manga_preview
Tlumočení B 23

Přízrak je Stín? Známky života – díl 39.

Uběhlo ještě několik dnů, než se Havran s Přízrakem odhodlali k činům, které je možná budou stát ty poslední špetky života, které v nich doutnaly. Jenže to netušili, co se stane. Během těch dnů se ubytovali v jednom svém úkrytu, o kterém věděli jen oni dva. Objevili ten dům v dobách, kdy se teprve poznávali a Sanado jim šlapal na paty, protože měl podezření o jejich práci a o tom, že Naruto „nezemřel“. To byly časy!
„Tak co?“ ptal se jako zaseknutá deska.
„Nic, furt se nějak bojím, Sakura nejde pro ránu daleko, a o synovci toho vím ještě méně. Do toho si myslím, že mě to bude stát další nervy a trpělivost, aby se se vším vyrovnala, přeci jen jsem pro ni mrtvý jako bratr, i když už ví, že jsem naživu. Musí to být pro ni těžké. Takže nevím zdali to ustojím. Stačí?“
„Jen klid, ano? Mně zase přijde morbidní si začínat se sestrou mé mrtvé snoubenky, i když je to takových let, nikdy jsem se úplně nesmířil s její smrtí. Přesto jsem si uvědomil, jaká Hanabi je. Ona není Hinata a nikdy jí nebyla. Jen mé srdce to tak neustále chtělo a chce. Navíc jsou to sestry, jsou si hodně podobné… asi to bude mým prokletím. Milovat ženy jednoho klanu.“ Poukázal na podstatný fakt, ženy z klany Hyuuga mají něco do sebe.
Soijiro jim nevymazal paměť jen na svoji osobu, uměl daleko víc, postaral se také o to, aby jim z paměti zmizely špatné vzpomínky na smrt dvou žen, které milovali a vkládali do nich své naděje. U své paní to udělal i tak trochu záměrně, nechtěl, aby si Naruto pamatoval byť jen náznaky na jeho klan, natož na Kaoru. Pro všechny to tak bylo nejlepším řešením.
U Itachiho to bylo spíše milosrdenství. Vidět někoho umírat je jedna věc, ale tak brutální smrtí věc druhá. Tudíž mu zůstaly vzpomínky na bratra a jednu ženu, kterou potkal kdysi dávno při jedné misi a strávili spolu jen jedinou noc. Strach o život dokáže divy. Naštěstí se ukázalo, že tato noc zůstala bez následku…
„Jsme my to ale hrdinové, postavíme se proti samotným Likvidátorům a je nám jedno, že můžeme umřít, ale bojíme se dvou žen, není to vtipné?“ Havran se snažil o humor, ale jedno teď Přízrakovi došlo, až mírně ztratil barvu. Ve hře jsou ještě Likvidátoři, ale kdo je platí? Proč jsou tak mocní? Nikdy se nad tím pořádně ani nezamyslel… a to měl přehled o všech svých protivnících, proto také stvořil Stín, byť jen na malý okamžik, aby odpoutal pozornost, což se mu asi vymstilo, nekryl si pořádně záda, i když dělal, co mohl. Ještě se uvidí, zdali ho to bude něco stát.
„Co je ti? Celý jsi zbledl,“ řekl s obavou Itachi, hlavně nebyl zvyklý, že Naruto mlčí a bledne jako smrt. Plus ta vráska mezi obočím, značila znepokojení nad něčím neznámým.
„Nadhodil si zajímavé téma,“ podotkl Naruto tajemně. „Co vlastně víme o Likvidátorech? Co mi o nich řekneš, no?“ vybídl ho přítel. Teď to Itachimu došlo taky. Ztuhl, polkl a ošil se.
„Zajímavá otázka, řeknu ti o nich tolik, co víme,“ víc toho potřeba nebylo dodávat.
„Nic, sice známe některé členy a to i dost osobně, ale jako o skupině toho víme setsakra málo, asi to bude první úkol pro Ochránce,“ oznámil s rukama založenýma na prsou, hledíc na prázdný šálek od čaje.
„Ochránci? Jak to myslíš? Ty už zase něco kuješ, ale abys šel za Hanabi a udobřili se, to ne!“ popíchl ho mírně s mírným pousmáním.
„Jo, dyť mě znáš. Jen jsem se zamyslel, co takhle vytvořit z naší malé tajné skupiny organizovanou tajnou společnost, kde bychom si rekruty vybírali sami? Sanado s Temari v Suně, my dva v Konoze a zbytek našeho týmu po zbytku zemí? Stejně pořád někam cestují. Do toho bychom ustavili několik týmů, kteří by se střídali v misích, aby ostatní měli čas na rodiny nebo na studia. Přece nechceme, aby se o nás tak rychle vědělo. Zahrnovalo by to i nové volací znaky. A hlavní středisko by byla naše základna, kterou nyní obývá můj bratr. Aspoň by se nenudil a mohl prokázat, že to myslí vážně s tou změnou. Podrobnosti jsem ještě nevymyslel, přemýšlím už o tom asi tak dva možná tři dny.“ Znělo to hodně vizionářsky a uskutečnitelně.
„Já nestačím zírat, jak ty to máš promyšlené,“ i když tato představa mu byla jaksi zvláštně povědomá, až cítil pocit deja vú, jakoby tento rozhovor už někdy v minulosti vedl… nechal to být. Ovšem tento pocit nezmizí, dokud nenastane čas. Stejně na nic kloudného nemohl přijít. Zatím ne.
„Tak snažím se. Není na čase se jít postavit těm dvěma? Cítím, že už na to víc odvahy neseberu, co ty?“ Naruto se zvedl ze židle, zasunul ji pod stůl. Přehodil si své skrovné věci v jednom batohu přes rameno, přes které se ohlédl, vyčkával se zdviženým obočím.
„Máš pravdu, je čas se postavit svým strachům, ať už to dopadne jak chce.“ Také vstal, sebral si věci a od chaty klíč. „Jdem!“ zavelel.
„Tak je to správné,“ řekl Naruto, když vyšli ven, Itachi zamkl. Klíč poté skončil v tajném úkrytu pod balvanem, schovaném pod docela jedovatě vyhlížejícími keři. Ještě se jim nestalo, že by je vykradli. Ono vlastně nebylo co krást. Chatka byla ve své podstatě prázdná, sloužila jen jako úkryt pro přespání.
Vydali se tedy na cestu za osudem.

(…)

Okolí Přízrakovy základny

„Jsou rozkazy všem jasné?“ štěkl na své podřízené, vyrovnané v jeden šik. Stáli jako sochy. Vypadali dost nebezpečně. Také z nich šel strach. Byli po zuby ozbrojení všemi možnými zbraněmi, které si lze představit, od revolverů přes samopaly až po ruční granáty všeho typu, a konče kunaii a shurikeny. Na těle neměli místo nepokryté bojovým arsenálem. Do toho jejich tělo bylo samou hrozivou zbraní.
„Ano, unést Shia, spolu s jedním rukojmím, pokud možno nezničit základnu a zabít každého, kdo se nám připlete do cesty.“ Odpověděl jeden troufalec, který si zapamatoval vše. Aspoň v to doufal.
„Přesně, celá akce musí trvat do deseti minut, nechci nějaké nečekané překvapení. Naši chlebodárci je také nechtějí. Tak na svá místa. Jděte, teď!“ Čas už jim běžel. Skupinka čtyř mužů se vypařila okamžitě, zbytek pěti mužů čekal s velitelem pro případ nouze, standardní postup Likvidátorů…

Postupovali velmi zkušeně a obratně, neslyšeli jste prasknout větvičku, dokonale seznámeni s okolím, jeho pastmi a všemožným dalším věcem. Postup zvolili klasický, žabí skoky, kdy jeden muž kryje postup ostatním, ten je pak vystřídám druhým a tak neustále dokola. Stromy jim v tomto počínání usnadňovaly cestu. Nebylo potřeba takového krytí. Ovšem zapomněli na jednu podstatnou věc. Tichý alarm, který se spustil, pokud někdo nepovolaný, bez speciálního signálního čipu, vstoupí do dvacetimetrového perimetru základny, načež se nepostřehnutelně rozbzučel tón na nízké frekvenci. Alarm se také spustil na druhém přijímači. Pak začala akce. Musela. Minuty na sebe nečekaly dlouho.

Mezitím si v základně vychutnávali klid, ten pověstný klid před bouří. Mio a Shi se zrovna bavili nad šálkem kávy, hlavně, co bude náplní nadcházejících dní, poslední Shiovi muži; Jun a Shun zase trénovali svého ducha nad partií Go. Vládla tam skoro rodinná atmosféra, když se to stalo! Venkovní alarmy spustily z ničeho nic takovou kakofonii zvuků, až jim z toho šla hlava kolem. Muži nezaváhali ani jednu vteřinu, ihned vyběhli ven, aniž by zkontrolovali bezpečnostní systémové kamery, umístěné na strategických místech pod střechou, některé na blízkých stromech pod ohybem větví, okem takřka neviditelné, snímající pohyb útočníků, v těsném závěsu následovala Mio. Aspoň ona měla vědět jak to tam zhruba chodí a co dělá její bratr. Nevěděla toho dost, i když o této místnosti věděla. Osudová chyba.
Sotva Nagato otevřel dveře, než mohl pořádně zaútočit nebo se zorientovat v okolí, byl zezadu omráčen celkem silným elektrickým proudem tejzru, neměl zabít, jen na hodně dlouho omráčit, skácel se na zem, odkud se už nezvedl, podobnou chybu udělala Mio, chtěla Nagatovi pomoci, skončila stejně, proud ji poslal do snových říší.
Jun a Shun se bránili, dostali menší prostor než jejich velitel, ale proti čtyřem elitně vycvičeným bojovníkům se nemohli rovnat, oni několik shurikenů a kunaiů, oni celý arsenál. Nebylo proto divu, že nepřítel vyvázl bez zranění, či jediného škrábnutí. Jinak to ani dopadnout nemohlo. Rychlopalba z automatu vykonala svou práci. Oba muži se skáceli jako podťaté stromy, zalití vlastní krví s rozstříleným hrudníkem jako sítko, nestačili ani vykřiknout bolestí. Na zem dopadli už mrtví. Střelba zcela zanikla v rámusu, který začal vydávat jeden poplach za druhým. Únosci se dostali příliš blízko a jedna zbloudilá kulka trefila nešťastně spouštěcí mechanismus poplachů. Jakmile palba ustala, přesvědčili se, že jsou oba mrtví. Nikdo z nich to nemohl přežít… ani kdyby jeden vlastnil kevlarovou vestu, ukořistěnou z jedné Madarovy základny…
„Rychle je popadněte, všechny body jsme splnili, zabili ty, co nám stáli v cestě, omráčili rukojmí a máme Shia a zbývá pět minut. To docela ujde.“ Zkonstatoval menší vůdce skupinky. Na to přibil Junovi na hruď – přímo do jeho srdce – vzkaz jeho vlastním kunaiem. Naštěstí už byl mrtvý, jinak by ho ta rána zabila tak jako tak. Cítil by však mnohem větší bolest.
„A nebylo to v jiným pořadí?“ protestoval druhý.
„Ticho! Je jedno v jakým pořadí, ty hlávko zelí, díky tvé poznámce máme už jen tři a půl minuty! Honem, ten hluk z toho baráku mi leze na nervy, tak mě nechtějte nas*at!“ Popadli kořist za neutuchajících zvuků všemožných alarmů, každý z jedné strany. I když je pravda, že k Shiovi se moc nehrnuli, to Mio byla na roztrhání.
Misi splnili do devíti minut, na chlup přesně. Velitel byl potěšen, hlavně se mu líbil ten ženský úlovek. Bylo dobře, že jeho muži zabili ty dva, než ji. Byla by jí škoda. Taková pěkná tvářička… už se pro sebe mlsně sadisticky usmál, představoval si co s ní si užije zábavy… měl rád, když ženy křičely o milost z té nesnesitelné bolesti z mučení.
Opustili místo tak, jak přišli, nikdo si jich nevšiml. Až na jednu kameru umístěnou na okatém stromě. Zachytila vše, i směr kudy se vydali se svou kořistí.

(…)

Sunagakure no sato; Sanadova „kancelář“

Sanado přišel do svého bytu, klíče položil na stolek tomuto účelu daný v předsíni, odložil si věci, znova je bude muset vybalovat a prát, už ho toho docela i zmáhalo, být jen jako technická podpora a nepomáhat v terénu, věděl, že není elitní bojovník, přesto chtěl pomáhat. Jakkoli to bylo možné, proto se i přidal k těm dvěma.
Přešel do kuchyně, kde zkontroloval prázdnou lednici, i všechny police a skříňky zely prázdnotou, ještě, že ho Mio vybavila jídlem. Jinak by musel jít nakoupit. Bytostně nesnášel nakupování. Děsilo ho to, už jen z toho principu, rozhodnout se, co si koupí, tudíž sní. To si radši zašel do restaurace. Tam si dával jedno a to samé jídlo.
Pořád musel myslet na to, co se odehrálo v základně, jeho vzpomínky byly jako v mlze, vůbec nevěděl, proč si nedokáže vzpomenout, vybavit si za jakých okolností zemřel Yamato, proč vůbec Přízrak dovolil svému bratru bydlet u nich v Jedničce? Odhadoval mnoho věcí. A co tam proboha dělal Shi a jeho muži? Při těchto myšlenkách snědl toasty se šunkou a sýrem. Hlavou se mu honily další znepokojivé věci. Mimoděk se rozhodl jít jen tak zkontrolovat do pracovny údaje ze sedmi základen, zdali se něco neděje. Dělo! Přímo v srdci Jedničky! Ze šoku upustil půlku toastu na zem, polkl a hned si zasedl do své židle, ujal se diagnostiky situace. Blikaly tam snad všechny nainstalované alarmy, které ještě instaloval Yamato. Projížděl jeden poplach za druhým a na dálku je vypínal.
Netrvalo dlouho a zjistil, že už je po všem! Nikde nikdo! Poté je spatřil, dvě rozstřílená těla ležící před vstupem do budovy, ihned poznal Juna a Shuna, poslední muže, kteří tolik toho přežili. Sanadovi jich bylo i trochu líto. Prostě byli na špatném místě v blbý čas. Jako už se to stalo několika jeho přátelům… nebyl čas vzpomínat na minulost. Musel konat, a to okamžitě!
Dal se do toho. I na dálku si mohl pustit záznam posledních několik hodin. Měl kliku, že se to odehrálo tak před hodinou a půl, to ještě paměť kamery udržela. Jak to, že už při vstupu si nevšiml toho pípání stavu nebezpečí? Asi to bylo tím, jak se zamyslel nad tolika věcmi zaráz. A to si naivně myslel, jaký tu nebude klid spojený s nudou. Když se něco pokazí…
Už při prvním záběru mu naskočila husí kůže! Stejně jako Přízrak jakožto i Černý se rozpomněl na ty, kdož jim celou dobu unikali. Likvidátoři! Skupina těch nejnebezpečnějších zabijáků! Zamrazilo ho ještě víc, když spatřil jak se chovají a jak se pohybují. Ani smrt není tak tichá a vražedná jako oni. Tušil, co bude následovat, nebyl na to však ani zdaleka připraven. Pak ho polil studený pot nad tím, jak ohavně se jejich velitel usmál při pohledu na Mio… Tohle až uvidí Doktor, pomyslel si Sanado.
Musel si dát na chvilku pauzu, bylo toho na něj moc. Až se po několika minutách vzpamatoval, uvedl do chodu jejich uzavřený okruh, kde jim jednomu po druhém vysvětlil situaci, netřeba dodávat další instrukce…

(…)

Se vstupem neměli problém, měli s sebou ANBU masky Konohy, které ke svému štěstí nevyhodili, a ještě oprávnění od samotného Hokage, pro volný pohyb. To zařídil Naruto při jedné své návštěvě. Neji neměl sebemenší problém, spíše jakoby měl tyto papíry už dávno nachystané.
Itachi se s Narutem rozloučil u bran Konohy, kde se oba rozdělili, oba mířili opačným směrem, popřáli si štěstí a pevné nervy.
Až moc dobře znal adresu, kde bydlela Sakura, ještě aby neznal cestu domů, do sídla klanu Uchiha. Kam se tolikrát vracel z misí… Sakura tam dřív žila se Sasukem, rozhodl se o obnovu jak sídla, tak klanu. A zůstala tam žít, coby vdova a poloviční majitelka budovy na to měla právo. Chtěla, aby její syn vyrůstal tam, kde otec. I přestože to bylo těžké, obývat místo, na které měla tolik šťastných vzpomínek.
Něco se v něm pohnulo, pořád to byl impozantní pohled na celý objekt. Stále slyšel rozhovory ostatních členů. Znovu se vrátil do minulosti. Vzpomínal na dny, kdy chtěl jeho bratr mermomocí trénovat se starším sourozencem. Nejradši by ty dny zase prožil. Musel se však vrátit do přítomnosti.
Zaklepal tedy na hlavní dveře. Ovšem v ten stejný moment mu zašelestilo něco v uchu. Byl to Sanado.
Černý Havrane, máme pohotovost! Jednička byla napadena Likvidátory!! Opakuji! Napadena Likvidátory! Shi s Mio uneseni a oba jeho muži zabiti. Mám záznam. Tvá účast je nezbytná. Schůze je co nejdřív v Jedničce! Konec vysílání!
„Zpráva přijata, jsem na cestě.“
Itachi užuž slyšel svého synovce, jak odpovídá Sakuře, že otevře. Vypařil se o vteřinku dříve, než se tak stalo. Již neslyšel své příbuzné říkat.
„Kdo to je?“ ptala se zvědavě Sakura s nadějí v hlase.
„Zvláštní, nikdo, ale přísahal bych, že jsem slyšel někoho mluvit,“ pronesl Shisui vážně.
„Věřím ti,“ odvětila Sakura mírně, už si myslela, že to bude Itachi, ale asi se v něm spletla…

Sídlo klanu Hyuuga by našel i poslepu, hodně krát tudy s Hinatou prošli, když ji vyprovázel domů a namlouval si ji. Nebo i někdy se stalo, že zde i přespal, i přes výslovný zákaz Hiashiho. Srdce mu poskočilo, jen co uviděl tu mohutnou stavbu, jakoby se vrátil v čase, už jen zbývalo, aby ze dveří vyšla Hinata a zvala ho s úsměvem a radostí dál, ovšem to se už nikdy nestane. Už nikdy ji nepolíbí, ani neuslyší její smích… rvalo mu to srdce, uběhlo tolik let a pořád cítil stejnou bolest. Proto se nemohl divit více, když před nějakou dobou zjistil, jak moc miluje Hanabi. Podvědomě myslel na jejich krátký polibek. Rozehnal smutek a vzňal novou touhu po lásce. Možná, že to byl ten zlomový okamžik, potřebný k jeho obrození se od minulosti.
U Naruta to bylo podobné jako u Itachiho, stál před hlavním vchodem, stále sbíral síly na rozhovor mezi ním a Hanabi, vedený naposled, co se viděli. Nebyl na ta slova hrdý, nezachoval se hezky. Byl hrubián. Odmítnutí by bylo na místě.
Ruka se natahovala ke klepání, když v mu v uchu ožila miniaturní vysílačka.
„Přízraku, pohotovost! Jednička byla napadena Likvidátory!! Ještě jednou opakuji! Napadena Likvidátory! Tvůj bratr s Mio uneseni a oba jeho muži zabiti. Mám záznam. Tvá účast je urgentní. Schůze je co nejdřív v Jedničce! Konec vysílání!
„Zpráva přijata!“ Na víc se nezmohl. Až se s ním zatočil celý svět! Kdyby měl přijít i o bratra, nepřežil by to. Další ztrátu by neunesl. I kdyby to pouto, co měli bylo křehké a zranitelné! Najednou pocítil takový hněv proti těm parchantům, vyřídí si to s nima, do posledního je pobije! I kdyby se měl upsat ďáblu! On svého bratra najde a zachrání! Bylo dobře, že nezaklepal. Teď je důležitější rodina…

Neuběhla ani půl hodina a znovu se oba přátelé sešli před branami. Hlídka jen povytáhla obočí, na nic dalšího se neptala. Bylo jim to putna.
„Dle tvého výrazu, už víš, co se stalo,“ podotkl Itachi zbytečně.
„Ano, až se mi dostanou do rukou, zaplatí za to životem!“ s těmi slovy spolkl energetickou pilulku pro dlouhé cestování, a vydal se na cestu, tentokrát nečekal na Havrana. Zvolil vražedné tempo. Nedopřál si chvilku oddechu. Chtěl být v Suně, ještě dnes!

Ostatní zastihla zpráva taktéž nečekaně. Tsukiho, Sagiho a Doktora – přidal se k nim, protože zkrátka musel něco dělat, na práci se nemohl soustředit, jeho myšlenky pořád ubíhaly k Mie – při velmi náročném tréninku s Kisamem, v horských oblastech. Kde se měli naučit bojovat, pohybovat v těžkém terénu. Zrovna to Sagimu začalo jít, pochopil princip už na začátku, ale praxe byla něco jiného.
Sagi, Tsuki a Doktore, pohotovost! Jednička byla napadena Likvidátory!! Opakuji! Napadena Likvidátory! Shi s Mio uneseni a oba jeho muži zabiti. Mám záznam. Vaše účast je nezbytná. Schůze je co nejdřív v Jedničce! Konec vysílání!
Kabuto málem sletěl ze srázu, když tohle uslyšel.
„Cože? Cos to řekl?“
„Zpráva přijata, vyrážíme!“ Odpověděl podle protokolu Haku. Věděl, jak to je pro Doktora složité.
Netrvalo ani deset minut a trojice vyrazila do Suny, naštěstí to bylo jen necelý den běhu…

Břitva zrovna sledovala svůj cíl. Měla najít a odstranit pašeráky s shinobi zbraněmi. Těch pět rádoby drsňáků pro ni nepředstavovalo vážný problém. Ze svého úkrytu se chystala zaútočit, když v tom…
Břitvo, pohotovost! Jednička byla napadena Likvidátory!! Opakuji! Napadena Likvidátory! Shi s Mio uneseni a oba jeho muži zabiti. Mám záznam. Tvá účast je nezbytná. Schůze je co nejdřív v Jedničce! Konec vysílání!
„Cože? Zpráva jinak přijata!“ Tato informace ji zcela vykolejila, naštvala, byly si s Mio blízké. Skoro sestry. Připravila si svůj vějíř a s notnou dávku vzteku dala do útoku všechen hněv na ty zlotřilý ohavný zmetky, říkající si Likvidátoři. Ani se nepodívala jakou napáchala paseku v místech, kde zrovna cílová pětka rokovala. Vůbec nemusela. Všichni mrtví! Úspěch.
Založila si vějíř na záda, nadechla se, trochu uklidněná, ale stále naštvaná se vybrala na cestu zpět.

Loutkář a Maxim se věnovali své práci v laboratoři. Zkoumali, zdali by bylo možné dát člověku šelmí vlastnosti jako rychlost, čich a instinkt predátora. Chtěli stvořit dokonalého bojovníka. Zatím bez valného úspěchu. Nebylo to jednoduché zvládnout něco, co Hebi vzdal.
Maxim se blížil výsledku zkloubit aspoň predátoří instinkt s lidským mozkem, byl na dosah, tak se lekl Sanadova hlasu, až rozbil vzorek, na kterém usilovně pracoval celý týden. Sprostě zaklel.
Maxime, Loutkáři, pohotovost! Jednička byla napadena Likvidátory!! Opakuji! Napadena Likvidátory! Shi s Mio uneseni a oba jeho muži zabiti. Mám záznam. Vaše účast je nezbytná. Schůze je co nejdřív v Jedničce. Konec vysílání!
„Přijímáme, počkej na nás u bran, půjdeme spolu.“ Také to měli nejblíže k Sanadovi. Jejich jedna laboratoř z mnoha sídlila v Suně.

Teď musel Sanado čekat, až se všichni sejdou a drahocenné minuty tím budou ztraceny, nebo ne? To ukáže až zítřejší porada.
Povzdechl si, nemusel si balit, jen popadl zavazadlo, které sotva před hodinou a něco přistálo na zemi, teď bude znovu cestovat.
Pro jistotu si vzal s sebou kopii záznamu oné události. Vložil ji do batohu, pak si vzpomněl jak upustil toast od Mie, musel ho už vyhodit. Bylo mu ho líto, jako Mie. Sebral klíče a vydal se k branám, kde počká na své přátelé. Znovu půjdou do akce. Jenže cítil změnu, ale i tak měl zlou předtuchu…
Myslíc na Přízraka a Doktora, naše trojice opustila Sunu, vstříc dalším zkouškám osudu…

Poznámky: 

Vím, že je to dlooooooooooooooooooooooouuuuhááááá doba, co jsem napsala 38. díl. Všem se omlouvám. Nyní jsem se rozhodla, že některé své série ukončím, aby měly konec. Zaslouží si to.

5
Průměr: 5 (1 hlas)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Út, 2018-02-13 15:16 | Ninja už: 522 dní, Příspěvků: 1183 | Autor je: Sluha v rezidenci klanu Hyuuga

Jump! Kiss! Kiss! Kaze, ty si zlatíčko, že si sa rozhodla ukončiť svoje skvelé série Kiss! Nemôžem si pomôcť, ale takéto "klasické" narutovské príbehy majú svoje neoceniteľné čaro Úpa boží!!! Ach tie ženy, umárajú našich hrdinov Nya! Myslím si, že Hanabi je pre Naruta oveľa vhodnejšia ako Hin, kdesi som už písala, že by som totálne poprehadzovala Kishiho pairingy hihihi Likvidátori sú záhada a budia strach. Hmhm, nápad založiť tajnú spoločnosť, sa mi zdá dobrý. Toto sa mi páči, každý by sa mal takejto rady držať: “... je čas se postavit svým strachům, ať už to dopadne jak chce.“ Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! Ajeje, Likvidátori sa predviedli v plnej „kráse.“ Whááá Priznám sa, že neznášam alarmy, je to des, keď sa spustia Bad Na masakre si špecialistka, aj tu je to zrejmé Eye-wink Shio a Mio sú unesení, ale našťastie tajná kamera všetko zachytila. Hnusák, sadista a zvrhlík veliteľ OMG! Vážně nevím, co dál... Sanado má fofry. Itači s Narutom tiež nepochodili so zamýšľanými návštevami, keďže je vyhlásená pohotovosť pre celý spolok. Tie prezývky si vymyslela super Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! Sanado má zlé predtuchy, no uvidíme, aké skúšky osudu našich čakajú... Ako vždy je radosť čítať tvoje príbehy, majú dobré tempo, napätie a dej s atraktívnymi postavami Kvítek sakury

P.S. Mám nejaké pošahané oči, takže moje litánie sú scvrknuté, ale snažím sa aspoň dať najavo, že svojich obľúbencov neignorujem Smiling

Môj obrázok je darček od zlatej duše, vynikajúcej spisovateľky a vzácneho človeka, Akumakirei, ktorej zo srdca za všetko ďakujem Kvítek sakury

"Arogance je parukou k zakrytí duševní pleše." Jan Werich
"Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jenom to, co vědí..." Karel Čapek

Obrázek uživatele Yuki Kaze-san
Vložil Yuki Kaze-san, St, 2018-02-14 11:59 | Ninja už: 3550 dní, Příspěvků: 7142 | Autor je: Člen ANBU Root

Senpai-sama: Děkuji, také už bylo načase, aby i ostatní mé povídky dostaly konec. Smiling To já taky bych mu to trochu upravila. Laughing out loud Někdy napíšu něco a platí to a něco vychází z mých zkušeností. Ano, já taky nesnáším alarmy, zvlášť ty naše v práci. Ano, vše se odhalí příště. Smiling Tvoje komentáře mi vždycky zvednou náladu. A pokaždé se hezky trefíš s tvými pohledy na povídku.

„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska