manga_preview
Boruto 22

Poslední z lidí

Sasuke klečel na prahu potemnělé místnosti a s hrůzou hleděl na zhroucené formy dvou bezvládných těl, rýsující se v šeru před ním. Bylo ticho. Proč bylo takové ticho? A klid. Nikde ani náznak pohybu. Jen rýhami v dřevěné podlaze se pomalu rozlévala hustá tmavá kapalina. Uprostřed místnosti ležela upuštěná katana. Na jejím lesklém ostří, tečkovaném krví, se odrážel bledý svit měsíce.

00000

„… stáváte se právoplatnými členy jednotky ANBU. Jménem hokageho vás tímto vítám a děkuji za vaše odhodlání sloužit Konoze.“
Itachi pozorně sledoval hovořícího muže. Danzo, šéf likvidační jednotky, vypadal jako by měl svá nejlepší léta dlouho za sebou. Četná zranění, dokazující jeho dřívější hojnou účast v poli, mu znesnadňovala pohyb, vlasy mu zešedly, ruce svírající hůl se slabě třásly a přesto Itachi nepochyboval, že je stále smrtelně nebezpečný. Ačkoli k nim promlouval s úsměvem, jeho oči zůstávaly ledově chladné. Zářila v nich zrádná, vypočítavá inteligence, která každého jasně varovala, aby se měl na pozoru.
„Vaše práce bude nesnadná a nebezpečná, ale o to důležitější pro udržení trvalého míru ve vesnici.“
Itachi se snažil potlačit nervozitu a zachovat neutrální postoj. Nenápadně se rozhlédl po místnosti. Kromě něho byli letos do řad ANBU přijati ještě čtyři další rekruti. Do tváří jim sice neviděl, jelikož je kryly lehké keramické masky, ale z jejich napjatých postojů vyvodil, že jsou stejně nervózní jako on.
„Některé naše metody se mohou jevit jako poněkud… neortodoxní. Pamatujte však, že jsou pro ochranu míru nezbytné. S nepřítelem, který proti nám stojí, si nemůžeme dovolit sebemenší zaváhání.“
Měl pravdu. Mezi lidmi panovalo přesvědčení, že ANBU vykonávají špinavou práci. Dle Itachiho názoru to byla velmi mírná slova. Ačkoli dosud nikdy nebyl žádnému zásahu přítomen, s výsledky se už několikrát setkal přinejmenším v novinách. Nebyl si jistý, že něco podobného dokáže, jakkoli to bylo třeba. ANBU už se dávno nesoustředili na lov nukeninů, ani na boj s elitními shinobi z nepřátelských vesnic. Ne. Tentokrát se nepřítel nacházel uvnitř. Nebezpečnější než kdy dřív, a navíc k nerozeznání od běžných občanů. Taková situace vyžadovala, aby se pro udržení míru uchylovali k metodám, které by v lepších časech pravděpodobně byly považovány za zcela nepřijatelné.
Itachi na poslední chvíli zarazil hořký povzdech. Od Poslední velké války se tolik věcí změnilo. Sám „lepší časy“ nikdy nezažil, ale znal je z vyprávění a každý den snil o jejich návratu. Těžko si dokázal představit dobu, kdy Konoha nebyla neprodyšně uzavřená před jakýmkoli vnějším vlivem. Dobu, kdy se lidé mezi sebou mohli bavit beze strachu, že se právě dívají do očí chladnokrevného vraha. Ale věděl, že dokud nebezpečí skryté v jejich vlastních řadách spolehlivě nepomine, Konoha musí zůstat v izolaci. Zajímalo by ho, jestli jsou na tom ostatní vesnice podobně. Jestli vůbec ještě jsou nějaké ostatní vesnice. O událostech mimo zdi Konohy neměli žádné povědomí. A mnoho informací neměli ani o událostech uvnitř.
„Jak jistě víte, likvidační jednotku tvoří jen ti nejlepší z nejlepších. Absolutní elita. A i přesto mnozí střet s nepřítelem nepřežijí.“
Zdálo se, že Danzo mluví z vlastní zkušenosti. V hlase mu zaznívala hořkost. Vyprávělo se, že v boji ztratil mnoho svých přátel a kolegů. Během zásahů každoročně zemřelo několik členů likvidační jednotky. Přesto to byla malá cena za bezpočet zachráněných životů.
Itachimu přišlo takřka ironické, že svého největšího nepřítele si lidstvo zkonstruovalo samo. Snaha urychlit průběh Poslední války za pomoci výdobytků techniky se obrátila proti němu a málem mu byla osudná. Vyústila v tolik nesmyslného zabíjení… A její důsledky ANBU sklízeli dodnes.
„Mějte se na pozoru. A nenechte se zmást. Budou vypadat jako lidé, budou se chovat jako lidé, ale pamatujte… jsou to jen stroje. Chladné a vypočítavé. Nepřátelské. Nesmíte podlehnout emocím.“

000000

Itachi nepřítomně vidličkou převaloval po talíři zbytky večeře. Na protější straně stolu se otec mračil do rozečtených novin. Matka ho pozorovala se znepokojeným výrazem. Po jejím boku zůstávalo neobsazené místo. Itachi nikdy nepochopil, proč tam je. Jako by bylo vyhrazené pro neexistujícího člena rodiny. Čas od času si představoval, že na něm sedává jeho mladší bráška. Vymlouvá se, že nechce jíst zeleninu, mluví s plnou pusou a nadšeně vypráví, co se zrovna naučil ve škole. Samozřejmě to byl nesmysl. Matka nemohla mít další děti. Plodnost po válce rapidně klesla.
Radši než aby dál fantazíroval o neexistujícím bratrovi, zaměřil Itachi svou pozornost na rozevřené noviny v otcových rukou. Z titulní strany bíle svítila usmívající se maska ANBU, kterou překrýval nápis VĚŘTE NÁM, OCHRÁNÍME VÁS.
Znechuceně zakroutil hlavou. Z první ruky věděl, že jde o slib stejně prázdný, jako byl úsměv masky na ilustraci. Rád by zjistil, koho napadlo použít zrovna takový obrázek. Bylo to hloupé. Maska přece nemá emoce vyjadřovat, ale skrývat. Usmívající se maska, to byl paradox. Pokud chtěli někoho ujistit, že mu nic nehrozí, skutečný lidský úsměv by práci odvedl daleko lépe. Maska byla zrádná, za jejím úsměvem se mohlo skrývat cokoli. Ale možná šlo právě o to. Itachimu přeběhl mráz po zádech. Možná nešlo o ujištění. Nemusíte si dělat starosti, my se o vás postaráme. Ani o prosbu. Dokážeme to, potřebujeme jen vaši důvěru. Možná šlo o to, co nebylo vysloveno. O rozkaz a trest za jeho neuposlechnutí, o nedořečenou hrozbu visící ve vzduchu. Věřte nám, a ochráníme vás. Nevěřte, a… Možná šlo o to všechno dohromady. Anebo šlo o tu nejistotu?
Jak se do stránky vpíjel očima, začala ho jímat úzkost. Vybavily se mu znepokojivé staré příběhy, které si prohlížel na datadiscích ještě předtím, než je Konoha kvůli bezpečnosti všechny vymazala. Byly plné manipulací a lží.
Z úvah ho vytrhla hlasitá rána, když Fugaku udeřil pěstí do desky stolu. Matka, která zrovna sklízela nádobí, sebou leknutím trhla. Talíř jí vyklouzl z ruky, ale ona ho jediným rychlým pohybem stačila chytit dřív, než dopadl.
„Hajzlové!“ ulevil si Fugaku a znechuceně odhodil noviny na zem. Než se stránka přetočila, Itachi koutkem oka zahlédl titulek – ANBU zneškodnili skupinu androidů. Vyvraždili pětičlennou rodinu. V duchu se otřásl. Souhlasil s otcem. Kde se v nich jen brala taková nenávist k lidem, taková touha po zabíjení?

00000

Androidka měla světlounké oči a tvářila se vyděšeně. Z obou stran ji svírali ANBU v bílých maskách. Další tři ji ostražitě sledovali zezadu. Působilo to absurdně – směšně a děsivě zároveň. Byla drobná, ještě dítě, mladší než Itachi sám.
„Nesmíte se nechat zmást vzhledem. Navenek jsou k nerozeznání od člověka,“ obrátil se Danzo chladně k pětici nových rekrutů.
Nacházeli se v relativně malé opancéřované místnosti, jejíž jediné vybavení představoval vysoký průhledný válec s vodou připojený na poblikávající panel. Jeden z ANBU na něm začal cosi nastavovat, zatímco ostatní čtyři přivedli drobnou androidku blíž.
Chvěla se po celém těle. Z prsou se jí vydral zoufalý vzlyk. „To je omyl… já jsem člověk… p-prosím.“
Danzo nehnul ani brvou. Přistoupil k ní, ale pozornost dál upíral na své nové podřízené. „Chovají se jako lidé. Rozčilují se, bojí se, smějí se, pláčou…“ Palcem jí setřel z tváře velice autenticky působící slzu. Hleděla na něj ztuhlá hrůzou. Jestli to byla jen hra pro oko, Itachi jí věřil.
„Krvácí,“ pokračoval Danzo nevzrušeně ve výkladu. „Existuje jen jediný skutečně spolehlivý způsob, jak rozeznat androida od člověka. Jistě, jsou tu náznaky. Neobyčejné fyzické i duševní schopnosti – převážně odolnost, velmi rychlé reflexy, neobyčejná kapacita pracovní i dlouhodobé paměti; neodpovídající emocionální reakce na některé podněty… Všechny tyto ukazatele se ale mohou v podobě anomálií vyskytovat i u lidí. Proto používáme jinou, jistější, metodu.“
ANBU u ovládacího panelu na Danzův pokyn stiskl jakési tlačítko. Vršek válce se odklopil. Na zem vyšplíchla voda. Zbylí čtyři vyvedli androidku k otvoru po kovových schůdcích. Ani se nepokoušela bránit – bezvládně visela v jejich sevření, tvář smrtelně bledou. Itachi byl vděčný za svou masku. Kdyby si Danzo všiml, že je právě teď stejně bledý jako dívka, nejspíš by neměl radost.
„Na rozdíl od lidského, mozek androida nepotřebuje k provozu kyslík.“
Itachi si s hrůzou uvědomil, k čemu se schyluje. Tohle už tu bylo. Před stovkami a stovkami let. Už to nevydržel. „To nejde! Co když se spletete?“ vyhrkl. Danzo mu věnoval chladný úsměv.
„My se pleteme málokdy.“
Ozvalo se hlasité zašplouchání, jak dívka dopadla do nádrže. Víko se za ní se syčením okamžitě zaklopilo. Itachi ji sledoval neschopný pohybu: nějakou chvíli se marně pokoušela odklopit víko zevnitř, ale společně se vzduchem jí docházely i síly. Obličej se jí stáhl v křeči. Je to jen na oko, opakoval si v duchu. Svíral pěsti tak pevně, až se mu nehty bolestivě zarývaly do dlaně. Dívka se začala divoce zmítat, kopala nohama a pěstmi bušila do skla. Vyděšenýma očima bloudila po místnosti, až se její pohled na chvíli zastavil na Itachim. Naléhavá prosba v něm nemohla být falešná.
„DOST! Nechte toho!“ zaječel. Serval si masku z obličeje, rozběhl se k nádrži a pokoušel se otevřít víko zvenku. Danzo se na něj díval s vědoucím výrazem. „Přestaňte! Vždyť se utopí!“
Bušení pomalu ustávalo, až umlklo docela. Chvíli bylo ticho.
„Nasaď si masku a vrať se do řady,“ ozval se nakonec Danzo bezvýrazně. Itachi poslechl.
„Kdyby se ti tohle stalo venku, už bys byl mrtvý. Dobře se dívej,“ pokynul Danzo k nádrži. Itachi s obavami zvedl zrak. Nechtěl to vidět.
Dívka se klidně vznášela ve vodě. Černé vlasy se jí rozprostřely kolem hlavy. Se zavřenýma očima vypadala podivně mírumilovně, ve tváři ani stopy po zběsilém souboji. Danzo kývl hlavou a ANBU u ovládacího panelu stiskl jiné tlačítko. Ozvalo se zasyčení jako při otevírání poklopu, ale jinak se nic nezměnilo. Až na dívku uvnitř. Při zvuku sebou náhle škubla a zamrkala. Když zjistila, že je poklop stále zavřený, tvář se jí zkroutila do rozzuřené grimasy. Kolem světlých očí jí naběhly žíly. Pak, s daleko větší silou než dřív, udeřila do skla. Nádrž se otřásla.
Itachi šokovaně ustoupil. Tak to přece jen byla pravda. Danzo po něm blýskl očima.
„Nejspolehlivější způsob, jak zabít androida, je zásah elektrickým proudem. Zkratuje mu obvody.“
Pak ještě jednou pokynul členovi ANBU, který zatáhl za žlutou páku v horním rohu.
Itachi sice zavřel oči, ale před zvukem se schovat nemohl.

00000

Voda pod mostem byla šedá a studená. Ve vírech se točila okolo pilířů.
Itachi se opíral o zábradlí a snažil se uklidnit rozbouřené myšlenky. Na hrudi cítil těžkou, svíravou bolest. Občas, když byl ve stresu, se mu to stávalo. Neměl ponětí, odkud se brala. Špatně se mu dýchalo.
Nechápal, proč ho to tak vyvedlo z míry. Ostatní to přijali v klidu. Nebo alespoň nezačali vyvádět jako on. Bylo s ním snad něco špatně?
Byla to androidka. Plná nenávisti, ke konci to jasně viděl. Ale ten strach předtím, ten nebyl o nic méně opravdový. Buď byla neskutečně talentovaná herečka, nebo… Bylo možné, že to o sobě skutečně nevěděla?
Zahleděl se na vlastní ruku, svírající zábradlí. Pomalu ji zdvihl a otáčel jí před obličejem.
Navenek jsou k nerozeznání od člověka…
Prkna se rozezvučela stabilním krokem. Kolem prošel jeho bývalý učitel z Akademie. Itachi ho pozdravil letmým kývnutím hlavy a rychle se odvrátil, aby si nevšiml jeho momentálního stavu.
Chovají se jako lidé…
Co to do něj tak najednou vjelo?! Ne. Co to vjelo do nich? Co kdyby se spletli?! Utopili by dítě?! Jak zkažená je společnost, která tohle dovolí?
Rozčilují se…
Možná jsou situace, kdy to nejde jinak. Jak strašné nebezpečí musí být, aby dohnalo lidi k takovým opatřením? ANBU zneškodnili skupinu androidů. Vyvraždili pětičlennou rodinu.
Bojí se…
Začínalo mu být jasné, kam tenhle řetěz úvah spěje. Odmítal tomu věřit. Byl rád, že na mostě zrovna v tu chvíli nikdo jiný nebyl. Hořce se rozesmál, zatímco mu po tváři stékala horká slza.
Smějí se, pláčou…
Jak jistě víte, likvidační jednotku tvoří jen ti nejlepší z nejlepších. Absolutní elita.
Neobyčejné fyzické i duševní schopnosti…
Odmítal tomu věřit. Byl to nesmysl. Musel být. Nemohl být android. Někdo by to přece musel vědět. On by to musel vědět! Vždyť měl vědomí. Vzpomínky. Pocity. Navíc, všechny tyhle náznaky nic nedokazovaly. Mohl být prostě jen anomální člověk.
Až na to, že nemohl.
Na rozdíl od lidského, mozek androida nepotřebuje k provozu kyslík.
Před pár lety během tréninku spadl do vody právě u tohohle mostu. Spodní proud ho stáhl pod hladinu a on nebyl schopný vyplavat zpátky. Nakonec se mu to s vypětím všech sil přece jen podařilo. Nikomu o tom neřekl. Nebyl si totiž jistý, jak by jim vysvětlil, že vydržel pod vodou devět minut. Při plném vědomí.

00000

„Čekal jsem, že přijdeš,“ rozezněl se místností Danzův hluboký hlas. „Co bys rád?“
Itachi se rozhodl ignorovat náznak posměchu v jeho hlase. „Chci, abyste mě otestoval,“ ukázal na skleněný válec.
Danzo mu věnoval stejný vědoucí pohled jako předtím, a mlčky přikývl. Obrátil se k ovládacímu panelu, stiskl několik tlačítek a víko se otevřelo. „Prosím,“ napřáhl ruku.
Itachi pomalu vystoupal po schůdcích. Nahoře se zastavil. Při pohledu na vlnící se černou hladinu u jeho nohou jím projela hrůza. Bylo mu jasné, že tohle pravděpodobně skončí jeho smrtí, ať už bude výsledek jakýkoli. Buď se utopí, nebo ho Danzo zabije elektrošokem. Na chvíli zaváhal. Ale musel to vědět. Musel si být jistý. O nic jiného teď nešlo. A tohle bylo jediné místo, co mu mohlo poskytnout spolehlivou odpověď. Zhluboka se nadechl a udělal krok vpřed.
Ledová voda mu zavířila nad hlavou, víko se zasyčením dosedlo. Chvíli plaval v absolutním tichu a snažil se uklidnit bušící srdce. Danzo ho od panelu pozorně sledoval. Itachi cítil sílící pálení na plicích. Bolelo to. Ale to bylo všechno. Byl si jistý, že kdyby na to přišlo, mohl by takhle strávit velmi dlouhou dobu.
Nechápal to. Nechápal, jak je možné, že to nepoznal. Že mu to nikdo neřekl. Že ho přijali do ANBU. Byl nebezpečný? Kolik dalších takových tu bylo? Předpokládal, že odpověď na otázky už nikdy nedostane, jelikož Danzo se opět obrátil k ovládacímu panelu. Itachi zavřel oči a čekal na zásah. Alespoň nebude moci někomu ublížit. Místo šlehnutí výboje se ale ozvalo zasyčení a poklop se zvedl. Když se neměl k pohybu, Danzova ruka se ponořila do nádrže a vytáhla ho ven.
Dlouhou dobu jen seděl na okraji a díval se před sebe. V hlavě měl prázdno a byla mu zima. V tichu bylo slyšet jen občasné odkapávání vody z jeho vlasů a oblečení.
„Věděl jste to?“ zašeptal nakonec.
„Věděl.“
„Proč jste mě nezabil?“
„Stroj nemůžeš zabít, Itachi. Jen zničit.“
Itachi po něm střelil temným pohledem.
„Dobře,“ povzdechl si Danzo. „Mohl jsem tě zničit už dávno, ale místo toho jsem tě přijal do ANBU. Kdyby se něco zvrtlo, zlikvidovali bychom tě během pár minut. Ale odhadl jsem tě správně. I teď jsi za mnou dobrovolně přišel a nechal by ses zabít, jak tomu říkáš. Neudělám to. I když by to bylo správné. Pravda je taková, že tě potřebuji.“
„Proč?“
„Aby ses zbavil ostatních. Android je v boji proti androidům přece jen účinnější.“
„Jakých ostatních?“
„Ty víš, o kom mluvím.“
„Ne, nevím.“
„Víš.“
„Říkám, že nevím!“
„Nepřipadá ti zvláštní, že tví rodiče nevěděli, co jsi zač? Jak by to mohli nevědět? Nebo to věděli, ale rozhodli se ti to neříct? Jak to, že z tebe neměli strach? Jsi nebezpečný, ať se ti to líbí, nebo ne.“
„Ne… Ne.“
„Nepřipadalo ti na nich něco divného?“
„Ne.“
Příliš rychle chycený padající talíř. Prázdné místo u stolu pro dítě, které nikdy nepřijde. Protože nemůže. Neplodnost. Falešná. Přílišná snaha protlačit syna do řad ANBU. Tajná setkání po večerech. Uzavřená společnost. ANBU zneškodnili skupinu androidů. Vyvraždili pětičlennou rodinu. Hajzlové! Kdo? Androidi? Nebo ANBU?
„Ne… t-to… to nejde!“
Itachi zajel rukama do vlasů. Nemohl dýchat. Před očima mu tančily černé hvězdičky.
„Itachi.“
Když nijak nereagoval, Danzo ho pevně chytil za předloktí a stáhl mu ruce dolů. „Itachi, poslouchej mě,“ zopakoval pomalu. „Musíš nám pomoct. Oni jsou nebezpeční, víš to sám. Můžeš zachránit bezpočet životů. Potřebujeme tě.“
„To nejde.“
„Jsou to jenom stroje.“
„Ale… já… já…“ Poprvé se podíval Danzovi zpříma do očí. „Já mám vědomí. Jsme skuteční!“
Danzo smutně zavrtěl hlavou. „Je to jenom program, Itachi. Program dost dobrý na to, aby ošálil i vás samotné.“
„Chci mluvit s hokagem.“
„Hokage nemá čas. Už roky. Musí řešit jiné povinnosti týkající se ostatních vesnic. Už ani neopouští kancelář. Poslední příkaz, který jsme od něho obdrželi, přišel ještě za války. Stálo v něm – zničte androidy. A já ten příkaz hodlám splnit. Teprve pak se s hokagem můžeme bavit dál.“
Itachi si připadal, jako by ho někdo pustil z útesu do nekonečné černé propasti. Nemohl nic dělat. Zbýval mu už jen jediný směr pohybu – dolů.
„Kolik?“
„Všechny. Nemůžeme riskovat.“

00000

Danzo se mýlil.
Itachi sledoval lesklé ostří elektrické katany, teď postříkané rudými cákanci. Udělal, co po něm Danzo chtěl, ale bylo to špatně.
Možná to byly stroje, ale ty stroje měly vědomí. Ta malá tmavovlasá androidka, jeho matka, otec i všichni ostatní. Měli vzpomínky, měli pocity, měli sny, měli cíle. A měli touhu žít. Stejně jako on. Nic z toho nebyla hra pro oko. Ani program.
Nechápal, jak by něco takového bylo možné. Copak může mít stroj vědomí?
A byl si jistý, že přinejmenším někteří z nich si mysleli, že jsou lidmi.
Už se v ničem nevyznal a potřeboval odpovědi. Okamžitě.
Odhodil zakrvácenou katanu na zem a vyběhl z domu.

00000

Itachi už ničemu nerozuměl. Stál na chodbě v budově hokageho, obklopený jen prachem a trouchnivějícím nábytkem. Byla prázdná. Jen ze suterénu se ozýval jakýsi stěží zachytitelný zvuk. Itachi ho následoval. Sešel po schodišti, prošel další chodbou, až stanul přede dveřmi označenými zašlým štítkem ARCHIV.
Za nimi se skrývala spoře osvětlená místnost plná regálů a napůl rozpadlých krabic. Prošel mezi několika z nich, když ho zastavil zvláštní syčivý hlas.
„Vítej.“
Mezi regály se vynořila štíhlá, vysoká postava s dlouhými černými vlasy. Itachi nebyl schopný odhadnout, zda jde o muže či ženu.
„Už dlouho mě tu nikdo nenavštívil. Poslal tě Danzo?“
„Ne.“
„Ach tak, přišel jsi sám od sebe.“ Osoba si ho přeměřila úzkýma zelenýma očima. Pokud ji jeho zakrvácené oblečení nějak vyvedlo z míry, nedala to na sobě znát. „Proč?“
„Chci mluvit s hokagem. Potřebuji odpovědi, hned.“
„Hokage je mrtvý, dítě. Už od války.“
Itachi zalapal po dechu. „Cože? Ale – jak to?“
„Zabili ho androidi. Stejně jako ostatní.“
„O čem to mluvíte? Jak to můžete vědět? Kdo jste?“
„Byl jsem u toho. Jmenuji se Orochimaru, pokud ti to nějak pomůže.“
Orochimaru. To jméno bylo Itachimu matně povědomé, ale nemohl si vybavit odkud. Pak si vzpomněl. Z učebnic historie.
„To je nesmysl. Musel byste žít přes dvě stě let.“
Orochimaru se pokřiveně usmál. „Objevil jsem způsob, jak přenést vědomí do nového těla. Pak nějakých dvě stě let nepředstavuje problém. Zažil jsem celou Poslední válku. Dá se říct, že jsem dost výrazně podílel na jejím výsledku.“
„Jak to myslíte?“
„To já stvořil androidy. Předpokládám, že jich se týkají ty otázky, které mi chceš položit, Itachi.“
Itachi při zmínce svého jména překvapeně zamrkal, ale než stačil zareagovat, Orochimaru pokračoval.
„Víš, nejsi první, kdo za mnou přišel. A stejně jako těm ostatním i tobě na tomto místě učiním nabídku. Řeknu ti celou pravdu. Tak, jak se stala. Bez všech lží a manipulací. Ale až si ji vyslechneš, budeš si přát, aby ses odpovědi nikdy nedozvěděl. Chceš ji i přesto slyšet?“
Itachi zaváhal, ale nakonec usoudil, že nic nemůže být horší, než zmatek, ve kterém se nacházel teď. Pokud získá odpovědi, jakkoli hrozné, možná bude moci něco udělat. Přikývl. Orochimaru se usmál.
„Dobrá tedy. Jak si přeješ. Jistě jsi už o androidech a Poslední válce něco slyšel…“
„Jistě. Začala jako všechny ostatní války mezi vesnicemi, ale boje se brzy zvrhly do daleko zuřivější podoby, než kdy dřív. Vesnice ve snaze získat výhodu stvořily androidy: odolné, smrtonosné stroje, které by mohly posílat do bitev namísto shinobi. Androidi se ale brzy vymkli kontrole, obrátili se proti nim a začali hromadně zabíjet lidi. Vesnicím nezbylo než se spojit. Společnými silami androidy porazily. Někteří se ale dokázali efektivně skrývat mezi lidmi. Jednotlivé vesnice se tedy izolovaly a přerušily veškeré styky s okolním světem, dokud nedokážou kompletně vymýtit nepřítele ve vlastních řadách.“
„Hezky shrnuto,“ zasyčel Orochimaru. „Až na to, že je to lež. Ano, vesnice se do sebe pustily, věci se vymkly kontrole, a tak přišli s prosbou o pomoc za mnou. A já jim vyhověl. Přece jsem nemohl odmítnout tak zajímavý experiment. Stvořil jsem androidy. Mechanicky vyrobené bytosti, které mohli posílat do bojů namísto sebe. To všechno sedí. Až na jeden drobný detail. Lidé tu válku prohráli.“
„To není možné, lidé zvítězili. Proto se Konoha izolovala. Aby je ochránila!“ namítl Itachi. Šlo ale mnohem spíš o zbožné přání než o skutečnou námitku. Už nevěděl, co si má myslet.
„To vám Danzo řekl, aby udržel pořádek. Ale není to pravda. Svou práci jsem odvedl dobře, i když to byla chyba. Zdokonaloval jsem androidy, co to jen šlo. Ke konci války už lidé neměli šanci.“
Itachimu hučelo v uších. Před pár hodinami měl pocit, že se mu svět zhroutil pod nohama a od té doby se nepřestával propadat. Dostával se do hlubin, o jejichž existenci dřív ani netušil.
„Jak je možné, že to nevíme?“
„Jak jsem říkal, zdokonaloval jsem androidy, jak to jen bylo možné. I po psychické stránce. Vytvářel jsem jim komplikovanější osobnosti blížící se lidským. Ukázalo se, že bojují efektivněji, pokud motivace přichází zdánlivě z jejich hlavy, a ne jako rozkaz programátora. Nakonec jsme jim přestali prozrazovat původ docela. Oddanost vesnici a touha po životě byla nejefektivnějším vodítkem.“
„Cože?“ Itachi na něj zíral se slzami v očích. „To je zvrácenost. Jak jste mohli?“
„Nikdy jsem neřekl, že jsem dobrý člověk,“ pronesl Orochimaru téměř smutně. „Museli jsme. Když se androidi začali obracet proti lidem, doufali jsme, že tohle ten problém vyřeší. Ukázalo se, že ne. Jeden z nejnovější řady, Danzo, si velmi brzy uvědomil, jak se věci mají. Zhodnotil situaci a usoudil, že lidé svůj boj prohráli už dávno. Zároveň si uvědomil, že i kdyby jim noví androidi dopomohli k vítězství, lidé se nakonec ze strachu obrátí proti nim. Nechtěl riskovat. Přišel za mnou a sdělil mi své závěry. A já s nimi souhlasil. S mou pomocí vyhledal většinu nevědomých androidů a stáhl se s nimi za zdi Konohy. Izoloval se se svou malou komunitou od okolního světa.“
Itachi mlčel. „To znamená, že…“ vypravil ze sebe nakonec, ale nebyl schopný větu dopovědět.
„Já jsem poslední živý člověk v Konoze, Itachi.“ Za věcným tónem se skrýval osten lítosti. „Možná, že někde jinde přebývají další, ale nevím o nich. Všichni ostatní jsou androidi. Danzo vám to nemohl říct. Umíš si představit, jaké pozdvižení by to vyvolalo? Vědomí, že náležíte k druhu, který má na svědomí vyhynutí toho, k němuž jste se celou dobu hlásili? Podívej jaký efekt to má na tebe. Tohle nemohl vypustit do světa.“
Takže žádní androidi ohrožující bezpečnost lidí nejsou. Celé to byla šaráda. Jedna velká lež, sloužící kdoví k čemu. Znovu si vzpomněl na novinový titulek. ANBU zneškodnili skupinu androidů. Vyvraždili pětičlennou rodinu. Chtělo se mu hořce rozesmát, když se před ním otevřel jeho nový význam, pravděpodobně nejbližší pravdě. ANBU zlikvidovali pětičlennou rodinu androidů. A on sám byl mnohem horší. Zabil je všechny. A docela zbytečně. Nikoho neohrožovali.
Nechápal, proč ho to Danzo nechal udělat.
Orochimaru ho sledoval bystrýma očima. Nejspíš si musel všimnout, jak upírá pohled na své zakrvácené ruce, protože konstatoval: „Poslal tě vybít vlastní klan? A ty chceš vědět proč. Proč zabíjí vlastní druh.“
Itachi přikýl. Nebyl si jistý, jestli by vůbec zvládl promluvit.
„Částečně kvůli bezpečnosti a udržení pořádku. Někteří z těch androidů, co pochytal, byli skutečně agresivní. Měli poruchu nebo se třeba chtěli pomstít. Ale v tvém případě jde o něco jiného… Je to moje vina. A myslím, že mě to i mrzí. Nenapadlo mě, že by k něčemu takovému mohlo dojít, i když jsem si to měl uvědomit. V Danzově případě příliš silně zaznívají ozvěny původního vědomí. Historie se znovu přihlásila o slovo. Jeho nenávist k Uchihům byla očividně dost silná na to, aby se probojovala i do jeho současné mysli a přinutila ho k činům, které se jinak vysvětlit nedají.“
„Původního vědomí? Co tím myslíte?“
Orochimaru se zatvářil, jako by ho litoval.
„Nevíš, o čem mluvím? Nezažils to někdy také? Déjà vu. Vzpomínky na osoby, které nikdy neexistovaly. Například na mladšího bratra. Bolest na hrudi, o níž nevíš, odkud se bere…“ Otočil se do regálu za sebou, chvíli se v něm přehraboval, až vytáhl starou rozpadající se složku. Hodil ji před Itachiho. Vypadl z ní svazek zašlých, zpuchřelých papírů. Musely být velmi staré. Itachi se sehnul a opatrně je vzal do ruky.
Dech se mu zadrhl v hrudi. „Co… co to znamená?“ hlesl.
Z papíru na něj tmavýma očima hleděl mladý shinobi. Vedle fotografie stálo jméno: UCHIHA ITACHI, následované několika statistikami. Itachi beze slova prolistoval složkou. Byla plná informací o něm. Některé odpovídaly, jiné ne. Ale všechny byly dvě stě let staré.
„Nechápu…“
Orochimaru z něj nespouštěl oči, když říkal: „Na konci války se nejlépe osvědčilo dávat androidům vědomí dávno zesnulých skutečných osob. Byla daleko dokonalejší a opravdovější než vše, co jsem mohl vytvořit. Pak už nebylo třeba androidy jakkoli programovat, hnaly vás vaše vlastní cíle. Věděl jsem, jak to udělat, a neviděl jsem důvod, proč toho nevyužít.“
Itachi mlčky zíral na svazek papírů ve své ruce. Připadalo mu, jako by se něco důležitého uvnitř něj scvrklo na nepatrnou velikost, a zůstala po tom prázdná černá díra. Po tvářích mu tekly slzy, ale bylo mu to jedno. Všechno už bylo jedno.
„Takže já nejsem já? Jsem jen kopie nějakého dávno zesnulého nindži? Co jsem vůbec zač? Co jsme všichni zač?“
„Já nevím. Chtělo by se říct, že jste stroje, zatímco já člověk, ale upřímně… nejsem si jistý, jestli se od sebe vůbec nějak lišíme. Všichni jsme jen vědomí v novém těle…“
Itachi mlčel. Výčitky svědomí, zmatek a nejistota, vztek, zoufalství, to všechno se zdálo být lepší, než prázdnota, kterou cítil teď. Ze všeho ostatního totiž vedla cesta ven. Ale tohle bylo napořád.
Orochimaru ho chvíli pozoroval, než se klidným hlasem zeptal: „Přál by sis, abys to nevěděl?“
Itachimu chvíli trvalo, než si vůbec všiml, že na něj někdo mluví. Přikývl, aniž by se na Orochimara podíval.
„Nemůžu tě přimět zapomenout. Ale mohl bych ti pomoci jinak, pokud bys chtěl.“
„Já nevím… chtěl bych nebýt.“
„Souvisí to s tím, trochu. Záleží, jak se na věc díváš. Paměť ti vymazat nemohu, na to jsi příliš složitý. Ale mohu ti nahrát jiné vědomí. Dokonce i vím, čí by mělo být. Bál jsem se vás oba zprovoznit ve stejnou chvíli, protože byste se do sebe mohli pustit. Ale takhle by to šlo… Výměna. Něco podobného jsem nabídl i ostatním.“
„Ostatním?“
„Mluvil jsem o nich už na začátku. Nejsi tu první, Itachi. Jistě ti samotnému bylo divné, že by za celou dobu nikdo nenarazil na pravdu. To je zcela oprávněná pochybnost. Narazil. Některé musel Danzo odstranit, zbytek přišel za mnou – buď z vlastního popudu, nebo je Danzo poslal. Všichni chtěli odpovědi. A všichni je dostali. Mizivá část z nich se připojila k Danzovi, zbytek využil mé nabídky… Co odpovíš ty?“
„Mám ještě poslední otázku,“ Itachi konečně zvedl oči ze země. „Kolikrát už jsem tu byl?“
„Ty?“ Orochimaru pozdvihl obočí. „Ty jsi tu poprvé, Itachi.“
„Vy víte, jak to myslím.“
Chvilka ticha.
„Čtyřikrát.“
„Hm.“
„Takže? Jak ses rozhodl?“

00000

Sasuke klečel na prahu potemnělé místnosti a s hrůzou hleděl na zhroucené formy dvou bezvládných těl, rýsující se v šeru před ním. Bylo ticho. Proč bylo takové ticho? A klid. Nikde ani náznak pohybu. Jen rýhami v dřevěné podlaze se pomalu rozlévala hustá tmavá kapalina. Uprostřed místnosti ležela upuštěná katana. Na jejím lesklém ostří, tečkovaném krví, se odrážel bledý svit měsíce.

Poznámky: 

Svět, kde možná není vůbec nic... To byla vážně výzva.
Naruto a roboti. Jo! Tempem, jakým se vyvíjí Boruto, tam za chvíli budeme.

Doufám, že vás z toho moc nebolí oči. Laughing out loud

5
Průměr: 5 (8 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Sayoko
Vložil Sayoko, Po, 2018-01-22 22:04 | Ninja už: 3661 dní, Příspěvků: 1217 | Autor je: Manga tým, Student Akademie

KONEČNĚ! Konečně jsem to přečetla, yay! V rámci prokrastinace, ale pssst. Laughing out loud Opravdu musím říct, že jsem nečekala sci-fi a při čtení jsem si překvapeně říkala, kde jsi brala inspiraci. Jestli v našem přetechnizovaném Borutovi či v R.U.R. Ono to klidně mohlo být obojí, co? Každopádně jsem si hezky početla. Trochu mi to připomínalo dystopii, takový černý scénář pro vývoj lidstva. A zdá se mi to, nebo jsi tam vtěsnala i myšlenky propagandy? Takový kolonizovaný stát je v tom taky hezky vidět. (Božíčku, já mám dost! Tak to dopadá, když se učím Vietnam a Vietnamské války...)
Orochimaru tu krásně projevil známky "lidství". Přišel mi i takový zatrpklý. Ani bych se nedivila, kdyby to na něj působilo depresivně. Sic parchant, ale nesmrtelnost asi s člověkem zamává, zvlášť, když nemůže předvídat budoucnost. A pak skončí v dystopii. Myslím, že takhle si to asi nepředstavoval. Až je mi ho trochu líto.
To, jak to celé prezentuješ na Itachim se mi taky líbí, v podstatě tím ukazuješ heslo "historie se opakuje". A moc by mě zajímalo, čí že to vědomí 4x před svou aktuální návštěvou Orochimara. Jo a ještě jedna věc, jejíž odpověď je možná logická, ale stejně mi to nedá a musím se zeptat; existuje tedy jenom Konoha? Zbylé vesnice jsou vymazány ze světa? Trochu to tak na mě působí, když je Orochimaru zavřen v kamrlíku, který je v podstatě s Danzem jediným, kdo je trochu dokáže ukočírovat...

Vážně děkuji za krásné počtení!

Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, Pá, 2018-02-02 21:36 | Ninja už: 458 dní, Příspěvků: 609 | Autor je: Tsunadin poskok

A já konečně odpovídám! Vážně se omlouvám. Rozhodla jsem se nabrat zpoždění na všech frontách. Laughing out loud
On ten začátek, co se ukazuje v tom přehledu nových FF, navádí dost jiným směrem, než jakým se ta povídka ubírá. Pak to vypadá jako x-tá variace na vyvraždění Uchihů. I když ono to vlastně nic jinýho není. Laughing out loud
Jakkoli divně to zní, inspiraci jsem brala ve škole. Takovýhle pěkný předměty zabývající se robotama v literatuře totiž u nás máme. Laughing out loud Z těch knížek to ani tak nebyl ten Čapek, jako spíš Beckettova Genesis a pak Trevisův Zpěv drozda. A 1984. A pak plno dalších, ale tyhle asi nejvíc. Boruto mě vlastně napadl až potom.
To je dobře, že ti to připomínalo dystopii, o to jsem se, pokud možno, snažila. Laughing out loud Ty tu kolonizaci vidíš vážně všude, viď? Laughing out loud
Orochimara je mi vlastně taky líto. Pořád dělá hrozný věci, ale už je vlastně ani dělat nechce, jenomže kdyby přestal, tak zůstane dost možná úplně sám. Na druhou stranu těžko říct, jestli není úplně sám už teď, když o nich všechno a je to vlastně on, kdo je "tvoří". Musí to být hrozně matoucí.
No, ty Itachiho předchozí vědomí... to nechám úplně na tobě. Já to psala s myšlenkou, že jednou mezi nima byla Sakura, po který mu zůstaly ty mírně hysterický sklony.
A co se týče těch ostatních vesnic – bude to znít divně, když řeknu, že vážně nevím? Opravdu netuším. Psala jsem to "zavřená v Konoze", stejně jako ty postavy. Ta nevědomost tě užírá snad víc než odpověď. Ech, ne, počkat, tohle už jsem někde viděla. Laughing out loud
A já moc děkuju tobě! Vážně, ty vaše komentáře mi vždycky dělají takovou radost. Smiling

Obrázek uživatele Havraní princezna
Vložil Havraní princezna, So, 2018-01-06 18:19 | Ninja už: 458 dní, Příspěvků: 433 | Autor je: Odborník na Icha Icha

Konečně jsem to přečetla. Na to, jak to bylo dloué jsem to zvládla jedním dechem. Bylo to naprosto úchvatné, smekám před tebou. Ze všech děl, co jsem od tebe četla je tohle asi to nejlepší... úplně cítím mrazení v zádech a po celých pažích...

Je to velice zajímavá myšlenka. chvíli mi trvalo se zorientovat, v jaké době se to vlastně nachází. A je to geniální nápad. Roboti jsou aktuální téma stejně jako přemítání o jejich propojenosti s duší, s vědomím a přiblížení se lidskosti. Zaujal mě velmi úsek, kde Orochimaru prohlásil, že je člověk a pak se opravil. I to, jak přiznal vlastní chyby. Ale mohl mu někdo něco udělat??

Chtěla jsem napsat nějaký smysluplný komentář, ale nějak jsi mi vzala všechna slova. Celý ten příběh prožívám tak nějak na emocionální rovině, proto. A že se mi to stává málokdy. Smiling

Aktuální povídka: Jednou na podzim v horkém onsenu, Dej si pozor na to, co není - 1. kolektivní FF výzva (Prosinec), Kap - kolektivní FF výzva (Leden)
Aktuální série: Hanae - aktuální díl, první díl
Seznam všech FF: Zde


Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, Ne, 2018-01-07 22:08 | Ninja už: 458 dní, Příspěvků: 609 | Autor je: Tsunadin poskok

Vážně? Páni, děkuju moc! Už zase nevím, co napsat.
Ta povídka vznikla trochu unáhleně a hlavně vznikla na základě syntézy mnoha různých příběhů u robotech, přičemž sama co se týče příběhu nic moc novýho nenabízí. Zůstanu jí dlužná lepší zápletku. Ani nevíš, jak ráda slyším, že na tebe působí tak, jak působí. Smiling
Sebrat čtenáři záchytný body a trochu mu mařit hypotézy (pokud možno opakovaně), bylo jednou z věcí, o který jsem se snažila.
Orochimaru je přece jen po těch dvou stech letech už asi trochu duševně vyčerpaný a skutečnost, že zůstal sám s bandou robotů, jejichž "ontologický status" je dost nejasný, ho asi dovedla k jakési formě katarze. Mohl mu někdo něco udělat myslíš jak přesně? Smiling
Vždyť jsi toho napsala spoustu. To spíš já pořádně nevím, co odpovědět. Moc ti děkuju! Smiling

Obrázek uživatele Havraní princezna
Vložil Havraní princezna, St, 2018-01-24 13:33 | Ninja už: 458 dní, Příspěvků: 433 | Autor je: Odborník na Icha Icha

No, nenabízí a nabízí, záleží, jak to vezmeš. Pokud se bueš hodně dívat zpátky na minulost, tak tam nic moc nenajdeš. Pokud se budeš dívat po důvodech a hlavně po budoucnosti, pak je tam toho tolik... Ta zápletka mi přijde dobrá. Respektive ten text mi přijde spíše o pozadí a tak, ne o ději. Jakože, pokud chceš, aby vyniklo to kolem, tak ten děj to nesmí přehlušit. Za mě je to perfektní. A Itachi nesoucí kostru toho příběhu... aww. Rozhovor dvou géniů... nemohla jsi zvolit lépe.
Tak mi přišlo, že ve tvém podání vlastně nemohl Orochimara nikdo "potrestat" za jeho činy...

I já ti děkuji. Smiling

Aktuální povídka: Jednou na podzim v horkém onsenu, Dej si pozor na to, co není - 1. kolektivní FF výzva (Prosinec), Kap - kolektivní FF výzva (Leden)
Aktuální série: Hanae - aktuální díl, první díl
Seznam všech FF: Zde


Obrázek uživatele Kutulumototo
Vložil Kutulumototo, Po, 2018-01-01 20:12 | Ninja už: 514 dní, Příspěvků: 511 | Autor je: Účastník Irukova doučování

Páni tak to bylo hustý! Hrozně mi to připomnělo Battlestar Galacticu. Opravdu to bylo depresivní, jak jsi mě upozorňovala, ale i tak jsem si to přečetla a rozhodně mi to nezkazilo Štědrý den Laughing out loud
Jen jsi mě uvedla do hlubokého zamyšlení. Neustále se mi hlavou honila myšlenka, co vlastně dělá člověka člověkem, protože Itachi působí daleko lidštěji než mnozí lidé (zní to blbě, když to takhle napíšu a trochu tuctově, protože se tím zabývá spousta dalších). A jsem si jistá, že s tím jak přišel za Orochimarem (to jak se tam vracel) mi to je hrozně povědomé, buď to bylo v nějakém filmu nebo knize. Opět krásné čtení, jako vždy! Laughing out loud

Seznam FF

Tady Laughing out loud

Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, Út, 2018-01-02 00:20 | Ninja už: 458 dní, Příspěvků: 609 | Autor je: Tsunadin poskok

Battlestar Galacticu taky neznám. Achjo, já neznám asi skoro nic. Laughing out loud
Uff, tak to jsem ráda, že nezkazila. Hluboké zamyšlení, hmmm... tak v to jsem ani nedoufala. Jo, je to asi hrozný klišé, nicméně dělám u těchhle knížek úplně totéž. Ale mám pocit, že to je jedna z věcí, co se od tebe jako čtenáře očekává, tak to snad tak úplně špatně není. Laughing out loud Jinak, já bych to viděla tak, že je to de facto člověk. Má lidskou mysl, na těle moc nezáleží. To by pak nebyl rozdíl mezi androidem a kyborgem. Jak jsem psala níž, tohle mělo být vlastně Edo Tensei. A tam myslím nikdo z nás nepochyboval, že jsou to lidi. Problém je spíš to, jestli je to Itachi a kdo je vlastně Itachi. A co je vlastně kdo. Ech, je to nějaký zamotaný. Laughing out loud
Tyjo, teď, když o tom mluvíš, tak mi to taky připadá povědomý, ale vůbec nevím, kde to mohlo být. By mě zajímalo, co všechno jsem ještě nevědomky vykradla. Laughing out loud
Děkuju moc! Smiling

Obrázek uživatele akai
Vložil akai, Pá, 2017-12-22 08:52 | Ninja už: 3457 dní, Příspěvků: 1219 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Bude to znít vlastně vůbec pozitivně, když řeknu, že mě to strašně příjemně překvapilo? Laughing out loud (Na svoji obranu podotýkám, že jsem tady už dost dlouho skoro nic nečetla, a když už, tak jenom mně známé autory.)
Zajímavá myšlenka, dobře napsaná (a tím myslím fakt moc dobře podle mě), dohromady to dělá ucelené dílo, nic tomu nechybí ani zbytečně nepřebýva, příběh dává smysl. Strašně milé překvapení a příjemné čtení Smiling

you wanetd it; chtěla jsi to… tak si sakra nestěžuj!
Tanabata je svátek přání. A tak se ho pokouší najít; třeba i na dně flašky saké.

„What a world we live in, to see such unique idiots…?”

Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, So, 2017-12-23 19:12 | Ninja už: 458 dní, Příspěvků: 609 | Autor je: Tsunadin poskok

Zní to tak, že nás možná trošku podceňuješ, ale pozitivní to rozhodně je. Laughing out loud Zkus zabrousit do těch nových a neznámých vod znovu, možná budeš příjemně překvapená častěji. Smiling
Jsem moc ráda, že ti to tak připadá. Děkuju! Smiling Ale přemýšlím nad tím, že se k ní ještě vrátím a trošku ji přepíšu. Je pořád hodně explicitní, lineární... není úplně taková, jakou bych ji chtěla.

Obrázek uživatele Hikari Wiera
Vložil Hikari Wiera, Po, 2017-12-18 23:58 | Ninja už: 2066 dní, Příspěvků: 276 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Tak se do toho pustím.
Zaprvé mi to hodně připomnělo 1984 a to jsem to ani nečetla. Je v tom taky náznak filosofie (fujky ble). Ale není to ten typ, který by ti dokázal udělat díru do hlavy, kdyby ses snažila onu myšlenku pochopit víc a zamyslet se nad ní. Tohle je ta nejmírnější verze Laughing out loud
Danzo byl vždycky zmetek a pokud ho tak někdo bere i v povídkách, otvírá se mi kudla v kapse. Což je zamozřejmě pozitivní pro pisatele Laughing out loud
Chudák Hitana. Skoro jsem si myslela, že je opravdu člověk a utopí se (Tohle už to bylo. Před stovkami a stovkami let... co mi to jen připomíná?)
Rozhodně jsem nečekala, že posledním z lidí bude právě Oro-sama Laughing out loud Ačkoli v jeho schopnostma převtělování... kde vůbec bral lidi? Laughing out loud
Mňo... a to by bylo asi všechno Smiling Zajímavé počtení Laughing out loud

Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, Po, 2018-01-01 23:48 | Ninja už: 458 dní, Příspěvků: 609 | Autor je: Tsunadin poskok

To se nedivím, že ti to to připomnělo. Laughing out loud To byl základ všeho. (Přečti si to. Málokterá knížka na mě zapůsobila víc.)
Filosofie je v tom pramálo. Smiling Jsou tu náznaky nějaký otázky "co je to ?", ale nerozvinutý, poněvadž nejsem filosof a i když jsem chodila na přednášku na tohle téma a něco jsem i četla, pamatuju si z toho jenom bídnej zlomek. Laughing out loud Ale nesouhlasím s tím, že filosofie je fujky ble. Laughing out loud
Danzo je starej manipulátor, ale jestli je to zmetek... to není tak jednoduchý. Tenhle Danzo dělá co může, aby udržel věci pohromadě, vlastně stejně jako tamten, ale dělá to svým způsobem. O nás bez nás... což není dobrý. Ale zároveň získal negativní emoce toho Danza předtím, za který nemůže. (Otázka je, jestli za ně vůbec mohl ten první.)
To ti připomíná velmi přesně. Inspirace se bere na nejrůznějších místech. Laughing out loud Laughing out loud Laughing out loud
Kde bral lidi na co? Smiling Ti androidi jsou de facto přenesenej koncept Edo Tensei. Přičemž se ale jako schránka pro vědomí používá syntetický tělo alias ten fujtajbl, ze kterýho byl Zetsu. Laughing out loud A co se týče těl pro Orochimara... kde se říká, že to byli lidi, do koho se přenášel? Má stejný tělo, jako všichni ostatní. Proto tak přemýšlí nad tím, čím se vlastně liší. Jedinej rozdíl je dost možná kontinuita.
Děkuju moc. Smiling (Už budou Papírny? Laughing out loud )

Obrázek uživatele BeeSan
Vložil BeeSan, Po, 2017-12-18 21:53 | Ninja už: 1189 dní, Příspěvků: 379 | Autor je: Předseda třídy

Dosť dobré Smiling od začiatku do konca mi z toho rezonoval nedávno videný Blade Runner, hlavne pokiaľ ide o osnovu - na začiatku poprava starého replikanta, potom návšteva šéfky, potom pochybnosti o tom, kto som, ďalej návšteva človeka v opustenom mieste, ktorý vysvetlí súvislosti (Deckard), pomerne otvorený záver ... zaujímavo si to napasovala do sveta Anbu ... najviac sa mi páčila scéna s dievčaťom v nádrži a ten falošný zvuk uzáveru Laughing out loud na druhú stranu sa Itachi z môjho pohľadu správal často nelogicky ... inak sa to číta veľmi ľahko a má to super atmosfému Smiling rád si prečítam od teba aj niečo ďalšie Smiling

Dzn dzn dzn

Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, Út, 2017-12-19 01:34 | Ninja už: 458 dní, Příspěvků: 609 | Autor je: Tsunadin poskok

Jé, to jsou k nám hosti. Děkuji. Smiling
Blade Runnera jsem zatím (opakuji, zatím) neviděla, tak nevím, jak moc je to podobný. Ale ta zápletka vychází z nejrůznějších knih o robotech a dystopických společnostech, přičemž jednou z nich je i předloha pro původního Blade Runnera. Takže tam asi podobnost bude. Laughing out loud Navíc není kdovíjak nápaditá, spíš naopak hodně schematická. Přiznávám, že jsem si s ní zas moc hlavu nelámala. Chtěla jsem základ pro hru s významy, s tím, co je nevyřčený. S tím, jak se na základě kontextu můžou diametrálně změnit. Nejenom u slov a vět (jako ty titulky v novinách, Fugakův výkřik), ale hlavně u postav a nejvíc ze všeho u tý úvodní a závěrečný scény. Přesto je pravda, že s pořádnou propracovanou zápletkou by to bylo lepší. Želbohu, nebyl čas a prostor.
Čím přesně nelogicky? Smiling
Itachi se hlavně nechoval jako Itachi. Ten původní Itachi by nikdy takový scény nedělal a tu holku by nejspíš nechal napospas osudu. Jenže tohle není tak docela Itachi. Je to Itachi, ze kterýho byly části vymazaný, části získaný znovu v úplně jiných podmínkách, v úplně jiným čase, navíc do toho všeho pořád velmi slabě vstupuje nějakej základní program. V jeho jednání je jednak pozůstatek toho, co dělal ten původní Itachi, ale možná i pozůstatek toho, co dělali ti čtyři před ním. Myslím, že v tomhle momentě jde logika stranou.
Moc děkuju za zastavení a za komentář. Pokud si přečteš ještě něco, budu jen ráda. Smiling
P.S.: Otevřený závěr? Mně přijde poměrně uzavřený. Laughing out loud Pokud teda nehledáš odpověď na to, co bude dělat Itachi-Sasuke.

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, So, 2017-12-16 20:07 | Ninja už: 3450 dní, Příspěvků: 1954 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Připomnělo mi to starou FF misi, kterou kdysi vyhlásila Fňu. Byla na téma Všechno jinak. Tohle by se do ní tehdy hodilo, je to převrácené a hodně nadnesené, navíc černá vidina budoucnosti. Izolovanost na začátku, nevědomost o okolním světě a nepřítel za zdí mi připomněli Shingeki no Kyojin.
Na Boruta zatím nekoukám, skončila někde u deseti dílů a pořád se nutím si pustit pokračování, ale nechce se mi. Viděla jsem nějaké diskuze, kde si lidé stěžovali na použitou techniku (i když v Narutovi se roboti taky objevili) a s tím, co jsem v anime viděla sama... Naruto byl o příběhu. O hrdinství, těžké dřině, samotě, přátelství, poutech. A Boruto... tohle pro mě neobsahuje. Ne tak, jak jsem zvyklá a jak chci. Boruto se dle mého snaží připodobnit naší době, aby se s tím mohla dnešní děcka líp ztotožnit. Cílí na další generaci diváků, ne už tolik na nás naruťáky, co jsme spíš znechucení. A k tomu všemu patří ta pitomá přetechnizovanost.
Jsem ráda, že sis vybrala Itachiho a demonstrovala to všechno na něm, hezky jsem si početla. A díky za příspěvek do výzvy Smiling Ale snad tu nebudeme vídat tolik černých vizí a radši bych byla pro zachování "normálnějšího" Naruta xD

.Seznam FF, Poslední FF: Oči z listí | Oblačno, místy zataženo 7/ | Kam přichází mrazy
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights..
.Společná výzva autorů FF

Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, Po, 2018-01-01 23:44 | Ninja už: 458 dní, Příspěvků: 609 | Autor je: Tsunadin poskok

Převrácený a nadnesený to je. Přeexponovaný, nebo jak to říct... Ale nevím, jestli by to do tý mise prošlo. Laughing out loud Technicky vzato to není žádná alternativní realita. Všechny události v Narutovi se odehrály tak, jak se odehrály.
Ona tahle orwellovská společnost a zejména nevědomost o určitých kritických aspektech v oblasti politiky nebo historickýho vývoje je jedním ze základů dystopie. Další je třeba právě ten uměle posilovaný pocit rozdělení "my" ohrožené nějakým "oni". Opakuje se to pořád dokola. V těch Titánech je to perfektně vidět. Smiling Tady jsou zdi čistě fiktivní.
Naruto měl hlavně už od samýho začátku nějakou hloubku, poselství, smysl. V Borutovi ho nevidím. Technika by mi nevadila, kdyby tam měla nějakou jinou úlohu než jen prostě být. Možná kdyby se víc řešil ten problém technika/ninjutsu nastolenej při chuuninský zkoušce, to bylo dobrý jádro příběhu. V každým případě daleko horší je ta plochost, absence smyslu a vlastně i zápletky. Jak říkáš.
Já děkuju za vydání a za komentář. Smiling Vím, že to není tvůj šálek kávy, ale ve spojení s tímhle tématem mi to nešlo z hlavy. Byl to z mojí strany vyloženě experiment a opakovat ho nebudu. Nepíše se mi to dobře. Potřebovala bych mnohem, mnohem víc místa. A vlastní postavy. Nicméně dystopická společnost jako nosič pro rozrušení spontánně chápanýho významu se mi docela líbí. Smiling Teď tam ještě umět dostat smysluplnou zápletku.
Více černých vizí nebude, neboj. Ale pravděpodobně bude nějaká jiná šílenost, která s Narutem nemá mnoho společného. Laughing out loud

Akumakirei// Můj vlastní šálek a můj editorský šálek jsou někdy bohužel dvě různé věci.

Edit: Chápu, příště se pokusím nepokoušet editorskou (a ani tvou vlastní) trpělivost. Smiling