěti zemích. A když na to přijde, poradíme si i s tím klukem, ať má čelenek kolik chce, našemu týmu čtyři se nikdo nevyrovná. Na to si můžeš klidně vsadit,“ objal jsem svého přítele ze zadu kolem ramen, a uklidňoval ho.
„Navíc, máš větší problém, než nějakého cizince,“ přiklonil jsem se k němu blíž. „Možná nejsem tak vážný jako ty, ale taky mám v plánu ty zkoušky vyhrát, a ty jsi mě, pokud vím, zatím ani jednou neporazil,“ poškádlil jsem ho.
Ve vteřině stal nade mnou a křičel na mě. „Porazím tě kdykoliv budu chtít, jenom si setřím svoje nejsilnější techniky na zkoušku, abys nevěděl, co na tebe čeká. Navíc dneska jsi měl jenom štěstí.“ Nadával mi zmateně. Takhle na mě křičel ještě nějakou chvíli. Hlavně, že už nemyslí na toho záhadného genina. Nakonec ho přerušila Sien.
„Oběd!“ volala už z dálky, blondýnka v červených šatech se smaragdovýma očima.

„Oběd!“ Volala jsem na kluky, když jsem viděla, jak Danzou zase řve Hiruzena. Já to prostě nechápu. Proč Hiruzen neustále Danzoua provokuje, když ví, jaký je to cholerik. A na druhou stranu, proč je Danzou pořád tak posedlý tím, aby všem ukázal, že je lepší než Hiruzen, když na to evidentně nemá. Neříkám, že je to špatný ninja, ale Hiruzen je génius, vlastně se divím, že s námi ještě pořád trčí v týmu. A to Danzoua štve ze všeho nejvíc a nedokáže se s tím smířit, v jeho očích, je totiž ten největší génius on. Vlastně s ním soucítím. Taky často cítím beznaděj, když vidím, jak Hiruzenovi jdou s naprostou lehkostí techniky, které my musíme tvrdě trénovat, a jak je neustále vyzdvihován Hashiramou-senseiem. Ale nemusím kvůli tomu řvát jako magor.
„Jé, ty už jsi zpátky?“ zaradoval se Hiruzen. Nezajímala ho ale ani tolik moje přítomnost, jako taška s jídlem, kterou jsem nesla v ruce.
„Díky bohu, že jsi tady. Už jsem měl hrozný hlad,“ přivítal mě Danzou, a stejně jako druhý mužský člen našeho týmu se začal hrabat v tašce.
„Jestli se budeš pořád chovat jako vzteklej blázen, tak příště nic nedostaneš,“ sepsula jsem ho hned. Potom jsme si sedli na deku, co jsem přinesla, a pustili se do jídla.
„Nevadí tvojí mámě, že nám musí takhle vyvářet,“ zeptal se po chvíli Hiruzen s plnou pusou.
„Prosimtě, vůbec ne! Ta je ráda, že mi může alespoň nějak pomoct s tréninkem,“ zasmála jsem se.
„Alespoň někdo,“ poznamenal Danzou. Vzápětí se ale omluvil. „Promiň, nechtěl jsem tě naštvat,“
„Nemusíš se omlouvat, vřdyť máš pravdu,“ řekla jsem smutněji, než jsem chtěla. „Můj otec je prostě staromódní blb a to je pravda,“ povzdychla jsem si.
„Kdy už se s tím smíří? Jsi první kunoichi v Listové, a to je přece úžasné!“ povzbuzoval mě Hiruzen.
„On to ale bere jinak. Podle něj každý den špiním čest jak jeho, tak klanu. Pořád žije v tom, že žena se má starat o domácnost, děti a manžela, zbytek podle něj náleží mužům,“ pokrčila jsem rameny.

Ninjou jsem chtěla být co si pamatuju odjakživa, Máma mi před spaním vždycky vyprávěla příběhy velkých ninjích z historie nejčastěji potom o vůdci našeho klanu Hashiramovi Senju. Snila jsem o tom, že jednoho dne také probudím sílu mokutonu, a stanu se dalším vůdcem našeho klanu. Otec ale o ničem takovém nechtěl slyšet, a tak mohlo zůstat jen u snění, nebýt mé matky. Ta se odmítla vzdát, a požádala o pomoc samotnou Mito sama. Nikdy nezapomenu na den, kdy se zjevil u nás doma. Největší vůdce v historii našeho klanu, legenda legend, Bůh shinobi. Myslela jsem, že to je sen. Ale opravdu přišel, a donutil otce, aby mi dovolil se přihlásit na akademii. Od té doby se u nás doma změnily dvě věci. Máma nemohla vyjít na ulici bez tuny make-upu, a já jsem pro svého otce přestala existovat. Alespoň to první po čase dokázal hokage-sama zastavit. Nevím jak, ale od jejich rozhovoru se už matky neodvážil ani dotknout.
„Změňme téma,“ řekla jsem rychle „Všimli jste si toho nového kluka se znaky všech pěti vesnic, co se dneska objevil ve vesnici?“
Hiruzen se plácl po čele. „Jste vy dva normální!“ vyjel. „Ve vesnici je všech pět kage, Chunninské zkoušky za dveřmi, a vy řešíte nějakýho blba, co je ujetej na čelenky,“ vypěnil překvapivě Hiruzen.
„Není to blb, ale syn našeho hokageho, říkala mi to máma, a navíc je docela hezkej,“ vrátila jsem úder.
„Pff,“ odfoukl si Danzou. „To bych teda neřekl, a navíc nepřipadá ti úchylný slintat nad někým, kdo je tvůj příbuznej,“ pustil se do mě pro změnu on.
„Za prvé, nad nikým neslintám, jenom konstatuju, že nevypadá špatně. Za druhé, můžu si nad ním slintat, jak chci, klan Senju není založen na pokrevní příbuznosti, a moje rodina, pokud vím, není s tou Hokageho nijak příbuzná,“ uzemnila jsem ho.
„To je vidět i na tréninku,“ nenechal se. To zabolelo.
„Nechte toho, a podívejte se támhle,“ přerušil naší hádku Hiruzen.
„Zdá se, že máš šťastný den Danzou,“ konstatoval.

Cestou do lázní jsme se s Klosem, stavili na tréninkovém hřišti, kvůli krátkému cvičnému boji.
„Postoj šermíře z Mlžné,“ konstatoval jsem Kloseho bojové postavení. Které bylo charakteristické vzpřímeným postojem s katanou v obou rukách.
„Nejlepší postoj pro boj zblízka,“ odpověděl s lehkým úsměvem na tváři.
„Možná na tréninku, když bojuješ proti jednomu nepříteli, který stojí přímo proti tobě, to se ti ale během opravdového boje stane jenom zřídka. Chápu, že se může zdát jako super, ale časem zjistíš, že je až příliš těžkopádný a pro ninju se nehodí, příliš zužuje tvé zorné pole, a znemožňuje ti používat jinou zbraň než katanu. Taky je prakticky nepoužitelný v boji proti více nepřátelům. Protože obrana je možná pouze proti útokům zepředu, z boku ani zezadu to není možné, a to jsou jen některé z jeho slabin.“ začal jsem s hlasitou analýzou.
„Nemám v plánu nechat tě dostat se mi do zad, otče,“ řekl sebevědomě.
„Už jsem se tam dostal, jenom o tom ještě nevíš,“ postrašil jsem ho.
„Myslím, že je na čase začít s bojem, nechceš si ještě dojít pro svůj meč?“ zeptal se mě
„To je dobré, můžeš začít,“ pokynul jsem mu.
Boj začal. Rozhodl jsem se, že ze začátku budu jenom uhýbat jeho útokům, abych zjistil, co umí. Překvapilo mě, s jakou rychlostí zaútočil, prvnímu seknutí jsem se vyhnul jen tak tak, útoky přicházeli v dobrém rytmu a přesně do míst do kterých měli, ale problémem bylo, že mi trvalo ani ne minutu, a už jsem dokázal číst jeho pohyby, a po dvou jsem už věděl, kam půjdou následující tři výpady.
Po chvíli jsi toho všiml i on, a pokusil se změnit rytmus. Najedou, ale rány už nebyli tak přesné, ani rychlé, a přišla také první chyba. Při výpadu na mou hlavu škobrtl nohou o zem, a na desetinu sekundy ztratil rovnováhu. Úhybem doprava jsem se vyhnul meči a poprvé se mi také otevřela cesta pro protiútok. Za což jsem ho odměnil ranou pěstí do pravého boku. S bolestivým vzdechem udělal pár parakotoulů, a skončil v podřepu.
Nyní zaujmul postavení v hlubokém předklonu s mečem v jedné ruce za zády. Postoj tanečníka, ten jsem používal také, když jsem byl v jeho věku. Je mnohem variabilnější a více se opírá o mrštnost a šikovnost, než o klasické šermířské umění. Jeho uživatel „tančí“ kolem protivníká, a hledá slepé body v jeho obraně, na které potom útočí. Na druhou stranu je mnohem náročnější jak do pohybu tak techniky, vyžaduje trpělivost, a obrovskou fyzickou kondici, jsem zvědavý, jak si s ním poradí.
„Jsem rád, že už to konečně začínáš brát vážně,“ poznamenal jsem, když jsem viděl, že jeho oči už zase vypadali tak jak mají, a kolem čepele jeho meče se objevil obal z bleskové čakry. „Koukám, že si někdo našel čas a naučil tě používat raiton.“
„Sám Černý lev z Oblačné,“ řekl pyšně, ale tentokrát už bez úsměvu.
„Připrav se, otče, tentokrát už na tebe nepůjdu tak zlehka,“ zaryl do mě své oči.
„Dokud po mně nepůjdeš, jako kdybys mě chtěl zabít, nemáš šanci se ani přiblížit k tomu mě zasáhnout, Takže se začni snažit, protože zatím to je jenom jedna velká ztráta času,“ řekl jsem smrtelně vážně.
„Jak chceš, ale budeš toho litovat,“ konečně z jeho hlasu zmizel jakýkoliv náznak humoru, konečně začal ten pravý boj.
Probleskl za mě a přesekl mnou připravené kawarimi. Skočil jsem po něm z nedalekého stromu, ale než jsem zasadil ránu, stihl uhnout. Jak jeho nový styl velel, vyhýbal se přímým útokům. Pokoušel se mě rozptýlit pomocí vodních vodních klonů, a zaútočit ze zadu, Klony ale nebyli dost silné, aby odvrátili dostatečně mou pozornost, jeho útok tak selhal a schytal další ránu, tentokrát kopanec do břicha. po pár takových neúspěšných pokusech to vzdal.
„Sakra,“ zanadával si, když se bolestivě zvedal ze země.
„Copak? Už ti docházejí nápady?“ poškádlil jsem ho.
„Ještě jsem pořádně ani nezačal,“ řekl zadýchaně.
„Tak začni.“
Udělal pár pečetí
„Nimpo! Kirigakure no jutsu!“ Na celé okolí se začala snášet hustá mlha, za pár vteřin mi Klose úplně zmizel z dohledu. Zdá se že, mizukage vzal jeho výcvik opravdu zodpovědně. Mlha byla nasáklá čakrou, která mi měla zabránit ho vystopovat. Nakonec se mi ale stejně podařilo ho najít, asi patnáct metrů napravo ode mě.
Proplížil jsem se k němu a zaútočil zezadu. Chytl jsem ho za vlasy a k hrdlu mu přiložil kunai.
„Až se příště budeš chtít před někým schovat v mlze, ujisti se nejdříve, že ten někdo není senzibil. Konec hry,“ pošeptal jsem mu do ucha.
„Doton! Yomi Numa,“ ozvalo se z mlhy.
Země pod mýma nohama se proměnila v bažinu, která mě do sebe stáhla až po pás. Klose, kterého jsem držel pod krkem, se změnil v oblak dýmu. Vážně proti mně právě použil moje vlastní Jutsu? To mě trochu potěšilo. Mlha začala pomalu opadat, a asi pět metrů přede mnou se objevil originál mého syna.
„Máš pravdu, otče. Konec hry!“ řekl zadýchaně. Evidentně byl na pokraji svých sil. „Teď už mé ráně neuhneš,“ usmál se vítězoslavně. Skočil po mně se svým posledním útokem, do kterého evidentně vložil všechnu zbylou čakru, ale jen spadl do své vlastní pasti.
„k***a!!! To přece není možný! Jak jsi se z toho mohl dostat? Sakra! Sakra!“ nezvládal své emoce.
„Vztekání ti nepomůže,“ řekl jsem přísně z místa pár metrů vedle, na které jsem pár vteřin předtím přenesl.
„Už nemůžu,“ povzdechl si pro sebe. „Nemysli si, že jsem s tebou skončil. Neodejdu odtud, dokud ti nevrátím alespoň jednu ránu,“ podíval se na mě odhodlaným pohledem, který byl ale sučasně plný únavy. Už toho bylo pro dnešek dost, pomyslel jsem si.
„To mi tu spíš zkolabuješ,“ uklidňoval jsem ho. „Navíc abys mě byl schopen vůbec nějakým způsobem ohrozit, potřeboval bys víc než pár let tréningu, ať byl jakkoliv tvrdý,“
„Kdybys mi dovolil použít Shishiho sílu…“ řekl zlostně.
„Tak bych bojoval s ním a ne s tebou! A mě zajímá tvoje síla, ne jeho. Tak si laskavě uvědom, kdo jsi,“ vynadal jsem mu.
„Pff,“ odfrkl si uraženě.
„A nerochni se tak v tom bahně, nebo nás do těch lázní nepustí,“ dodal jsem.

Poznámky: 

Přidávám další díl. Jak jste si asi všimli, od teďka už to nebude vyprávění jenom z pohledu Tobiramy, ale zapojí se do toho více postav. Uvidím jak mi vyprávění z více úhlů pohledu půjde.
Jinak jako obvykle doufám, že se díl líbil, a děkuji za hodnocení a komentáře.

5
Průměr: 5 (1 hlas)