manga_preview
Boruto 18

Války klanů XI. Co je přirozené

Kapitola XI. Co je přirozené

Město Shima bylo založeno nedaleko ústí řeky Ishikaki. Původně se jednalo o malé nákladní přepraviště, které se postupem času dostalo pod správu klanu Oda. Ve stejnou dobu se na centrální planině rozmohl klan Ashikaga. Tento klan si postupně podmaňoval všechny okolo žijící rodiny. Využíval k tomu vojenské schopnosti svého věrného generála. Ale ani bystrá mysl, kterou Nobuoki Asada oplýval, nemohla zabránit blížící se katastrofě. Klan Ashikaga nutně potřeboval přístup k moři, jeho jedinou obchodní cestou byla řeka Ishikaki, kterou společně drželo několik opozičních klanů. Nejmocnější z nich, klan Oda ovládal dokonce celé pobřeží severně od ústí řeky. Tento klan měl však své vlastní plány a vytvořil alianci nezávislých rodů, která se společně utkala se silou klanu Ashikaga. Tři roky trvající válka skončila naprostým rozdrcením klanu Ashikaga, který bez zásobování z okolního světa, nedokázal přežít. Sedm klanů tvořících alianci následně vstoupilo do paktu, který vydržel bezmála dalších šedesát let. A hlavním těžištěm spolupráce byla právě víska Shima, která se během té doby rozrostla v největší město v celém okolí.
- Z historie severních území země Země

Sedlo bylo z kvalitní kůže a dostatečně pohodlné, aby si dívka nemusela stěžovat, přesto Hinatě cesta nedělala dobře. Nerada jezdila na koni, ačkoli to jako správná kunoichi uměla. Mnohem raději však utíkala po svých. Kůň byl příliš svazující a pomalý, navíc mohl cestovat jen po cestách a ty nevedly všude. Nemohl skákat mezi větvemi stromů…
Ale neseděla na koni kvůli sobě, ale kvůli tomu muži, který se k nim přidal. Jmenoval se Kenta, neměl ani klanové jméno. Obyčejný muž z města Shimy, kam ostatně její malá skupina nyní mířila.
„Budeme vyjednávat s klanem Oda?“ zasyčel Hideo, když Taichi toho večera přednesl to, co mu starý lord řekl. „Vždyť to je sebevražda.“
„Jsme pro ně jen spodina,“ namítl Taichi. „Klan Oda se nebude starat o naše životy.“
„Jen aby…“
„Ale to se tě Hideo stejně netýká.“
Mistr genjutsu zpozorněl. „Jak to myslíš, Taichi?“
„Jednoduše, ty jednat s klanem Oda nebudeš. A ani někteří další z nás.“
Nyní zpozorněli i ostatní.
„Toyotomi Nobunaga nás pověřil i jiným úkolem, který je důležitější než samotné vyjednávání. Malá skupina tvořená z nás doprovodí jistého úředníka Kentu zpět do města a s jeho pomocí zajistíme Toyotomi Itamiho, zajatého syna Nobunagy drženého kdesi ve městě.“
Hideo vzdychl. „To je ještě větší sebevražda, než jsem si původně myslel.“
„To je, co.“
„Tak nás nenapínej, Taichi,“ podotkla Mari. „Kdo bude těmi sebevrahy?“
„Dlouho jsem výběr zvažoval. Nebylo to lehké, ale musel jsem vybrat takovou skupinu, která nemá žádné spojení se Shimou. Proto to budeš ty Hideo, Švihu a Hinato. Věřím, že společně to zvládnete.“
„Já jsem v Shimě nikdy nebyla,“ namítla dál léčitelka. Velitel zavrtěl hlavou a usmál se.
„Nebude třeba nikoho léčit. Ten úkol bude čistě infiltrační. Čím méně lidí, tím lépe. Město bude pod drobnohledem a nemůžeme si dovolit udělat chybu. Proto bude ideální malý tým.“
A tak vyrazili. Taichi a jeho část skupiny vyrazila po svých, severní trasou, zatímco Hinata, Hideo, Švih a Kenta nasedli na koně a jeli po jižní silnici kolem řeky Ishikaki. Řeka byla na svém toku klidná, jako kdyby ani netušila, k čemu se schyluje. Stejně tak byla plná drobných loděk, kde rybařili místní obyvatelé, a těch větších, které převážely všelijaký náklad – od dřeva až po potraviny.
Kolem cesty bylo živo i na pevninské části. Skupina projela kolem velké spousty vesniček a drobných měst, kde byla často zastavena místními strážci k prokázání totožnosti. Naštěstí Kenta měl všechno zařízené a jeho doklady k cestě byly dostačující. Navíc prvních šest dní cesty putovaly na území, které stále patřilo vazalům klanu Toyotomi a nikdo je po cestě neobtěžoval.
Ale válka si začala vybírat svou daň…
„Proč jsme se zastavili?“ vzdychla Hinata a na svém koni se prodrala skrze své společníky. Na stromě byl oběšený muž. Vybledlý obličej značil dlouhou dobu visení, zatímco bodné rány na těle odkazovaly na větší bití před popravou. A dřevěná tabulka s nápisem „Zrádce“ mluvila o tom, proč se tak stalo.
„Nešťastník,“ řekl Kenta a polkl. Hideo kývl a pobídl koně do slabin.
Hinata se chvíli ještě dívala na oběšené tělo. Ještě před měsícem by se jí z toho udělalo zle, chtělo by se jí plakat, chtěla by zjistit, jestli muž zemřel spravedlivě, nebo to byl pouhý lynč. Ale od té doby viděla mnohem horší věci.
Dívka jela dál.
Jelikož nikam nespěchali, zastavovali se na přespání ve vesnicích a ve městech, kde nalezli vždy vhodné lůžko. Hideo nejdříve trval na tom, že jim stačí stáje, ale Kenta zvyklý na městský život tímto návrhem opovrhl. S rozhodujícím hlasem Hinaty bylo jasno.
„Tohle je moje druhá cesta mimo město,“ prohlásil jednoho večera Kenta nad sklenicí saké v drobném pohostinství, kde byli ubytováni.
„Musí to být asi těžké,“ odpověděla Hinata.
Kenta sklopil ramena. „Musel jsem něco udělat. Unesli Itamiho. Mého přítele.“
„Ale riskovat vše? Slyšela jsem o tom, co jsi udělal. Divím se, že vracíš do města.“
„Pokud zachráníme Itamiho, bude to stát za to. Navíc Shima musí zůstat svobodná, klan Oda ji nesmí ovládnout.“
Hideo se uchechtl. „A myslíš, že klan Toyotomi bude jiný?“
Kenta pokrčil rameny a upil trošku saké. Chutnalo hořce, co čekat, v takovém zapadákově. „Klan Toyotomi je příliš daleko od Shimy. Myslím, že město je dokáže lépe zvládnout než Odu. V tom nejlepším případě je vzájemná válka vyčerpá natolik, že na město zapomenou.“
„Takže to neděláš jen tak, nezištně?“ podotkl Hideo. Kenta se zamyslel.
„Pokud by šlo jen o Itamiho, hledal bych jiný způsob, jak mu pomoc. Ten samý, ke kterému vás dovedu. Nepletl bych se do cizích válek.“
„Poslyš, Kento,“ oslovila muže Hinata, „stojí to město za to?“
Úředník se usmál. „Samozřejmě, že stojí. Je to úžasné místo. Teda ne, že by nemělo své chyby, ale je to ukázka pokroku lidské civilizace. O zločinech rozhodují soudy, nad městem drží moc rada, která se skládá ze širokého spektra lidí. Obyčejní lidé nemusí snášet nátlak žádné šlechty. Shima je to, jak by to mělo ve světě fungovat.“
Hideo se zasmál. „To je dost naivní, Kento. Bez šlechty nebude nikdo, kdo bude udržovat pořádek, nikdo, kdo se o to bude starat. Podívej se na radní, jejich moc vychází z nevypočitatelnosti. Druhý den o vše můžou přijít, tak nemají skutečný důvod se o to starat. Ve skutečnosti se starají jen o sebe, o své vlastní kapsy, o své dobro. Šlechta buduje lepší svět pro sebe a pro své potomky, který ho zdědí. Záleží jí na tom, aby to fungovalo správně. Jsou na to odkázáni, a to se jen tak nezmění, protože nic jiného nemají… Ty vaše soudy. To je stejný případ, soudce nebude soudit správně, když může být sám souzen.“
„A co je podle tebe správné, Hideo? Kdo může vůbec říct, že je něco správné?“
„Správné je to, co je přirozené. Vychází to z vnitra. Soudce se musí řídit zákony, které přirozené nejsou.“
„Zákony byly napsány lidmi. Jsou stejně přirozené, jako vše ostatní v tomto světě.“
Hideo se zamračil, pak se napil také saké a zasmál se. „Naše debata je stejně tak zbytečná, jako ty zákony. Na město bude brzy pochodovat desetitisícová armáda a nic to nezmění. To je přirozenost, ta je ukrytá v lidských myslích, a ne na cáru papíru. A pokud se jí člověk nebude řídit, dopadne to zle.“
Hinatu tato diskuze unavovala, tak jen pokrčila rameny. „Nevěděla jsem, Hideo, že jsi takový filozof.“
„To dělá to saké.“
„Pleteš se, Hideo, vážně se pleteš,“ přerušil úředník dívčin pokus o přerušení. „Kdyby všichni lidé dodržovali zákony k ničemu takovému by v prvé řadě vůbec nedošlo. Samotný únos Itamiho… to byl zločin, který se neměl stát. A tento zločin spustil lavinu dalších nezákonných událostí.“ Úředník se pak napil dalšího doušku a podíval se ninjovi do očí. Ten chvíli přemýšlel a pak se v koutku usmál.
„Kdyby se Itami choval přirozeně, nikdy by se to nestalo. Byl to ninja a měl se chovat jako ninja. Byl napaden? Byla unesena jeho rodina? Měl se bránit a buď by vyhrál, nebo by zemřel. To by bylo přirozené, ale místo toho spoléhal na zákony a ty nefungovaly.“
Hinata vzdychla a postavila se. Pak šáhla do kapes, aby vytáhla malou minci, kterou získala před cestou od Taichiho. Minci položila na stůl a popojela s ní k její sklenici saké. „Půjdu už spát.“
Hideo kývl. Kenta se podíval na svého řečnického soupeře.
„My ještě ne.“
Hinata znovu vzdychla. Muži. S otočkou zamířila ke schodům, které vedly na úzkou chodbu. Našla číslo jejich pokoje a vešla dovnitř. Malá místnůstka, v každém rožku mrzká postel a polička se svíčkou. Ve svém rohu ležel na zádech Švih a hleděl do stropu.
„Nespíš? Dole začali moc filozofovat a mě to nebavilo,“ zeptala se dívka a posadila se na svou postel. Instinktivně šáhla po kabátci, který chtěla svléknout, ale náhle si uvědomila, že je v místnosti pouze s jedním mužem. Dříve byla alespoň ve skupině s dalšími ženami a nikdo jí nevěnoval žádnou pozornost… ale takhle jí to stud nedovolil.
„Neboj,“ samuraj se přetočil na bok a hleděl do zdi. Dívka to ještě jednou zkontrolovala a pak se zády otočená k mládencovi svlékla a převlékla do noční košile, kterou získala na jednom trhu první den cesty.
„Máš nějakou dívku?“ zeptala se pak Hinata, když zalezla do peřin. Švih se otočil a pohlédl na ní.
„Co myslíš?“
„Přeci musíš mít nějaký domov, někde tam venku. A tam na tebe třeba někdo čeká.“
Muž se opět otočil na záda a podepřel si hlavu rukama.
„Nemám žádný domov.“
„Jak se to stalo? Každý má nějaký domov…“
„Můj domov odešel společně s mou matkou.“
Hinata shrnula peřinu a posadila se na okraj postele. Švih udělal to samé. Viděla, jak se jeho oči třepotají v záři svíčky, jeho ústa se nepatrně chvěla. Jen její dokonalý zrak to mohl spatřit. Chvíli jen tak koukal a pak se pustil do vysvětlovaní. „Vyrůstal jsem v malé vísce společně s mými rodiči, leč mého otce skolila nemoc a já zůstal s matkou sám ranného věku. Jenže byla chudá a nemohla si dovolit mít dítě… proto mě odevzdala do služeb samurajského dvora. Brzy odhalili můj talent a začali mě cvičit. Samozřejmě, že ne zadarmo.“
„Jak jsi za to platil?“
„Za cvičení, vybavení a ubytování jsem musel zaplatit vlastní svobodou. Upsal jsem se do jejich služeb a nemohl jsem z nich odejít, dokud jsem nesplatil jistou částku. A tak jsem sílil a trénoval pod záštitou mistrů. Ale došlo k něčemu, co jsem už zažil. Má matka onemocněla, když mi bylo devatenáct let. Jako samuraj jsem mohl navštívit hrad našeho pána, kde měli zkušeného lékaře. Říkali, že by dokázal vyléčit i mrtvého. Jenže ten parchant si neřekl o nic jiného než o velké peníze. Nic jsem neměl a sám jsem byl zadlužený! Nevěděl jsem, co dělat. Žádná banka a ani ten nejsprostší lichvář mi nechtěl dát ani jednu jedinou prašivou minci. Proto jsem musel utéct a dát se na žoldneřinu. Když jsem si vydělal alespoň nějaké peníze, které mohly začít splácet léčbu, má matka zemřela. Byl to poslední den, kdy jsem byl ve své rodné vesnici. Splatil jsem postupně svůj dluh samurajským mistrům a následně se přidal k Praporci. Od té doby nemám domov. Nemám se kam vrátit a nemá kdo na mě čekat.“
Švih poslední slovo polkl a pak už jen ucítil, jak ho Hinata objala. Nechal se zalít tím vřelým pocitem. Už dlouho nezažil nic tak osobního, žádná lehká žena z cest takové pocity nemohla vynahradit. Cítil také její vůni vycházející z černých a čerstvě umytých vlasů – voněla jako svěží les. Pak zamrkal a zašeptal jí do ucha. „Všimla sis, jak se na tebe Mari dívá?“
Dívka se odtáhla a podívala se mu do očí. Viděla v nich zklamání. Ale mohla jen přikývnout… Sama ze sebe byla zmatená.

***

„Kento, jaký je výlet mimo město, říkal jsi, že jsi byl podruhé venku z města?“ zeptala se Hinata dalšího dne jedoucího úředníka. V obličeji měl bledý výraz z toho, jak se předchozího vrátil pozdě do postele. Navíc tento den pršelo a cesta byla tak o fous náročnější.
„Během studia jsme se jednou vydali na cestu mimo město, ale jinak člověk nedostává moc prostoru. Zákony města platí pouze uvnitř hradeb, všude jinde se z nás stávají podřízení jiných klanů. Je složité vycestovat pryč, pokud člověk nemá dostatek peněz, aby si zaplatil průchod… nebo pokud nemá úřední povolení, jako mám já.“
„Nebojíš se, že klan Oda půjde po tobě, jakmile se vrátíš?“
Jezdec chvíli mlčel, než odpověděl. „Snad mě v tom válečném chaosu přehlédnou. Stejně jako klan Toyotomi, drželi mě v táboře pěknou řádku dní, než mi Shin začal věnovat pozornost a dovedl za jeho otcem.“
Hideo zpozorněl. Takže takhle to bylo.
„Tak či onak,“ dodal Kenta. „Klan Oda musí být zastaven a Itami musí být zachráněn. Nedovedu si představit, co zažívá… co zažívá jeho rodina, jeho děti. Vždyť má malého syna a dceru! Kdo ví, co se s nimi děje.“
„Zachráníme je,“ ačkoliv Hinata netušila jak. Nevěděla dokonce, co bude jejím úkolem. Mohla jen doufat, že Taichi měl při rozdělení správný úsudek a že volil dobře. Závisel na tom její život. A nejen její.
„Pomůžu vám v tom, jen jak budu moci.“

Cestovali další dva dny, než dorazili k většímu městu, které se rozprostíralo na obou březích širokého toku řeky. Budovy zde byly ze dřeva, několikapatrové. Široké ulice lemovaly stánky se zeleninou. Na kraji města byl postaven vojenský tábor, kde se pohybovalo několik stovek ozbrojenců. Dominantou města však bylo něco zcela jiného. Hlavní cesta ústila na břehu řeky na velký kamenný most, který končil na druhé straně. Most byl širší než ty, kde se Hinata posledně ocitla, a dokonce byl až trojnásobně delší než ten, který Sasuke vyhodil do povětří. Sasuke…
I odpoledne bylo město plné lidí. Zvláště po cestách jelo spoustu vozů a obchodníci převáželi rozdílné zboží z jedné půlky města do druhého. Pod mosty byly dále vybudovány mola, kde kotvila různorodá plejáda lodí a člunů.
„To je Shima?“ vzdychla Hinata, když si město prohlédla.
Kenta se rozesmál, ale když viděl, že dívku zmátl, tak přestal a jal se vysvětlovat. „Ani zdaleka ne. To je Hashinotoshi, město velkého mostu. Jedno z obchodních center klanu Toyotomi. A jejich poslední bašta před klanem Oda.“
Hinata zaostřila na město na druhém břehu. „Toyotomi má část města i na půdě klanu Oda?“
Úředník zavrtěl hlavou. „To je část města, kterou spravuje Oda. Vlastně ty dvě části toho spolu nemají moc společného.“
Švih si prohlédl vojenský tábor. Posádka byla určitě posílena, jak spatřil čerstvě vydupané cesty mezi stany a trénující vojáky v jejich blízkosti.
„Tady dojde k první bitvě,“ podotkl. Hideo přikývl, myslel si to samé.
„Pokud mají oba dva klany alespoň trochu rozumu, tak tohle město první den války shoří.“
Hinata se zarazila. „Copak válka už nezačala?“
„Ještě ne,“ usmál se Hideo. „Začne, až někdo řekne, že začala. Zatím jen padají obvinění a urážky.“
Mladý samuraj ho doplnil. „Ani jedna strana ještě není připravená. Oda plánoval, že se jejich nepřátelé zničí vzájemně, zatímco Toyotomi má své vojsko na druhé straně svého území. Není třeba ještě podnikat nějaké kroky. Každá akce vyústí v reakci… a já se vsadím, že ani jeden nechce riskovat ztratit, byť jediný den obchodu v tomto městě.“
„Ale…“ zamyslela se dívka. „Stačilo by pár zkušených ninjů a město na druhé straně by padlo.“
Švih zavrtěl hlavou. „Přemýšlíš moc jako Uchiha.“ Hinata nevěděla, jak to myslí. „To město může jedna strana dobýt snadno. Ale udržet ho, starat se o lidi, čelit protiútoku. Na to nikdo nechce zatím ani pomýšlet. A buďme rádi, je snazší projít městem v míru než městem ve válce.“
„Tak už pojďme,“ pobídl je Kenta.
Ulice města byly živé a jezdci museli zpomalit. Samozřejmě už při vjezdu je zastavil místní kapitán vojenské posádky. Když mu Kenta předal rozkazy, starý velitel zabručel a pustil je dál do města s pouhým varováním. „Na druhém břehu si dávejte pozor. Brzy to bude horké.“
Městem projeli za krátký okamžik, Hideo se nechtěl zastavovat. Davy ho znervózňovaly, člověk se v nich totiž úplně ztratit. A to bohužel platilo i o všech nepřátelích.
Na vjezdu na most si Hinata všimla, že cesta je rozdělená na dvě poloviny. Zatímco jedna byla průjezdná, druhá byla zaražena závorou, u které pracovalo několik úředníků a každé zboží převážené do města kontrolovali a samozřejmě vystavili odpovídající daň. A jak dívka správně předpokládala, stejná situace se opakovala na druhém konci. Jen prapory na úřednické zástavě se změnily.
Úředník si Kentu předávající svitek pozorně prohlédl a společně s ním i zbytek skupiny.
„Tady píší, že se jedná o rekruty pro Bilé tváře.“
„Ano,“ kývl Kenta. „Jsou to lidé z dalekých krajin, hledali práci u Toyotomiho, ale ten se jejich původu vysmál a poslal je k nám. Ve městě se budou hodit. Zvláště v těchto časech.“
Vojáci okolo začaly být nervózní a Hinata spatřila, jak pevně mačkají rukojeti svých zbraní. Podívala se na Kentu, který stále odhodlaně hleděl na úředníka zkoumajícího úřední listinu. V dálce spatřila dva muže s kopími naginatami, jak se pomalu přibližovali k závoře.
Že by to nebylo tak jednoduché?
Kenta na sobě nedával nic znát, Hideo byl naprosto v klidu, jen Švih nervózně mačkal otěže koně. Věděl, že byl v nevýhodě. Kopiníci by ho přikovali k zemi dříve, než by stačil vytasit svůj meč. Dívka navíc cítila, že se muž od zpovědi změnil. Byl více nejistý, jako kdyby o sobě začal pochybovat.
Celník si ještě všechny podezřívavě zhlédnul, pak vrátil svitek do Kentových rukou a mávl na strážného u závory. „Budiž. A dám vám radu, válečníci, jakmile se dostanete do Shimy, už z ní nikdy neodcházejte. Mohli byste skončit jako já.“
Až v centru druhé poloviny si Kenta dovolil oddechnout. „Ještě že jsme narazili na tak znechuceného úředníka.“
„Všichni úředníci jsou znechucení,“ podotkl Hideo. Kentu by taková poznámka asi naštvala, ale nyní byl příliš spokojený se svým zfalšovaným podpisem a listinou, aby ji bral na vědomí.
„Co jsou to ty Bílé tváře?“ zeptala se pak Hinata, když popojeli z největšího šumu ve městě. „Už jsem jejich název slyšela, ale asi by bylo dobré vědět, kam jsem se to vlastně přihlásila.“
Kenta pokrčil rameny. „Jsou to stráže ve městě. Anonymní válečníci střežící neutralitu města. Vstoupením do jejich řad a nasazením bílé masky se člověk zříká své minulosti a všech svých pozemských titulů. A odevzdává současnost a budoucnost do rukou města.“
„Masky?“
„Jedna z vašich ji nosí,“ odpověděl Kenta. „Ta s černými vlasy.“
Záblesk. Patřila k nim? A patřila bych k nim i já, kdybych nenarazila na Praporec?
„Já myslela, že město ovládá klan Oda,“ dodala Hinata. Přeci Taichi se svou skupinou taky zamířil do Shimy, jednat s vůdcem mocného klanu.
„Myslet znamená houby vědět. Oda už dlouho pracuje na ovládnutí města postupnými krůčky. Město jim sice ještě nepatří a lid by je neposlouchal, ale mají největší vliv. Ostatně Bílé tváře mají za svého velitele Odu Azaie, syna z hlavní rodiny Ody. Bílé tváře jsou jen prodlouženou rukou jejich moci, ale stále je to jen malá část města.“
„Proč s tím nic občané města neudělají? Je to jejich domov.“
„Lidé jsou apatičtí, dokud jim nikdo nešáhne na peníze, Hinato. Upozorňoval jsem na to již delší dobu. Ani Itami tomu nepřikládal velkou váhu, a to byl jediný, který s tím reálně mohl něco dělat.“
Hideo se zamyslel. Možná to byla strategie Nobunagy, nechat situaci zajít tak daleko, aby mohl město uzmout pro sebe. Ten chlap se neštítitil ničeho.
„A co jiné klany?“
„Ty také sledují pouze toky peněz. Oda se postaral o to, aby vše zvenčí bylo stejné. Klany prosperovaly a neměly důvod k obavám. To, jestli město ovládá někdo jiný, než by měl, už je příliš nebralo. Bilé tváře měly být složeny z ninjů všech koutů této části světa, místo toho jediný, kdo tam obsazoval své muže a ženy byl klan Oda. Všechny ostatní klany si nechaly své nejlepší lidi pro sebe.“
„Svým způsobem má Oda na město právo,“ řekl Hideo. Kenta se na něj otočil a zamračil.
„Nikdo nemá právo na svobodné město.“
Svobodné? Jak moc doopravdy?

Poslední dva dny cesty vedly po kvalitní kamenné silnici, kde se koním šlapalo dobře. Zároveň se změnilo prostředí kolem cesty. Široké a nepřístupné lesy nahradily dlouhé a nekonečné lány polí a zemědělské půdy. Směrem od řeky stály neustále ke spatření různá obydlí: hostince, statky, dílny, obchodní stanice. Kenta vysvětlil, že kolem Shimy je spoustu lidí, co těží z její blízkosti a jak se blížili, Hinata to pociťovala víc a víc. Hustota staveb se zvyšovala, dokud nenarazili na samotné město.
Město leželo v kopcích a bylo celé obklopené vysokou hradbou. Kolem vnějších hradeb byly drobné a neudržované stavení se silnicí okolo. Napravo od města ústila Ishikaki údajně do moře. Řeka zde byla již tak široká, že byl druhý břeh těžce viditelný.
Samotné hradby byly z kamenní, což byl v této části světa nezvyklý jev. Na levou stranu se hradby táhly na kopci a stály výš a výš, kdy se pod nima objevovala skaliska. Vpravo vyrůstal kopec až za hradbami. Už z dálky mohl pozorovatel rozpoznat vysoký hrad s mnoha úrovněmi střech. Vysoké skály pod hradem zasahovaly do tekoucí řeky.
„To je Skalnatý vrch. To vysoké stavení je městský hrad, kde se schází městská rada a sídlí tam Bílé tváře a velká část gardy.“
„Někde tam bude Itami,“ podotkl Švih a Kenta zamrkal.
„Může tam být, ale nemusí. Nevím, jestli by si troufli ho zamknout tak blízko centru všeho dění ke zraku všem.“
„Pod svícnem je největší tma,“ dodala Hinata ohromená velikostí města. Nejen že hrad byl obrovský, ale jen samotné hradby vypovídaly o tom, co se ukrývalo v jejich stínech. Ve městě musely žít minimálně desítky tisíc lidí! A to tam chtěla sama dojít! Jak jen byla naivní. Zmocnila se ji hrůza z toho, co se mohlo stát. Ale nestalo. A to bylo možná to nejděsivější.
„To město chce někdo ovládnout?“ zeptal se Švih a zdálo se mu to jako nereálné. Armáda Toyotomi by město ani celé nedokázala oblehnout, natož na něj zaútočit.
„Stačí pár let blokády,“ řekl Hideo, „a město s radostí samo otevře své brány.“ Kenta se zarazil. Takže možná k tomu schyluje? Možná k tomuto dopomáhal? Ne. Zavrtěl v duchu hlavou. Pomáhal příteli, pomáhal nastolit právo a spravedlnost. Jen ať se klany pobijí před hradbami. Bude se koukat.
Náhle Hinata kopla koně do slabin a vyjela na malý vrcholek vedle silnice. Do vlasů se jí opřel svěží vánek a ona se zahleděla do dálky na tu nikdy neviděnou nádheru. Modro vody se rozléhalo až daleko za okraj a nekonečná plocha odrážela líně poletující mračno. Hinata poprvé spatřila moře.
Švih vyklusal po její bok a usmál se. „Ještě jsi ho neviděla?“
Dívka kývla.
„Poprvé je to vždy nejlepší.“
Na obzoru Hinata rozpoznala dlouhé lodě, které mířily do městské zátoky a další, které z ní vyplouvaly. Bylo zde rušno. Město očividně prosperovalo, krom toho byla i silnice, po které putovaly, plná jezdců a poutníků. Blížící se válka nikoho nejspíše neodrazovala.
U městské brány panoval čilý život. Obchodníci provázely vozy s všemožným nákladem skrze celní kontrolu, stráže s naginatami kontrolovali pocestné. Kenta coby úředník ale dlouhou frontu předběhl a po krátkém diskutování se strážemi zařídil pro svou skupinu volný a rychlý průjezd.
Ulice, na které se ocitli, byla široká a po obou stranách lemována vysokými dřevěnými domy s více patry. Silnice byla plná lidí, jezdců a vozů. Přímo naproti bráně se rozkládala vysoká zástavba. Hinata jen hleděla na panující život a téměř se jí udělalo na omdlení. Tolik lidí tak namačkaných na sebe! To snad ještě neviděla.
„To je Okraj, zde žije chudina města,“ vysvětlil Kenta a vedl je pomalu skrze dav lidí. „Jsou to vesměs pracovníci, kteří slouží obchodníkům. Překládají zde zboží, cestují pracovat ven na pole pro klany. Místo, kde nechceš být sama v noci, Hinato. Objedeme to po východní cestě.“
A tak se prodírali z jedné cest na druhou, z jedné uličky do druhé. Dívku překvapovalo, jak jsou domy naražené na sebe, jak sdílí společné stěny. A ty okna! Mohli si z nich místy podávat i ruce do protější strany.
Kenta je vedl stále více a více do kopce. Ulice zde začaly být volnější, čistší. Domy měly kolem dostatek prostoru a byly zdobnější a upravenější. „Tohle je Vyhlídka,“ vysvětlil Kenta, „zde zas naopak žijí obchodníci, aristokracie města. V jedné ulici dále je i domov Itamiho.“
Úředník se odmlčel a strhl koně doprava zpátky na silnici vedoucí k Okraji. Špinavou ulici celou objeli a před nimi se rozprostřely zcela nové světy, než se dostali na široké a dlouhé tržiště. Stovky až tisíce lidí zde chodily z jednoho stánku ke druhému a smlouvaly co nejlepší ceny. Ve vzduchu byla cítit směsice všeho možného, od čerstvé zeleniny až po smrad dobytka. Specifickým zápachem byla rybina, která byla všudypřítomná.
„Musíme projet trhem až do Dolního přístavu,“ zavelel Kenta. „Tam se ubytujete a budeme pokračovat v úkolu!“
A tak se začali prodírat boční cestou u tržiště. Zde bylo spoustu skladišť a vysokých ubytovacích domů. „Srdce města,“ řekl Kenta. „Tady se utrácí a získávají peníze.“
Hinata nevěnovala pozornost lidským obličejům, bylo jich zde příliš. Ale zvuk bité kovadliny upoutal její pozornost. Otočila hlavou ke kovářské dílně na rohu jedné z ulic a zaostřila zrak. Stály tam zády otočené dvě postavy s dlouhými černými vlasy.
Hinata se zastavila a nevěřila svým vlastním očím.
Na zádech měly bílo-červený vějíř! Dívce se rozbušilo srdce a strhla uzdu doprava a mžikem zamířila co nejdál z tržiště. Poznala je! Byl to je její mladší bratr a jeden ze strýců!
Klan Uchiha byl zde!

Poznámky: 


Mapa zobrazující údolí Shimy. Zobrazeny jsou pouze středy území sedmi velkých klanů. Jejich města, vesnice či podřízené klany nejsou zobrazeny.
Mapa byla vytvořena ve webové aplikace InKarnate(c).


Mapa zobrazující rozdělení městských částí Shimy.

V případě Vašeho zájmu Vás rád zvu na mou shrnující stránku!

Od tohoto dílu dochází ke změně vydávání nových epizod. Již se nebudu pevně držet sobotních vydání každý týden a budu termíny upravovat dle potřeby. To neznamená, že se na díly bude déle čekat nebo že nedojde k dopsání. Ale pouze se v rámci nadcházejících náročných týdnů chci odpoutat od tak silného závazku. Takže někdy to vyjde třeba později, dřív. Podle vytíženosti. Navíc i samotná Konoha bude mít jistý dny dovolené.

Děkuji za pochopení!

5
Průměr: 5 (1 hlas)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Út, 2017-11-28 22:10 | Ninja už: 366 dní, Příspěvků: 1101 | Autor je: Sluha v rezidenci klanu Hyuuga

Náš spolok, ktorý v Shime nikdy nebol, ide na koňoch a sprevádza Kentu, ktorý svojím odhalením o zajatí Itamiho vlastne zabránil vojne. Brrr, obesenec s nápisom Zradca, to poznáme...OMG! Vážně nevím, co dál... Hinata nám už znecitnela. Kenta sa zdôveruje so svojimi túžbami, aby Shima ostala slobodné mesto, a najmä zachránili Itamiho, asi ho má rád. Hideo rýpe, ale Kenta sa nedá, má to premyslené a hlavne vie, čo chce. Zaujímavý je popis riadenia mesta a spôsob života v ňom. Hideo je asi zástanca feudálnej oligarchie a Kenta gréckej demokracie. Hmhm, náročná téma, čo je správne, čo je prirodzené, čo je zákon, ooo, radšej sa nejdem rozvášňovať, však v dnešnej dobe sa zákony a názory menia ako toaletný papier hihihi Ale dobre si navigoval rečníkov, pripomenul si mi sladké študentské časy Kvítek sakury Ohoo, Hinata zdieľa izbu so Švihom, ktorý je však ohľaduplný a primäje ho, aby sa rozrozprával o svojej neradostnej minulosti. Hinatino ľudské objatie mu ozaj nemôže nahradiť žiadna ľahká žena, pred ktorými varoval svojho syna aj Šalamún Cool Ooo, som zmätená: „Všimla sis, jak se na tebe Mari dívá?“ Shocked Hinata zas spovedá Kentu a vyjde najavo jeho úloha v spore s klanmi Toyotomi a Tokugawa. Veľmi spletité sú vzťahy klanov v mestách a na územiach. Obchodný ruch je čulý či na súši, či na vode. Dobrá je Hideova odpoveď na Hinatinu otázku o začatí vojny: „Ještě ne,“ usmál se Hideo. „Začne, až někdo řekne, že začala. Zatím jen padají obvinění a urážky.“ Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! Obchod je prvoradý: „a já se vsadím, že ani jeden nechce riskovat ztratit, byť jediný den obchodu v tomto městě.“ Daniari a colníci, tí sú všade najdôležitejší Laughing out loud Ooo, naši idú ako: „rekruti pro Bilé tváře.“ A dozvedáme sa, kto sú Biele tváre: „Anonymní válečníci střežící neutralitu města. Vstoupením do jejich řad a nasazením bílé masky se člověk zříká své minulosti a všech svých pozemských titulů. A odevzdává současnost a budoucnost do rukou města.“ Záblesk je jednou z nich Puzzled Hehe: „Myslet znamená houby vědět.“ S týmto trochu nesúhlasím, dnešok je toho dôkazom: „Lidé jsou apatičtí, dokud jim nikdo nešáhne na peníze, Hinato.“ Až keď ide o holé bytie, priamo o život, tak sa rozhýbu, ani to nie je isté, ale ak sú dobre zmanipulovaní, fičia Sad A máme aj nastolenú otázku slobody, na ktorú som už alergická, aká je sprofanovaná OMG! Vážně nevím, co dál... Shima je zaujímavá a je aj veľmi vhodné, že si nakreslil jej pôdorys Kvítek sakury Blokáda mi pripomína Petrohrad, hrôza Takový trapas... Opis mesta je úžasný. Jéminkote, klan Uchiha sa dostavil na scénu, Hinatin brat a strýko, odpadávam Nevím, co jsem si dal, ale bylo to vážně silné! Začína prihorievať, však ich históriou bol boj, nechali sa prenajímať.
Rozhodne píš, ako ti bude vyhovovať Smiling Veľmi sa mi tvoja séria páči, však som vždy nadšená, ako dôkladne sa aj s dejom, aj s vysvetľovaním pipleš, vďaka Ino ti gratuluje!

Môj obrázok je darček od zlatej duše, vynikajúcej spisovateľky a vzácneho človeka, Akumakirei, ktorej zo srdca za všetko ďakujem Kvítek sakury

"Arogance je parukou k zakrytí duševní pleše." Jan Werich
"Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jenom to, co vědí..." Karel Čapek

Obrázek uživatele NekdoKohoNeznas
Vložil NekdoKohoNeznas, St, 2017-11-29 12:03 | Ninja už: 3615 dní, Příspěvků: 463 | Autor je: Konohamarova chůva

Jenom takova zajimavost: puvodne jsem planoval odhaleni klanu Hinaty az na tomto miste, ale pak jsem si rikal, ze by to bylo prilis daleko v deji a nechtel jsem napinat ctenare az do tohoto bodu, protoze uz by to zacalo zavanet jistou ucelovosti a to by nebylo dobre. Ale i tak dojde k odhaleni dalsich par tajemstvi. Cool

Dekuji za komentar a jsem rad, ze me dilo nekoho tesi! Smiling

Seznam mých fanfiction (2017): http://147.32.8.168/?q=node/20607
„Je to zhmotněná Enenra. Démon stvořený temnotou a kouřem. Dostala chuť na mrtvoly.“ -NOVÁ SÉRIE Války Klanů http://147.32.8.168/?q=node/116698