manga_preview
Boruto 18

Návrat bílého lva 8

Už před několika lety mi došlo, že mír mezi pěti velkými národy má asi takovou šanci na dlouhou životnost jako láhev saké ve stolu alkoholika. My ninjové jsme totiž od malička cvičeni k jedinému cíli, a to k boji. Co si pamatuji, tak odjakživa měl náš klan nějaké nepřátele, proti kterým jsme museli bojovat, a přátele, kterým jsme nemohli věřit, protože jak je známo, situace na bojišti se mění každým okamžikem, a tak se z přátel často stávali nepřátelé a naopak. Feudálním pánům tato situace vyhovovala, protože malé klany nijak mocensky ani vojensky neohrožovaly jejich postavení.
Tohle všechno změnil Senju Hashirama, když dokázal sjednotit téměř všechny klany v zemi ohně a založit Konohu. To naprosto narušilo rovnováhu v našem světě. Najednou tu byla vojenská mocnost, desetinásobně silnější než ten nejsilnější klan, navíc pod vedením Boha Shinobi. To donutilo jak feudální pány ostatních zemí, tak samotné ninji jednat. Nutnost je donutila, že se klany v jednotlivých zemích musely dohodnout a i ti nejzatvrzelejší nepřátelé museli začít spolupracovat, aby mohli přežít. Ti, kteří se toho odmítli účastnit, byli odsouzeni k zániku. Proto vznikly ninja vesnice.
Na první pohled ideální stav pro nastolení permanentního míru. Pět mužů se mezi sebou přece domluví snáze než pět set. Jenže jak už jsem říkal, my jsme ninjové, naprogramovaní hledat a ničit nepřátelé, a najednou nebylo koho ničit. Na co jsme tedy cvičili boj, který byl a je smyslem našeho života, pro ochranu pár tlustých dědků, kteří potřebují doprovod při cestě do jiné země? Takovéhle otázky se začaly objevovat v hlavách mnoha ninjů. Svět se změnil, ale jejich myšlení a pudy ne.
Bylo tedy potřeba najít nového nepřítele, kterého by bylo možné nenávidět, napadnout a zničit. Tlak kvůli jeho nalezení vytvářeli na Kage jak ninjové a rady, tak feudální pánové, kteří si chtěli ověřit sílu a loajalitu nově vzniklých vojenských složek a využít je ke svým mocenským zájmům. Kage byli nejdříve v otázce války nekompromisně proti, ale neustálý tlak z obou stran je časem začínal zmáhat. A vztahy mezi vesnicemi se začaly vyostřovat. Na srazech se čím dál více řešily triviální spory, jako že rybáři ze Země Země loví až příliš ryb v řece, která dále po proudu protéká Zemí Větru a tamní rybáři potom nevyloví dostatek ryb. Kvůli téhle prkotině málem začala válka mezi Písečnou a Kamennou. Všechny spory ale narazily na Hokagem. Ten dokázal vždy každý spor uklidnit a jednotlivé aktéry uchlácholit prostřednictvím nemalých darů.
Poslední dobou ale už bylo jasné, že napětí je až příliš velké a válka dříve nebo později přijde. Když už jsem se s tím pomalu začínal smiřovat, tak mě kontaktoval on. V tu dobu jsem si myslel, že to je Senju Tobirama, ale nedávné události ukázali, že tomu tak není. Kdybych ho dokázal prokouknout už tehdy, mohl jsem sobě i všem ostatním ušetřit spoustu problémů.

Falešný Tobirama mě kontaktoval s tím, že ví, jak sjednotit vesnice. Mělo se jednat o na první pohled šílený nápad, katastrofu, při které ve všech vesnicích najednou zdivočí ocasí démoni. K útoku se potom měla přihlásit neznámá skupina s tím, že způsob, jakým vesnice vedou současní Kage, je v rozporu s tradičními hodnotami ninjů, podle kterých mají chránit zájmy prostých lidí proti urozeným a ne sloužit jako nástroj útlaku ze strany feudálního pána. Proto tyto vesnice musí být zničeny.
Povědomí o skupině jsme potom chtěli udržovat prostřednictvím občasných sabotáží a přepadů, dost velkých na to, aby držely vesnice ve střehu, ale ne zase moc velké, abychom nezpůsobili až moc velké škody. Prostě udržovat Kage a feudální pány v přiměřeném strachu, aby je nenapadaly hlouposti.
Cílem bylo dát vesnicím společného nepřítele, proti kterému by mohli koncentrovat svou nenávist. Musel jsem se rozhodnout, jestli jsem ochoten obětovat stovky životů a zachránit tak tisíce. Nakonec jsem souhlasil pod podmínkou, že s tím musí souhlasit také náš jinchuuriki Masahiro.
Masahiro byl Bratrův nejstarší žijící syn. V Oblačné máme totiž trochu jiný systém vlády než například v Konoze. Nehrajeme si na demokracii, prostě vládne ten nejsilnější klan. Bylo proto logické, že se jinchuurikim stane někdo z naší rodiny. Masahiro byl vybrán, protože se věřilo, že dokáže díky své síle ovládnout tu Dvouocasého. To se ale nestalo, a naopak jak časem pečeť slábla, začínalo být čím dál víc jasné, že démon má v tomto boji navrch. Možná i proto s plánem souhlasil, cítil, že je pouze otázkou času, kdy ho démon úplně ovládne.
Plán jsme připravovali asi půl roku. Můj společník měl neuvěřitelně podrobné znalosti o ocasých démonech, dokonce mi poslal návod na techniku, která měla rozběsnit démona, a současně s tím prolomit pečeť držící ho uvnitř jinchuurikiho. Plán jsme spustili po posledním setkání pěti Kage, aby to vypadalo, že se k Masahirovi dostal někdo zvenčí.
Něco se ale podělalo a útok na Konohu nevyšel. Navíc už tak řídká komunikace, která mezi mnou a partnerem byla, úplně přestala. Nevěděl jsem, jestli se plán zhroutil, nebo mě můj společník podvedl. A co bylo nejhorší, při setkání s Tobiramou mi došlo, že pravděpodobně o ničem nevěděl. O co celou dobu šlo jsem si uvědomil, až když jsem se na sjezdu pěti Kage setkal s Bohem smrti.
Bylo to potom, co nám představil Shishiho. Všichni ostatní už zmizeli a u ohně jsem zůstal jenom já.
„Cítíš se jako hlupák, Akyro?“ spíše konstatoval, než že by se ptal.
„Proč? Protože jsem naletěl nějakému šílenci a zabil stovky lidí jenom proto, že si chtěl vyřídit spory s Tobiramou?“
„Máš moc bujnou fantazii, Akyro. Vážně si myslíš, že by Hashirama nechal zabít svého malého bratra?“ zasmál se vládce podsvětí.
„Žádný člověk nemá cenu tisíců životů,“ odpověděl jsem mu.
„Takhle přemýšlíš ty, ne Hashirama. Klidně by se sám postavil všem armádám světa, aby ochránil svého bratra.“
„Pak je to hlupák.“
„Někdo by řekl hrdina.“
„To se vzájemně nevylučuje. Jen hlupák by začal válku kvůli jednomu člověku.“
„Já zapomněl, ty zabíjíš stovky, abys zachránil tisíce, měl bych ti poděkovat, že jsi mi chtěl ušetřit práci, ale počkat! Zatím jsi mi ji jenom přidával,“ řekl výsměšně. „Ten plán byl sám o sobě hloupý. Válku by oddálil sotva o pár let,“ pokračoval už vážně.
„Alespoň jsem se o něco pokusil! Co děláte vy, velcí bohové? Lidstvo se masakruje po stovkách a vy sem pošlete zbraň, která to zvládne po tisících!“ byl jsem naštvaný, tak strašně naštvaný. Ani nevím proč, prostě to tak bylo.
„Pokud to bereš takhle, tak jsi nic nepochopil,“ pokáral mě.
„Sám jsi říkal, že z něj bude to, co z něj vychováme a lidé si vždycky najdou způsob, jak udělat z nástroje zbraň a z ochránce ničitele. Rozumíme jen síle. Pokud chceme, aby nás lidé následovali, musíme ukázat, že jsme ti nejsilnější. Rovnováha Pěti vesnic spočívala v tom, že napadení jedné země znamenalo vyhlášení války všem ostatním. To nutilo země dočasně navzájem spolupracovat, ale Shishiho příchod tuhle rovnováhu rozdrtil na padrť. Od teď to bude, kdo ovládá lva, ten ovládá pět ninja národů. Bude to diktát jedné země, podle všeho Konohy, to je ten mír, který si představujete?“ křičel jsem na přízrak.
„Právě tenhle jednoduchý způsob myšlení tě dnes přivedl sem. Lidi musíš inspirovat, ty slabé o to víc. Pokud jim dáš jenom bolest a strach, který přináší hrubá síla, bolest a strach pošlou dál. Musíš jim ukázat, že to jde líp. Přesvědčit je, aby se soustředili na to dobré, co je v nich, jenom pak totiž dokážou bojovat s tím zlem, kterého v sobě mají spoustu a jenom potom jsou schopni dosáhnout porozumění,“ začal s proslovem. I skrze tu bílou kápi bylo cítit, že ze mě nespouští oči. To nebylo moc příjemné. Proč mi tohle všechno říká?
„A co s tím mám společného já?“
„Ať už se ti to líbí nebo ne, jsi vzorem, ke kterému vzhlíží spousta lidí. Spousta zoufalých lidí, ve kterých teď bojuje strach s odvahou, láska se sobeckostí, porozumění s nenávistí a čekají, že jim ty a tvůj bratr ukážete, čemu mají dát přednost. Takový je úkol vůdce a takový bude i tvůj úkol, protože jenom v takovém světě má lidstvo naději na úspěch.“
Můj úkol?
„Ty jsi o mně neřekl Kage? Myslel jsem, že jsi mě přišel udat, abych byl potrestán za to, co jsem provedl,“ řekl jsem překvapeně.
„Řekl jsem to pouze tvému bratrovi, alespoň někdo by to měl vědět, aby na tebe dal pozor. Věř tomu nebo ne, ale nemám důvod chtít tvou smrt. Mrtví jsou mrtví, těm už tvoje smrt nepomůže a ty budeš užitečnější, když uklidíš ten bordel, co jsi způsobil. Navíc tvoje prozrazení by zase jenom vyvolalo další konflikty.“
„A co můj společník, toho taky navštívíš?“ zeptal jsem se.
„Pro toho je už moc pozdě,“ řekl ponurým hlasem.
„Kdo to vůbec je?“ zdálo se, že bůh znervózněl.
„Kdybych ti to řekl, nadělalo by to víc problémů než užitku a tenhle svět jich má už dost,“ vyhnul se nakonec otázce. „Ale dám ti jednu radu. Nesnaž se ho najít, ani se mu pomstít,“ řekl opět svým vážným chladným tónem.
„Myslíš, že by se mi to nepovedlo?“
„Litoval bys toho,“ řekl chladněji než kdykoliv předtím.

Potom jsem se probral zpátky k vědomí v jednací síni. Překvapivě ve stejnou chvíli jako všichni ostatní.
„Tak jak se těšíš, Tobiramo?“ zeptal se mě Hashirama, když vešel do mé kanceláře. Zrovna jsme tu s s Kagamim, Idarim a Shikaharem řešili nějaké problémy ohledně nového projektu, který jsme vymysleli s ostatními Kage. Jedná se o zkoušku, při které mladí ninjové budou muset prokázat své schopnosti a zasloužit si tak povýšení, cílem zkoušky je zjistit, zda jsou tito ninjové připraveni na nebezpečnější mise, případně vést do nich jiné ninji. Základní hodnost pro mladé ninji jsme nazvali genin a pokročilou hodnost chuunin. Chuuninské zkoušky, jak jsme projekt nazvali, jsou jedinečné v tom, že se v nich spolu utkají ninjové ze všech vesnic najednou. Něco, co ještě před několika lety bylo nemyslitelné, se za půl roku stane skutečností. Konoha byla vybrána jako pořadatel, a tak mi na hlavu dopadla celá organizace. Právě jsme řešili, jak rozdělíme úkoly pro bezpečnostní složky, aby vše proběhlo tak, jak má.
„A na co jako? Je to jenom další sraz Kage.“ Otočil jsem se na něho. Jako vždy dorazil v dobré náladě.
„Nedělej, že nevíš, o čem mluvím. Samozřejmě myslím tvého syna.“ Jemně mě pokáral.
„Klose není můj syn, ale Izanagiho,“ odpověděl jsem větou, kterou jsem si opakoval poslední tři roky. Jaký otec by taky poslal své malé dítě na pět let do cizích zemí, aby tam absolvoval nelidsky tvrdý trénink. A vídal ho jenom při setkáních Kage.
„Jo, ale ten ho asi k bráně přivítat nepůjde, ale ty bys mohl,“ zasmál se bratr.
„Jako Hokage musím přivítat všechny delegace včetně té Tsuchikageho, se kterou Klose přijde, emoce s tím nemají co dělat,“ odpověděl jsem mu a otočil se zpět ke Kagamimu a ostatním stojícím u mého stolu.
„Chlapi, můžete nás nechat s bratrem o samotě?“ pronesl Hashirama. Přítomní jenom přikývli na souhlas a odešli.
Když se za nimi zavřeli dveře, tak ke mně přišel asi na metr a spustil. „Co to tu na mě hraješ!? Emoce s tím nemají co dělat? Chápu, jsi Hokage a musíš si držet odstup, ale uvědomuješ si, jak se bude cítit ten kluk, až se vrátí po pěti letech zpátky domů a zjistí, že kromě toho, že mu umřela máma, se taky z jeho otce stal kus šutru?“ mluvil vážně.
„No, přijde ze skryté Kamenné, tak mu třeba šutry budou bližší než lidé,“ odsekl jsem
„Já to myslím vážně, Tobiramo, on má jenom tebe, jestli ho opustíš, už mu nikdo nezůstane a žádný člověk by neměl být na všechno sám.“
„On není člověk,“ vzdoroval jsem
„Poslední dobou mám pocit, že ty taky ne,“ obořil se na mě, položil svou pravou ruku na mé rameno.
„Vím, že to bolí, že jsi nešťastný kvůli smrti Momo, ale neřeš to tak, že se uzavřeš před světem a už si k sobě nikoho nepustíš. A hlavně za to netrestej to dítě, které za to nemůže.“
Neodpověděl jsem… nevěděl jsem co. Jenom jsem si sundal jeho ruku z ramene, otočil se k němu zády a odešel od něj oknu.
„Ty ho možná jako syna nepřivítáš, ale já jako svého synovce ano, protože jsem na něj hrdý. Teď mě omluvte, Hokage-sama,“ poslední slova řekl výsměšně a vydal se směrem ke dveřím.
Proč to zase musel vytáhnout, proč to nemohl nechat být. Všechno všechny ty vzpomínky na ni i na něj mi přináší jenom bolest. Před očima mi zase proběhlo posledních 12 let. Když jsem Kloseho přinesl domů do Konohy, bál jsem se trochu, jak bude Momo reagovat, přece jenom jak může reagovat žena, když jí muž do domu přinese cizí dítě se stejnými vlasy, jaké má on. Pamatuji si, že když ho poprvé viděla, rozbrečela se, ale ne smutkem nebo rozčílením, radostí. Ani na vteřinu ji nenapadlo, že bych ji někdy podvedl, i když to napadlo spoustu jiných.
Od první chvíle ho milovala jako vlastního a poprvé v životě jsme zažili, jaké to je mít opravdovou milující rodinu. Byli to ty nejkrásnější roky mého života, nikdy mě nenapadlo, že bych mohl někoho tak moc milovat jako tyhle dva. Ani mi nevadilo, že se nám nepodařilo nijak pokročit v hledání viníků atentátu na vesnice. Myslel jsem jenom na sebe a svou rodinu. To ale nemělo trvat dlouho.
Že naše štěstí nebude trvat věčně mi došlo na Kloseho oslavě pěti let. Ty se tradičně spojovali se setkáním pěti Kage, aby si mohli ostatní vůdci vesnic nenápadně zkontrolovat, jak roste a sílí, tehdy se ale poprvé ukázalo, že to není obyčejné dítě.
Zrovna jsme seděli s ostatními Kage v zasedací místnosti budovy Hokageho. Když do místnosti vletěl Kagami. Já tam byl tehdy ještě jako Hashiramům pobočník.
„Promiňte, že vás ruším, ale jde o Kloseho. Tobiramo-senpai, tohle byste měl vidět,“ zavolal na mě zprudka.
„Co se děje?“ zeptal jsem.
„Uvidíte sám,“ prohodil mladý Uchiha.
Rychle jsem šel domů a se mnou všichni Kage. Když jsem to uviděl, nevěřil jsem vlastním očím, Klose seděl hlavou dolů na stropě svého pokoje a strašně se smál.
„Tobiramo, udělej něco,“ volala na mě vyděšeně Momo.
„Neboj, to bude v pořádku,“ utěšoval ji bratr.
„Klose, okamžitě pojď dolů,“ křičel jsem na něj.
„Proč?“ ptal se a u toho se smál.
„Protože o tebe má maminka strach,“ odpověděl.
„Proč?“
„Protože to, co děláš, je nebezpečné,“ volala na něj tentokrát Momo.
„Proč?“ nepřestával se vyptávat.
„Prostě slez dolů, nebo si pro tebe dojdu a nasekám ti na zadek,“ ukončil jsem rázně debatu.
Klose seskočil dolů. Momo vyjekla, ale on bez problémů dopadl na nohy. Okamžitě k němu běžela a objala ho.
„Jsi v pořádku?“ zašeptala mu do ucha vystrašeně.
„Ano, mamí,“ odpověděl provinile, asi až teď si uvědomil, že to nebyla hra.
„Tohle bez mého nebo maminčina dovolení už nikdy nedělej, je ti to jasně!“ pokáral jsem ho.
„Dobře, tati,“ odpověděl s roztomile smutným výrazem, jaký umí jenom malé děti.

„Chlapče, jak jsi se tam dostal?“ začal se Kloseho vyptávat Mizukage.
„No, to on mi řekl, že to mám udělat,“ mumlal zpoza matčina objetí.
„Kdo je on?“ zeptal se pro změnu Kazekage.
„Říkal, že se jmenuje Shishi, že se nemám bát, prý to bude zábava.“
„Ale jak jsi se tam dostal?“ pokračoval ve vyptávání Mizukage.
„Prostě jsem si řekl, že to půjde a šlo to,“ pokrčil rameny, když už ho konečně Momo pustila z objetí.
„Aha, tak to jsi moc šikovný kluk, ale příště až budeš chtít zase udělat něco takového, tak se nejdříve musíš zeptat maminky nebo tatínka, protože když to neuděláš, budou o tebe mít moc veliký strach, a to nechceš, že ne?“ Dítě zavrtělo hlavou.
„Tak teď vezmi maminku a jděte na dort, ať se trochu uklidní, my si tu s tatínkem a strejdou musíme o něčem důležitém promluvit,“ mluvil stále konejšivým hlasem Mizukage.
„Dobře,“ přikývl Klose, vzal Momo za ruku a odešli spolu pryč.
„Shishiho síla se začíná probouzet,“ začal Kazekage.
„Doufal jsem, že to přijde až později,“ zapojil se Hashirama.
„Bohužel, musí se to naučit ovládat, navrhuji spustit projekt dítě pěti vesnic,“ prohlásil vůdce Písečné.
„Cože,“ vykřikl jsem. „Ten jsme přece měli spustit až po Akademii. Je mu teprve pět let, nemůžete ho jenom tak odvézt, je ještě moc malý. Slibuji, že ho budu každý den poctivě trénovat, ale zůstane v Listové,“ řekl jsem nekompromisně.
„To je sice hezké, ale dohoda jasně říká, že v případě nutnosti je možné spustit plán dříve a já to za nutné považuji. Shishi ho zatím jenom učí chodit po stropě, ale co když mu řekne, aby zničil tenhle dům, nebo dokonce celou vesnici, musí se naučit disciplíně a zodpovědnosti,“ vykládal Kazekage.
„Obojí ho můžeme naučit tady,“ vložil se do toho bratr.
„To je sice pravda, ale je tu ještě jedna věc. Nelíbí se mi, jak jste se nechal výchovou Shishiho unést. Dnes jsem dokonce zjistil, že vás, Tobiramo, považuje za svého otce. Bude jenom dobře, když od vás získá odstup a vy na něj nebudete mít takový vliv,“ pokračoval v argumentaci muž ze Země Větru. Měl jsem sto chutí ho na místě zabít. V tom se do rozhovoru vložil Mizukage.
„Kazekage, máte děti?“ zeptal se.
„Ne,“ odpověděl dotazovaný.
„A vychovával jste někdy nějaké?“ pokračoval ve vyptávání stařík se žraločími zuby.
„Co to s tím má co společného?“ obořil se na něj muž s maskou přes půl brady.
„Všechno, kdybyste věděl, jaké to je vychovávat dítě, věděl byste, že to není možné bez toho, aniž byste si k němu vytvořil vztah, a to vztah velmi pevný. Není to pes, kterému dáte jednou denně nažrat, občas ho vyvenčíte, a když vás neposlechne tak mu dáte jednu přes čumák. Také byste věděl, že když takhle malé dítě vezmete od rodiny, můžete vážně narušit psychické zdraví jak jeho, tak rodičů. A nakonec připomínám vám, že to byl sám Bůh smrti, kdo pověřil mladého Senju Shishiho výchovou. Takže by o jeho setrvání či nesetrvání ve vesnici měl rozhodovat primárně on,“ ukončil svůj přednes. V místnosti se rozhostilo ticho. Bylo vidět, že všichni přítomní přemýšlí, jak vyřešit nastalou situaci. Nakonec si vzal slovo překvapivě Raikage.
„Nehledě na to, co jste řekl, Mizukage. Ani já nechci, aby jednou Shishi upřednostňoval zájmy Listové před zájmy ostatních vesnic, ale chápu, že odtrhnout dítě od rodiny v tomto věku by bylo příliš kruté. Navrhuji proto tento postup. Pokud se nám Hokage-sama a Tobirama zaručí, že budou každý den s malým lvem cvičit, necháme ho tu ještě dva roky. Výcvik v ostatních vesnicích tedy neabsolvuje po Akademii, ale místo ní,“ předložil svůj návrh
„Myslím, že je to solidní kompromis,“ řekl Mizukage.

Chtěl jsem protestovat, ale bratr mě chytil za rameno a pošeptal mi do ucha. „Tobiramo, chápu, že o tom nechceš ani slyšet, ale jednou to přijít musí, to jsme věděli už od začátku. Je to dítě pěti vesnic. Jeho osudem není zůstat v Konoze.“ V tu chvíli mi došlo, že ať udělám cokoliv, stejně mi Kloseho vezmou. Věděl jsem to celou dobu, akorát jsem to v sobě nějak potlačil. Měl jsem na výběr, dva roky nebo nic. Nakonec jsem jenom polohlasem zastřeným smutkem pronesl: „Dobře, plán Dítě pěti vesnic spustíme ode dneška za dva roky.“
Hned druhý den jsem začal s jeho výcvikem. Myslel jsem, že ho naučím jenom základy jako hromadění čakry a jednoduchá jutsu, ale co se normální ninjové učí měsíce nebo roky, zvládal Klose intuitivně. Prostě se jenom poradil s Shishim v sobě a bez problémů to udělal. Za dva měsíce toho uměl víc, než umí průměrný genin. Jeho talent byl strašidelný. To mi nasadilo brouka do hlavy, sice jsem zatím nevěděl, jak velkou volnost má Shishi uvnitř Kloseho, ale pokud se utrhne ze řetězu, kdo ho zastaví? Jeho síla je podle všeho větší než jakéhokoliv ninji, kterého jsem kdy poznal včetně Hashiramy. Vzal jsem proto Kloseho do nemocnice, aby se Hyrada alespoň pokusil odhadnout rozsah jeho síly. Zjistili jsme, že podobně jako jinchuuriki má dvě čakry, Shishiho a svoji. Co mě ale překvapilo, bylo, že Kloseho čakra nebyla o moc menší než ta Shishiho. Při správném používání by tak mohl prostřednictvím své čakry držet Shishiho na uzdě, a sám se tak stát pojistkou proti němu. Možná proto mu Shishi tak ochotně nabízí svou čakru, protože nechce, aby se naučil používat tu svou.
Začali jsme tedy znova od začátku a tentokrát to bylo o něčem jiném. Pořád to byl génius, ale už ne absolutní. Poprvé se setkal se selháním, musel se naučit, jak něco udělat znova a lépe, jaký je to pocit, když se mu podaří něco, co pro něj ještě před měsícem bylo nemožné. Měsíc mu jenom zabralo naučit se nahromadit místo Shishiho čakry tu svou. Znova se učil chodit po vodě i stěnách, základní techniky jako Henge nebo Kawarimi.
I tak jsme ale postupovali rychle. Za rok a půl jsme se dostali až k elementárním jutsu. Ale nebyl by to Klose, kdyby v tom zase nebyl nějaký problém. Při testu podstaty lístek na jeho čakru vůbec nereagoval. Moc jsem si s tím nelámal hlavu, přece jenom jeho čakra pochází přímo od bohů, takže asi funguje na základě jiných pravidel. Naštěstí v tom ale nebyl žádný problém. Bez větších jsem ho naučil používat Suiton, Hashirama ho naučil základy Dotonu a Kagami Katonu.
Čas ale letěl jako voda a Kloseho sedmé narozeniny se blížily. Čím byly blíž, tím jsem se cítil hůř. Asi tři měsíce před nimi se samozřejmě se dostavila i moje obvyklá nespavost. Momo si toho všimla stejně jako vždycky, když se něco dělo.
„Co se stalo?“ zeptala se mě, když se ve čtyři hodiny ráno probudila a já pořád ještě nespal
„Musím ti něco říct, ale nevím jak,“ odpověděl jsem.
„No, zkus to slovy,“ řekla s úsměvem.
„Jde o Kloseho, chtěl jsem ti to říct už dávno, ale byla jsi tak šťastná a já chtěl, aby to tak zůstalo co nejdéle.“ Začal jsem nejistým hlasem.
Její výraz zvážněl.
„Víš, Klose není obyčejné dítě… toho už jsi si asi všimla… ale on vlastně není ani člověk. Stvořili ho bohové a poslali ho sem jako svého prostředníka,“ pokračoval jsem postupně. Nevypadala překvapeně.
„A to tě trápí? Od prvního dne kdy jsi ho přivedl, jsem věděla, že je výjimečný. Vlastně ještě dřív. Par dnů před tím, než jsi se vrátil ze setkání pěti Kage, se mi zdál sen, opravdovější jsem v životě neměla. Zdálo se mi, že jsem porodila dítě a jsem si jistá, že to byl náš Klose. Potom se tam ale zjevil přízrak v bílé kápi a vzal mi ho. Uklidňoval mě, že si ho jen půjčí a že se mi syn brzy vrátí, ale já mu nevěřila. A potom jsi mi ho přinesl v náručí. Byl to ten nejšťastnější den v mém životě, věděla jsem, že to je on. Nevím, co vám o něm bohové řekli, ani na kolik je člověk, ale jsem si jistá, že je to náš syn, a to je to jediné, na čem záleží,“ řekla mi svým milým hlasem. V tu chvíli jsem nevěděl, co si mám myslet, jediné, co jsem věděl, že říct jí o tom, že Klose musí za pár měsíců odejít pryč, a my ho pět let neuvidíme, bude ještě těžší.
„Proč jsi mi to neřekla,“ zeptal jsem se nakonec.
„Ze stejného důvodu, proč jsi mi ty neřekl o tom, že náš syn musí odejít. Nechtěla jsem, abys měl ještě větší výčitky kvůli tomu, že jsi jeho odchodu nemohl zabránit.“ Málem jsem spadl z postele, když mi to řekla. Cože?! Ona to ví? jak?
„Jak to víš?“ Musel jsem to vědět.
„Hned po tom co jste to domluvili s ostatními Kage. Potom co odjeli, jste se oba z Hashiramou chovali divně. Bylo mi jasné, že z tebe nemá cenu páčit, co se stalo, tak jsem zašla za tvým bratrem. Stačilo pár lahví saké a potom jsme na něj s Mito společně udeřili. Nevydržel zatloukat ani deset minut,“ vyprávěla a přitom se zdálo, že se příběhem dobře baví. To je celý Hashirama, bez mrknutí oka se pobije klidně se všemi ocasými démony najednou, ale stačí dvě ženské, trocha chlastu a roztřesou se mu kolena. Trochu se mi ale ulevilo, že už je to venku.
„Jak to, že to bereš s takovým klidem, vždyť nám chtějí odvést naše dítě,“ šeptal jsem.
„Musím… musím být silná kvůli němu, protože nejtěžší ze všech to nebude pro mě nebo pro tebe, ale pro něj a já chci, aby věděl, že tu na něho budeme čekat. Je jedno jestli pět nebo deset let, prostě až se vrátí, tak tu pro něho budeme, a to je to jediné, na co myslím, ne až odjede, ale na to, že se jednoho dne vrátí,“ řekla rozhodně a přitom jí začaly z jejích smaragdově zelených očí téct slzy, které stékaly na její dlouhé rudé vlasy ležící na polštáři. Objal jsem ji, jak nejněžněji jsem dovedl.
„Nechápu, čím jsem si tě zasloužil, jsi ta nejúžasnější a nejsilnější žena, jakou jsem kdy potkal. Vždy když mám pocit, že už tě nemůžu milovat víc, tak uděláš nebo řekneš něco, co moji lásku k tobě posune ještě dál. Slibuji ti, že až se náš syn vrátí, tak už nikdy nikomu nedovolím, aby ho od nás odvedl. Miluju tě, Uzumaki Momo, a nikdy ti nepřestanu být vděčný, že jsi se mnou zůstala i po tom všem, co jsi kvůli mně musela obětovat. Děkuji ti, že jsi taková jaká jsi,“ mluvil jsem a u toho brečel.
Dlouho jsme spolu jenom leželi v objetí a nechali kapat naše slzy na polštář. Pořád dokola jsem se sám sebe ptal, proč si mě Bůh smrti vybral, abych se staral o jeho syna. Na světě jsou tisíce stokrát lepších rodičů, než jsem já. Ale tu noc mi došlo, že on si nevybral mě, ale Momo, tu nejúžasnější ženu a matku, jaká kdy chodila po tomto světě.
Už bylo světlo, když Momo znovu promluvila. „Tuhle scénu by měli vidět ti, kdo tvrdí, že máš srdce z kamene,“ řekla už zase se smějící.
„Moc dlouho by si to neužili. Musel bych je totiž všechny na místě zabít. Přece si nenechám zkazit reputaci,“ oba jsme se začali smát a potom usnuli.

...
Tři měsíce na to jsme odvedli Kloseho do nosítka k Mizukagemu. Bylo hnusně a pršelo, jak se na takový den patří. Mizukageho jsem zvolil jako prvního, jelikož jsem si myslel, že nejlépe chápe naše i Kloseho pocity.
„Nebojte,“ řekl, když jsme mu syna s Momo a Hashiramou předávali.
„Dám ho do rodiny ke svému synovi. Ten se o malého postará jako o vlastního. Se ženou mají tři děti. Alespoň si tedy malý lev bude mít s kým hrát.“
Rozloučit se s malým Klosem tehdy přišli všichni naši přátelé, Asuma, který byl jeho oblíbený strýček. Kagami, Idary, Hyrada i Shikaharu. Ti všichni se s ním postupně rozloučili. Nakonec přišla řada na nás s Momo.
„Tatí, já nechci pryč,“ řekl vzlykající chlapec.
„Neboj, bude to úžasné dobrodružství a užiješ si na něm spoustu stejně jako hrdinové z legend, které máš tak rád.“
„Ale co když to nezvládnu? Mám strach, že to pokazím,“ řekl teď už neskrytě brečící.
„Zvládneš, vždycky s tebou bude přece Shishi a ten ti kdyžtak pomůže,“ konejšila ho Momo.
„Navíc se za tebou s maminkou vždycky přijdeme podívat na tvoje narozeniny, tak se snaž a rok přece uteče jako voda, než se naděješ, uvidíme se znovu,“ uklidňoval jsem ho.
„Dobře, slibuješ?“
„Slibuju, ale ty mi na oplátku musíš slíbit, že budeš tady Mizukageho poslouchat na slovo. Naučí tě totiž spoustu nových úžasných věcí, které neumím ani já,“ pokračoval jsem.
„Dobře, slibuju.“
„To jsem rád, mám pro tebe totiž dárek k tvým včerejším narozeninám, ale ten je pro velké kluky a ti nebrečí.“
Klose si rychle otřel oči a nos. „Já taky nebrečím.“
„To jsem rád shinobi totiž nikdy nesmí dávat na misi najevo své emoce, a tím ode dneška taky jsi.“ Vytáhl jsem z pod brnění ochranou čelenku se znakem Listové a přivázal ji Klosemu kolem krku. „Nos ji hrdě, nikdy nezapomeň, odkud jsi a že tu pro tebe budeme, kdykoliv budeš potřebovat.“
„Milujeme tě, synku, ať ti řeknou cokoliv, nikdy nezapomeň, že jsi Senju Klose, náš malý Bílý lev z Vesnice ukryté v listí,“ ukončila loučení Momo.
„Já vás taky miluju, a nikdy nezapomenu,“ řekl Klose s nově nabitou odvahou.
Potom už jsme jenom sledovali, jak náš syn odjíždí pryč.

„Pořád nemůžu uvěřit, že ho rok neuvidím,“ řekl jsem večer v hospodě Hashiramovi. Normálně moc nepiju, ale tentokrát jsem se potřeboval uvolnit. Tak jsme zašli s přáteli na pár piv a nějaké to saké.
„Neboj, rok uteče jako voda a než se naděješ, tak se uvidíte,“ řekl lehce přiopilý bratr.
„Měl by sis ale najít nějakou práci, aby ti to utíkalo ještě rychleji,“ pokračoval. V očích měl zase ten pohled, který v nich má vždycky, když vymýšlí nějakou rošťárnu.
„To je pravda, nevíš o něčem?“ hrál jsem jeho hru.
„A co takhle práce Hokageho? Není to nic moc, ale pořád je co dělat,“ vybalil na mě. Na chvíli se mi asi zastavilo srdce.
„Ty snad umíráš nebo co?“ zeptal jsem se zděšeně.
„Ne, nic takového,“ zasmál se Hashirama. „Jenom jsem si řekl, že už je na čase, abych předal starosti o vesnici někomu jinému a začal si taky trochu užívat,“ řekl největší pařmen v Konoze.
„To aby všichni hospodští ve vesnici zdvojnásobili objednávky chlastu,“ odpověděl jsem sarkasticky.
„Myslím to vážně, s Mito chceme cestovat a v klidu spolu dožít. Jsem Hokagem přes 17 let. Pamatuji si, když tu všude ještě rostly stromy a Listová byla jenom snem v mé hlavě. Ten sen se ale už splnil a já vesnici dal všechno, co jsem jí dát mohl. Teď je na čase, aby to po mě někdo převzal a posunul ten sen zase o kus dál. A já chci, abys ten někdo byl ty,“ řekl naprosto seriózně.
„Myslíš to vážně?“ zeptal jsem se.
„Už jsem o tom mluvil Shikaharem, Radou, i Feudálním pánem, všichni s tím souhlasí. Vlastně už jsme to odhlasovali, takže už nemáš na výběr. Počínaje příštím měsícem jsi Druhým Hokage z Vesnice Skryté v Listí. V pondělí si teda nezapomeň umýt ksicht, přijde k tobě modelář kvůli tvé podobizně ve skále. Hlavně se na něj netvař takhle nebo každý, kdo se přiblíží k vesnici, si bude myslet, že máme za Hokageho úplného debila,“ vysypal to na mě a všichni u stolu se začali smát mému překvapenému výrazu.
Když jsem se konečně vzpamatoval, tak mi všichni začali gratulovat k mému zvolení. Asuma mi se svým obvyklým taktem sdělil, že by se hodilo, aby oslavenec objednal k této příležitosti lahvinku, možná dvě, aby se dostalo na všechny při přípitku, kterého se sám ujal. Nám všem sdělil, že mu Hashirama vnukl nápad, počínaje příštím měsícem taky odejde ze všech svých funkcí a prací a společně s Hashiramou založí klub shinobi důchodců. Té představě jsem se musel smát i já. To aby tedy hospodští ne zdvojnásobili, ale zčtyřnásobili své objednávky chlastu.
Když tento svůj nápad Asuma dořekl, ozvala se rána jako z děla vycházející z pracovních prostor restaurace, Idary pohotově prohlásil, že to asi majitel podniku omdlel štěstím. Později jsme ale zjistili, že to jenom servírce v kuchyni spadl tác nádobím. Načež Idary změnil svou domněnku, že chudák holka zpanikařila, když zjistila jaký starý kozly tu bude muset každý den obsluhovat.

Poznámky: 

Zdravím vás všechny kdo sledujete mojí sérii. Posledních pár týdnů jsem si na nečisto zkoušel různě možnosti toho, jakým stylem budu ve svém dílku pokračovat. Nakonec jsem se rozhodl pro tento formát. Zatím tedy druhou časovou linii neotevřu, Takže na Naruta a jeho partu si ještě budete muset nějaký čas počkat Smiling.
Kdyby se vám zdálo že je konec useknutý, tak je to proto, že kdybych do dílu nacpal všechno co jsem původně chtěl, měl by asi dvacet stránek, a to bych Akumakirei neudělal Laughing out loud. Doufám ale že se vám to bude líbit i tak.
Jinak, zase moc děkuji všem kdo jste mi zanechali zpětnou vazbu, u minulého dílu v podobě komentářů, vím že vám to zabere dost času, který byste mohli věnovat něčemu pro vás užitečnějšímu.

Došlo mi taky, že jsem ještě za celou dobu co píšu nepoděkoval Akumakirei za editoring, a její božskou trpělivost s mým pravopisem. Takže Akumakirei, moc děkuji za to, že odvádíš tak super práci.

5
Průměr: 5 (2 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Palantir
Vložil Palantir, So, 2017-12-09 17:58 | Ninja už: 2871 dní, Příspěvků: 4005 | Autor je: ONLINE, Jounin

Takže tak. Myslel som, že do toho bude namočený aj Raikage. Spočietku ma trocha zmiatol ten prechod medzi osobami. Každopádne poslednú vetu z časti Raikageho brata máš posunutú k Tobiramovi.
Apropo, Tobirama. To ako takto? Spraviť ho Hokagom? Smiling

Musím priznať, že som to nečítal na jeden krát. Tá prvá časť sa mi čítala trocha ťažšie, obzvlášť v oblasti prechodu medzi osobami, ale na druhej strane sa mi potom zvyšok od okamihu, ako doviezol domov Kloseho, čítal jedna radosť. Zaujímavé, že si to rozdelil na dve rôzne osoby, domnieval som sa tak nejako, že pôjde o kompletnú reinkarnáciu.

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Út, 2017-11-28 18:35 | Ninja už: 366 dní, Příspěvků: 1101 | Autor je: Sluha v rezidenci klanu Hyuuga

Jump! Máme tu naše levíčatko Jump! Skvelo si popísal situáciu o ideách permanentného mieru, založení dedín na čele s kageami, zažitými predstavami nindžov a spôsobom i zmyslom ich života Kvítek sakury Vždy sa hľadá nejaký obetný baránok, vykonštruovaný nepriateľ a pod., aby sa masy dali ľahšie manipulovať. Ty si uviedol spor o lovení rýb. A máme falošného Tobiramu s jeho ideami, Raikageho a Akyru, ktorý je s ním v kontakte Shocked Chudák Masahiro aj so svojím démonom Sad V Oblačnej až Bee bol schopný úplne ovládnuť svojho a skamarátiť sa s ním. Nie je tým neznámym Madara, ten chcel z pomsty zničiť Konohu a celý nindža svet? Uchihovci boli známi, že dobre ovládali chvostnatých démonov, okrem Hashiramu a pečatiacich techník klanu Uzumaki, o ktorých toho veľa nevieme – „Můj společník měl neuvěřitelně podrobné znalosti o ocasých démonech, dokonce mi poslal návod na techniku, která měla rozběsnit démona, a současně s tím prolomit pečeť držící ho uvnitř jinchuurikiho.“ Puzzled Akyrova debata s bohom smrti o počte obetí ma tiež zaujala Smiling Smutné je jeho vyhlásenie, že ľudia rozumejú len sile. Boh je však múdrejší, veď je boh: „Lidi musíš inspirovat, ty slabé o to víc. Pokud jim dáš jenom bolest a strach, který přináší hrubá síla, bolest a strach pošlou dál. Musíš jim ukázat, že to jde líp. Přesvědčit je, aby se soustředili na to dobré, co je v nich, jenom pak totiž dokážou bojovat s tím zlem, kterého v sobě mají spoustu a jenom potom jsou schopni dosáhnout porozumění.“ Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! Aj o úlohe vodcu s ním úplne súhlasím. Ohoo, tak Hashirama a spol. vymysleli chuuninské skúšky, síce ten vymyslel asi všetko Laughing out loud A objavuje sa na scéne náš božský synček Klose, ktorý sa má vrátiť domov a Tobirama nevie, ako sa má správať. Momo je mŕtva a Hashi dáva bratovi riadne kvapky do duše, ktorý začne spomínať na minulosť. Veľmi dobre si to napísal Kvítek sakury Kageov zaujali malého schopnosti, ktorý sa prizná, že mu radí Shishi. Kageovia v strachu z nezvládnutia démona malým už chcú, aby sa ho ujali ostatné dediny. Tobirama sa zaručuje, že Kloseho bude osobne trénovať aj s bratom, aby mu chlapca nevzali. Ešteže Mizukage má rodinu a vie Tobiramu pochopiť na rozdiel od bezdetného Kazekageho: „Není to pes, kterému dáte jednou denně nažrat, občas ho vyvenčíte, a když vás neposlechne tak mu dáte jednu přes čumák.“ Raikage navrhol rozumný kompromis, ktorý bol prijatý. Pri tréningu sa ukázalo, že Klose je génius a jeho čakra je rovnako silná ako démonova Úpa boží!!! Zaujímavý je prorocký sen Momo, ktorý na ňu zoslali asi vyššie sily, aby nebola nevedomá. Bohvie, čie je Momo vtelenie Puzzled Hehe, Momo s Mitom opili Hashiramu a ten celé tajomstvo vykecal hihihi Veeeľmi krásny je rozhovor manželov a slová Momo, tí Uzumaki majú neskutočne veľké srdcia Z lásky Mizukage je fajn, že chce vytvoriť malému dobré podmienky. Ťažké je lúčenie a chudák vystresovaný Klose Cry Hashirama aby zamestnal brata, tak ho nastrčíl do funkcie Hokageho. Hehe, lahvinky a klub dôchodcov pobavili Laughing out loud
Veeeľmi dobré čítanie, na Naruta si v kľude počkáme, teraz máme Kloseho Úpa boží!!! Dobre, že si viac nenapísal, lebo by aj môj komentár nemal konca, nejako sa budem musieť umravniť hihihi Aku je naše editorské zlatíčko a fakt citlivo pomôže každému Kiss! Ešte raz vďaka a teším sa na pokračovanie Ino ti gratuluje!

Môj obrázok je darček od zlatej duše, vynikajúcej spisovateľky a vzácneho človeka, Akumakirei, ktorej zo srdca za všetko ďakujem Kvítek sakury

"Arogance je parukou k zakrytí duševní pleše." Jan Werich
"Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jenom to, co vědí..." Karel Čapek

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Po, 2017-11-27 21:17 | Ninja už: 3328 dní, Příspěvků: 1878 | Autor je: ONLINE, Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Je mi Tobirami s Momo líto, zvykli si na syna a najednou ho mají dát pryč. To je velmi těžký krok.

20 stran ne! A případně má Konoha svůj limit omezení znaků xD
A děkuju za děkuju! Potěší, když to autor ocení Smiling

.Seznam FF, Poslední FF: Oči z listí | Oblačno, místy zataženo 6/
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights..

Autoři fanfikcí, s prosincem nastává v FF sekci vánoční režim; více čtěte ZDE.