manga_preview
Boruto 19

Duchové pouště

(zápis z Kankurova prvního deníku; neznámé datum)

Bylo mi pouhých sedmnáct, když se mi stalo ono osudné dobrodružství, které jsem se rozhodl vám vyprávět, i když jsem si slíbil, že ho nikomu nepovím. Přesto ho zná jeden mnich. Od té doby jsem se stal někým jiným. Z nerozvážného mladíka jsem dospěl za jednu noc a jedno svítání v muže, jelikož jsem zažil něco, co dodnes zcela nechápu. Možná mi to bylo předurčeno, že po té události se mi stala další série podivností, třeba potkával jsem ducha své dávno mrtvé matky. * (Ovšem to zde nehodlám vyprávět. Je to jiný příběh.)
Mé jméno je Kankurou, pokud to musíte vědět. Každý o mě ví, jak miluji loutky* (a chci se stát senseiem budoucích generací,* což také není hlavním tématem mého příběhu,) ale ten den mi hlavou běžely úplně jiné starosti… hlavně, co se týkalo žen a oslav mládí. Mise byly až na druhém místě. Ze svého postavení syna Kazekageho jsem si to mohl dovolit. Jistě tak, aby nebylo pojato podezření, jak odbývám mise, plnění úkolů ve vesnici apod.
Stalo se to přesně před pěti lety a stále zažívám pocity hrůzy, jen na to pomyslím. Nikdo by mi ho nevěřil. Kdo by také věřil mladíkovi, co se skrývá ve své dílně a tvoří loutky. Tedy jsem o tom pomlčel. Jen mé okolí se trochu zajímalo, co mi je. Radikálně jsem změnil svůj pohled a přístup na život.
Byl jsem svým senseiem, jehož jméno nebudu jmenovat, pověřen, abych vykonal cestu do Svatyně této země a poprosil je o vydání jistých svitků, které se považovaly za ztracené a zničené. Mnich je objevil při generálním úklidu jejich archivu. Podal zprávu Radním, ti zaúkolovali mého senseie a on zase mne. Ovšem nebyl jsem varován o místní legendě, vyprávějící o záhadných stvoření, čekající na poutníky, aby je stáhli k sobě do pekla. Tehdy to byla další C mise.
Ještě ten den jsem se vydal na cestu. Moc toho nebylo k balení. Pouze vody jsem si vzal více. Poušť zabijí nepřipravené. U brány jsem se ohlásil, cesta byla volná. Dva dny a dvě noci putování mě zavedlo do klidné oázy Kagami. Byl zde akorát jeden pocestný, moc mu do řeči nebylo. Asi byl němý. (Později jsem dozvěděl, že ten muž přišel o rozum, když se mu v poušti ztratil jediný syn - pozn.) Pokynul jsem mu a věnoval se dál své práci s doplňováním zásob. Nabral jsem si do prázdných lahví vodu, občerstvil se a chvíli poseděl. Slunce již přestalo tak pálit. Nestálo tak vysoko na obloze, pomalu začalo putovat dolů. Znovu jsem se vydal na již den a půl dlouhý pochod. K večeru jsem měl dorazit k oáze Yokai, přečkat tam chladnou noc a další večer být ve Svatyni… a pak zpátky domů. To jsem tehdy nevěděl, co mě v té proklaté oáze čekalo za hrůzy.
Kagami byla opravdu klidná a krásná, zato Yokai byla pustá, neudržovaná oáza, ze které jsem měl opravdu špatný pocit. Tělo mě vedlo pryč, ale rozum zase do ní. Jediné, co si zřetelně z této oázy pamatuju je, obraz neskonale krásné dívky.
Nepředbíhejme. Jak jsem psal o pár řádek výše, byla to děsivá oáza, zvláště pak v podvečer, kdy světla ubývalo rychle, stínů o to více přibývalo, zažehl jsem tedy louče, abych si nepřipadal tak sám a viděl na cestu. Jak ji popsat? Když ani slovy popsat nejde? Přístřešky působily zanedbaně, místy prosvítal měsíc. Nízký plot byl víc děravý jak sítko na soba nudle, sotva držel pohromadě. Mohli jste fouknout a on by se zhroutil. Hlavní dům takřka zapadl mezi ostatní a místa tady bylo poskrovnu. Vyvolávalo to ve mně stísněné, až klaustrofobní pocity. Byla to hodně malá oáza. Dlouho jsem se nemohl zbavit dojmu, že tady už dlouhou dobu nikdo nebyl. Vše působilo staře a opotřebovaně. Znovu jsem doplnil zásoby vody. Moc ji tady neměli. Rozdělal oheň. Oheň mě uklidňoval, dával mi pocit bezpečí. Zvěře tu bylo pomálu, pokud vůbec nějaká, z této hrozby jsem strach neměl. Můj strach plynul z jiných míst, jakoby to vycházelo ze samotné země.
Nad ohněm jsem si ohřál jídlo, vypil něco vody a poté jen koukal do ohně a vzpomínal na život v Suně. Asi jsem musel usnout na dvě hodinky, jelikož po znovuotevření očí a nabytí mysli jsem zíral do vyhasínajícího ohně a kousek ode mě kdosi zpíval tak krásně a melodicky, až se mi chtělo znovu spát. A v ten moment jsem ji spatřil! Jakmile jsem tak učinil, přestala s tím andělským zpěvem a hleděla mi přímo do očí. Dokonale probuzen.
Seděla naproti mně u ohně. Mohla být stejné vysoká jako já, postavu léty vycvičenou, zaoblenou na těch správných místech, a ta tvář! Ach, bohové! Ta tvář! Černé vlasy ji lemovaly bledou pokožku tváře, a ty oči! Dvě zelené studny, ve kterých jste si přáli utonout. Nosík tak elegantní, až ji dával dojem pravé královny. Královna pouští! Ústa přímo zvala k polibkům, něžnostem. Krásná, plná ústa červené barvy stvořená pro libá slova, co muži tolik chtějí slyšet. Něvěda kam s očima jsem sotva mohl promluvit. Nepřišlo mi na mysl, kdo je, co tu dělá… nemohl jsem se vynadívat, když promluvila, cítil jsem elektřinu po celém těle.
„Promiň, vzbudila jsem tě?“ ten hlas! Něžný, ba přímo extaticky lahodící mužskému uchu. Vše na ni bylo pro muže pastvou pro oči.
„Nenenene,“ vydrmolil jsem ze sebe. Čím déle jsem na ni koukal, tím víc mi přišla neskutečná. Protože právě takhle jsem si představoval dívku svých snů. Ještě něco mi začínalo nesedět. Koutkem oka jsem si povšiml, že neodráží žádný stín! Dokonce nebyla cítit po chakře ani po ničem jiném co jsem do dnešních dnů znával. Voněla jako staré svitky uchovávané v archívech. Při mrkání jsem nabýval dojmu, že mizí a znovu se objevuje… což je holý nesmysl, říkal jsem si tehdy v hlavě. Och, jak strašlivě jsem se mýlil, málem mě to stálo život!
Ani nevím o čem jsme si povídali ani kolik času uplynulo, znovu se mi zavíraly oči. Snažil jsem se udržet vzhůru, ovšem tón jejího hlasu dokonale uspával a v tom se to všechno stalo!
Z té hrůzy si vůbec nic nepamatuju, možná je to dobře, jinak bych jistojistě zešílel. Jen matné útržky děsivých zubů, vyschlé tváře, dlouhých hubených zelených slizovitých rukou s dlouhými drápy ostrými jako břitva. Musel jsem bojovat o holý život, nyní jsem hořce litoval, že jsem si s sebou nevzal Karasu! Měl jsem u sebe pouze základní batoh shinobi. Byl jsem bláhový! Vybavuji si hutnou černou krev následovanou milosrdnou temnotou.
Probralo mne šimrání slunce, znovu jsem ztratil pojem o čase, mohl jsem zde ležet den, týdny, měsíce, roky? (Byly to jen dva dny. – pozn.) Doslova jsem vyskočil z již teplého písku, nikde nikdo, dokonce oáza tu nebyla, široko daleko jen poušť. Naštěstí zásoby jsem měl u sebe. Mé ruce a hábit hyzdily známky boje. Na několika místech byl potrhaný, až na kůži, která se mohla pochlubit řeznými ranami, díky bohům se začaly hojit a na rukách ulpěl hnusně smradlavý povlak čehosi, co jsem nedokázal identifikovat.
Těsně před Svatyní jsem provedl očistný rituál. Zbavil se toho černého hnusu, převlékl se do jejich šatů. Takto očištěn jsem dorazil do samotné Svatyně, kde jsem se dozvěděl velice znepokojivé zprávy. Řekl mi je jeden mnich, zrovna ten, co objevil ony tak vzácné svitky. Nemohu prozradit jejich obsah, ale mohu říci, co mi onen mnich prozradil, slovo od slova.
„Bratře, tato oáza byla před staletími prokleta, protože jeden muž tam zabil svou ženu, prý z nevěry. Nepodvedla ho. Před smrtí ho z nenávistí strašlivě proklela i to místo. Dokonce i ta oáza zmizela s nimi, podle pověstí se zjevuje všem pocestným, aby je vlákala k sobě a zabila je! Jen tak z čiré pomstychtivosti a touze zabít znovu. Také proto, že ještě nikdo nedokázal zlomit toto prokletí. Prastaré kletby sotva kdy obyčejný člověk zlomí, natož shinobi. Těžko se vám hledá, když hledáte něco, co ani pořádně nevidíte. Mnoho našich mnichů nalezlo smrt při plnění tohoto nebezpečeného úkolu. Jen jeden z tisíce může vyprávět podobný příběh jako ty. Máš veliké štěstí. Bohové nad tebou bdí. Važ si toho!“
To slova toho mnicha mě změnila, ani ne tak samotná hrůza prožitá minulé noci, ale slova dokáží víc. Myslím si, že ten mnich byl další, kdo přežil setkání s oněmi hrůzami. Uvědomil jsem si to během zpáteční cesty. Jeho ruku totiž hyzdila série dlouhých jizev. Od jejích pařátů. Jako ta moje! Že by její osobní označení?
Následujících pět let jsem pak strávil dopisováním s mnichem, stali se z nás blízcí přátele. Když mi napsal naposled, sdělil mi zajímavou novinku, prý se objevila nová oáza a musím ji vidět! Jen já. Jmenuje se Kirai a majitelka je krásná černovlasá žena…

Poznámky: 

* Utajené dědictví - První příběh
* Rodinné trampoty učitele Kankura - Třetí příběh
* Fantom Suny - Čtvrtý příběh

Aku, snad nebude vadit, když jsem povídku do výzvy "zařadila" do samostatných příběhů o Kankurovi? Pokud ano, mohu napsat ještě jednu. Eye-wink A omlouvám se, že to sem dávám ještě 26. namísto 27.

Pokud vám to připomíná H.P.Lovecrafta, máte pravdu. Jeho stylu se to hodně blíží. Protože teď ho fakt hltám a nedalo mi to, abych opět nevkřísila jeho styl. Snad mi to odpustíte, ale zbytek si prosím zkuste domyslet, jak by to podle vás pokračovalo?

4.75
Průměr: 4.8 (4 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, St, 2018-01-03 21:05 | Ninja už: 369 dní, Příspěvků: 553 | Autor je: ONLINE, Tsunadin poskok

Lovecrafta jsem nečetla, ale ten začátek je Eco jak vyšitej. Laughing out loud Jméno růže začíná velice podobně.
Tahleta strašidelná atmosféra je tvoje parketa a Kankurův deník je koukám sbírka velmi zajímavých materiálů. Laughing out loud Město v poušti je skvělej obraz, přesně jak říkala Kutul, výborná lokace pro nějaký nadpřirozený techtle. Když je to navíc ještě prokletá oáza... co víc si přát. Laughing out loud
Je vidět, že máš tenhle žánr opravdu načtenej - víš, jaký jsou tam klíčový motivy, jak bývá vystavěnej příběh, apod. a umíš to dost dobře zreprodukovat. Smiling Nepřemýšlela jsi, že bys šla ještě o kus dál? Když už teď ovládáš pravidla, že by sis s nima zkusila pohrát, pozměnit je, rozšířit nebo třeba porušit? Trošku to přestavět, aby místo Lovecrafta vznikla ryzí Kaze? Kdyby se ti to podařilo, to by byl teprve nářez! Smiling
Ten konec je super!
Jinak, zkus se víc soustředit na slovosled a na vazby mezi slovama – hodně často máš třeba něco v jiným pádě nebo s jinou předložkou, než jak se to spisovně používá.

Obrázek uživatele Yuki Kaze-san
Vložil Yuki Kaze-san, Čt, 2018-01-04 08:25 | Ninja už: 3428 dní, Příspěvků: 7118 | Autor je: Člen ANBU

Akhara: Tak HPL patří do takové klasiky, kterou čte jen určitá skupina lidí. Růži jsem četla jednou a to ještě na základce... Takže si to moc nepamatuju. Ale díky. Ano, bude ještě pár příběhů z jeho deníku. Tak tady mě zase nešla z hlavy Mumie a Imhotep. Laughing out loud
Moc díky za tvoje slova, moc mě potěšily. Ano, přemýšlela jsem nad tím a chci to zkusit u dalšího tématu a dalších kapitol mých povídek. Snad to vyjde, aby z toho nevznikl nějaký patvar. Eye-wink
Tady to mohu vysvětlit. Už od školy mi učitelé ČJ říkali, že mám zvláštní způsob vyjadřování, ono když máš Dysleksii a Dysgrafii a bůhví co ještě, tak jsi celkově zvláštní a to je můj případ. Proto mi to ujede a pak to prostě nevidím, dám si to větší pozor. Smiling
Děkuji za přečtení a komentář.

„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska

Obrázek uživatele Kutulumototo
Vložil Kutulumototo, Po, 2018-01-01 19:11 | Ninja už: 426 dní, Příspěvků: 528 | Autor je: Účastník Irukova doučování

Od Lovecrafta jsem nic nečetla, ale slyšela jsem několik rozhlasových her a byly opravdu děsivě mrazivé, přesně jako tvoje povídka. Děsivá představa města uprostřed pouště a ještě děsivější je, že jakmile se tam někdo dostane veškerá pomoc je daleko brrr a navíc ta vraždící žena. Člověk může křičet o pomoc a je mu to k ničemu. Fuj a ten konec tím jsi mě dorazila.
Moc se mi to líbilo, protože se ráda bojím Laughing out loud takže když teď jedeš na vlně Lovecrafta můžeme očekávat další podobné příběhy?

Seznam FF

Tady Laughing out loud

Obrázek uživatele Yuki Kaze-san
Vložil Yuki Kaze-san, Út, 2018-01-02 06:36 | Ninja už: 3428 dní, Příspěvků: 7118 | Autor je: Člen ANBU

Kutulumototo: Tak na jeho povídkách jsou postaveny některé deskovky, které jsou svou atmosférou opravdu děsivé, a ti jeho Prastaří... brrrr. Tak mi to nedalo a dala jsem se do čtení. A ejhle, překvapil mě svou obrazotvorností. To jsem ráda, přesně takhle jsem povídku zamýšlela. Mohu prozradit, že FF výzva bude v podobném duchu Lovecrafta. Eye-wink Znovu díky ti za takovýto ohlas.

„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, St, 2017-12-27 19:45 | Ninja už: 3362 dní, Příspěvků: 1893 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Příběhy jsou dost samostatné a dnešní lze pochopit i bez předešlých, tak je to dobré. Já to opatření chtěla hlavně pro vás a vaše pohodlí; ať nejste úplně zmatení, když si mezi sebou jednotlivé výtvory čtete a třeba neznáte hromadu předchozích prací.

Díky za zapojení, Kaze Smiling Mám z toho radost. I z dalšího příběhu o Kankurovi. Někdy opravdu věci nejsou tak, jak vidíme - z krásných cizinek se mohou vyklubat pomstychtivé dámy, ačkoliv naše kráska tentokrát Kankura i mnicha ušetřila. Snad v nich našla něco, pro co to vykonat nesvedla.

.Seznam FF, Poslední FF: Oči z listí | Oblačno, místy zataženo 7/
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights..
.Společná výzva autorů FF

Obrázek uživatele Yuki Kaze-san
Vložil Yuki Kaze-san, Čt, 2017-12-28 06:48 | Ninja už: 3428 dní, Příspěvků: 7118 | Autor je: Člen ANBU

Akumakirei: Já to chápu, to by pak byl zmatek nad zmatek. Nevím proč, ale že takové výzvy a mise obvykle schytá právě Kankurou...

Díky moc Aku, chtěla jsem povídku poslat už dřív, ale nějak jsem pořád neměla čas před těmi svátky. Máš úplnou pravdu. Záměrně jsem neuvedla jeden klíčový fakt.

„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska