manga_preview
Tlumočení B18

Hanae, kapitola 13.

Hanae se zachvěla víčka a začala něco mumlat.
Itachi.......Itachi.....Itachi.....
Konečně otevřela oči , velice pomalu a stálo ji spoustu námahy je udržet otevřené. Itachi se naklonil tak, aby se jí ostré světlo nedralo až doprostřed mozku.
„Zachránils´ mě,“ řekla prostě. Bylo to to první, co ji napadlo.
„Já vím,“ odpověděl.
„Proč?“ zeptala se.
„Vždyť víš, že tě potřebuji, abych zůstal na živu.“
„Aha,“ řekla zklamaně.
„Chtěla bys, abych tě měl rád?“
„Nevím,“ skoro zašeptala a uhnula pohledem. Když byla ve tmě, měla pocit, že ji venku čeká důležitá osoba a díky ní se pak dostala ven. A teď jí tady říkal, že jí jen využívá, stejně jako ona jeho.
„Zapomeň na to,“ řekla, ačkoliv si přála, aby nezapomněl. Vlastně se jí líbilo, že mu ležela v náručí a že se o ni staral. A pak udělala tu chybu, že se mu podívala do očí.

Goro se vyděšeně díval před sebe. Nemohl uvěřit tomu, že zradil svého chlebodárce, svého zaměstnavatele a pěstouna, Hiashiho. Bylo možné, aby ho Ibiki jen zastrašoval? Prudce zavrtěl hlavou. To si nemohl připustit. Po tvářích mu začaly stékat horké slzy. Nebylo jich moc a na zem dopadaly naprosto ledové. Zlostně se kousl do rtu, měl vztek, že se rozbrečel. Sledoval, jak Ino a Ibiki odešli. Nenávistně propaloval dveře pohledem. Nemohl nic, nemohl se zabít, nemohl utéct. Mohl jen bezmocně sedět a čekat, co přijde. Zaklel tak, že by mu i Hidan záviděl, ale když si to uvědomil, rozbrečel se ještě více a to ho úplně zlomilo. V několika málo okamžicích se z něj stala troska. Bylo to až k nevíře, že to šlo tak rychle.

Někdo zaklepal a dveře se otevřely. Dovnitř vstoupil Kakashi, kterého sem přivedl jeden z Ibikiho podřízených.
„Tak co?“ přešel hned bez okolků k věci.
„Zprávy jsou velice znepokojivé,“ zabručel Ibiki a Ino potvrdila jeho slova pokýváním hlavou.
„Je to horší, než jsme mysleli,“ doplnila a Ibiki ukázal Kakashimu, ať se posadí.
„V zásadě víme, kde zhruba Sasuke je, jenže nemáme nikoho, kdo by ho odtamtud dokázal dostat,“ ujal se slova Ibiki a shrnul mu v krátkosti všechno, co zjistili.
„Aha, aha,“ pokyvoval hlavou hokage, „možná je na čase, abychom si promluvili s Hiashim.“
„Jenomže se bude mít na pozoru. Určitě ví, že mu vyslýchám Gora, už jsem na to taky myslel,“ odpověděl mu.
„A Goro ho nemůže dostat zpátky sem, když ho dostal tam?“ podotkla Ino.
„Říkal, že to tady nikdo neumí,“ zamyslel se Ibiki. Že by se dopustil chyby?
„Už asi stárnu,“ potichu zabručel a pak nahlas dodal: „Tak se ho pojďte zeptat sami.“
„Odvedls dobrou práci,“ pomyslně ho poplácal Kakashi po zádech, protože vytušil, v jakém je Ibiki rozpoložení. Sám měl poslední dobou ty samé pocity.
„Dobře, tak jdeme,“ zvedla se Ino.
„Ona ví kudy?“ komentoval to hokage se zdviženým obočím.
„Třeba to po mně jednou přebere,“ zabručel Ibiki a oba dva se rozesmáli při představě, jak Ino někoho mučí. Prudce se otočila a zpražila je pohledem.
„Já jsem vás slyšela. A ujišťuji vás, že tu k smíchu opravdu nic není. Jestli mi nevěříte...“ nechala ve vzduchu viset nevyřčený, zato velice zřejmý konec věty.
„Ale věříme,“ ujišťovali ji naráz oba dva muži a snažili se přitom tvářit co nejvíc vážně. Že jim to tak docela nešlo dokazovaly cukající koutky jejich úst a úzkostlivé vyhýbání vzájemnému očnímu kontaktu. Ino se pro sebe pousmála, byla ráda, že se Ibikimu zvedla nálada. I ona si uvědomovala, že pomalu nastává čas, kdy by měl určit svého nástupce. A musí to udělat dřív, než udělá nějakou velkou chybu. Věděla, že je jediná, komu se v poslední době věnoval. Otevřela dveře a vpustila Kakashiho dovnitř. Když chtěl vejít Ibiki, lehkým dotykem paže ho zadržela.
„Ibiki?“ oslovila ho.
Tázavě se na ni podíval.
„Beru to,“ odpověděla. Jen přikývl a bez dalšího slova vešli dovnitř.

Temně rudé oči ji hypnotizovaly a vpíjely se do ní a utápěly ji v sobě. Nedokázala nic dělat, jen se ztrácela v hlubinách rudé barvy.
„Nezapomenu,“ řekl pevně.
„Nečekala jsem, že bys to udělal,“ dál hleděla do jeho očí.
„Vím, čím sis prošla a také jsem tě k sobě zavolal. Myslíš, že ti bude někdo rozumět víc než já?“ zeptal se jí.
„Nebude,“ poslušně odpověděla. Itachi si povzdychl, zase to přehnal. Zmírnil svůj vliv a zopakoval otázku. Začervenala se.
„Možná je to iracionální, ale... mám tě docela ráda,“ přiznala nakonec, „vážně se na to musíš ptát?“
„Máme teď před sebou novou budoucnost, tak mě zajímá, jak to provedeme,“ odlehčil tón Itachi a doufal, že se doberou k nějakému výsledku.
„Chci si jít promluvit s otcem,“ okamžitě odpověděla, „co uděláš potom je mi jedno, jen chci dořešit tohle.“
„Myslel jsem si, že to nenecháš jen tak.“
„Mám dokončený celý výcvik, otec po nás jde a ani jsem nepoděkovala Sasukemu,“ konečně se úplně probrala, ovšem stále mu zůstávala ležet v náručí.
„Dobře,“ řekl napůl otráveně Itachi.
„Hej, tys´ byl také posedlý pomstou,“ praštila ho do ramene.
Podíval se na ní a v mžiku ji přišpendlil k zemi. Byla překvapená vývojem situace, ale nic nenamítala. Byla vlastně ráda, že ho má, jen se bála mu to přiznat. A přitom to byl jediný člověk, se kterým chtěla žít, i když ji někdy štval.
„Já zapomněl, ty nechceš,“ najednou se odtáhl a nechal ji překvapenou samotnou na zemi.
„Zvedej se, jdeme,“ houkl ještě přes rameno a pomalu kráčel pryč.
„Tak to ne,“ zarazila ho.
„Co ne? Ty zase nevíš co chceš,“ odbyl ji, ale zahlédl v jejích očích záblesk a připravil se na všechno možné, včetně útoku.
„Na tohle se připravit nemůžeš,“ řekla těsně před tím, než ho políbila.
„Jak to... co?...“ na chvíli ho úplně zmátla.
„Prostě jsme tak nějak propojeni a já... já se bála si to přiznat a pak jsem se to styděla přiznat,“ sklopila hlavu.
„Já vím,“ ani ji jeho odpověď nepřekvapila.
Hiashi seděl u stolu a večeřel. Už ráno se dozvěděl, kde je Goro a přemýšlel, co všechno prozradil. Věděl, že Ibiki je velice schopný a tak počítal s tím nejhorším. Ptal se sám sebe, jestli by se neměl vzdát vůdčí pozice v klanu a teprve pak jít za hokagem. To nešlo, bylo mu jasné, že by to nestihl.
„Proč se to sakra muselo tak zamotat?“ nadával nahlas ale ne tak hlasitě, aby ho slyšel kdokoliv z domu.
„To tys´ to zamotal,“ ozval se hlas, který by poznal kdokoliv. Věděl, že to nemůže být jeho milovaná a navzdory jeho bledé pokožce ještě více zbledl. Zvedl hlavu a prvních pár chvil nebyl schopen slova.
„Jak jste se sem ksakru dostali?“ zeptal se po pár minutách.
„Nikoho netrestej, není zas tak lehké nás chytit,“ ve dveřích se objevil stín. Okamžitě ho poznal.
„Ty? Nemáš být dávno...“
„...mrtvý?“ doplnil ho dotyčný. Neměl rád dlouhé projevy a tak zůstal pouze u tohoto slova. Situaci nechával Hanae, ať si to vyřeší ona.
Chvíli se na sebe dívali. Ani jeden nevěděl, jak začít a kam měla vlastně celá situace směřovat. Pravdou bylo, že později si oba přáli, aby to dopadlo jakkoliv jinak, než to dopadlo.

„Vážně mě tak moc toužíš zabít?“ dívala se na něj s neskrývaným odporem. Teď když ho měla na očích a měla osobu, o které věděla, že s ní zůstane se už tolik nekontrolovala.
„To tys´ mi způsobil tolik problémů, to já bych tě měla zabít!!!“ křičela, když si vzpomněla na ty dlouhé měsíce útrap, kvůli kterým trpěla.
„Já nemohl jinak,“ řekl tiše Hiashi.
„Samozřejmě, nemohl sis vzít moji matku,“ trochu se ovládla a přestala řvát.
„Nemohl.“
„A proč ses mě ksakru snažil zabít? Máš mě teď tady, tak dělej,“ přestávala se ovládat. Itachi se jí lehce dotkl, něco se mu na celé situaci nezdálo, Hiashi byl až podivně klidný.
„Ty parchante,“ věděla, že by takhle otci říkat neměla, ale nemohla si pomoci. Když se jí Itachi dotkl, dokázala se na něj podívat Itachiho očima a poznala, že ji nějak ovládal. Snažil se ji vyprovokovat, aby na něj bez rozmýšlení zaútočila.
„Celou dobu jsem tě chtěla najít a vyřešit to, promluvit si. Proč se mě snažíš zabít?“ vypadala klidně, ale zrazovaly ji třesoucí se ruce.
„Bál jsem se, aby ses mi nepletla do života. Nemohl jsem si to dovolit,“ řekl chladně, ačkoliv bojoval sám se sebou, aby to vůbec řekl. Vydal se na cestu a už se nemohl vrátit.
„Jak myslíš,“ řekla bez soucitu, ale každé slovo, jako by plakalo. Nevěděla jaké má Hiashi techniky, tušila, že budou mít některé společné, ale byla si jistá, že techniku její matky porazit nedokáže.
„Nedokážeš to pochopit, vlastně ani nemůžeš. Nesmím zradit rodinu ani klan. Ani vesnici.“
„Já nejsem rodina?“
„Ne, nejsi.“
„Zbabělče.“
Došla jim slova, nechtěli se dál bezcílně urážet a tak se po krátké odmlce pustili do boje. Byl poměrně vyrovnaný, ale Hanae nebyla v boji tak zkušená a také byla unavená. Proto se chvíli po začátku začalo rozhodovat o vítězi a poraženém. Štvalo ji to. Nechtěla ho zabít, ale naštval ji. Řekl, že není jeho dcera a přesto ji chtěl zabít. Viděla mu to na očích, měl je stejně bílé a stejně bez výrazu. Ale jedno tam vepsáno měl. Chtěl ji zabít.

„Takže ty to taky nedokážeš?“ ptala se netrpělivě Ino. Goro zakroutil hlavou.
„Nedokážu,“ odpovídal bez zájmu, přestalo mu na všem záležet.
„Jak to?“
„Není to moje schopnost, já jen můžu lidi přesouvat tam.“
Povzdechla si. Pak ji něco napadlo.
„Můžeš tam za ním někoho poslat?“
„Můžu, klidně metr od něj.“
„Může se tvoji schopnost někdo naučit?“
„Ne“
„Že se ptám.“
Oba dva ji pozorovali s otevřenými ústy. Překvapovalo je, jak si vedla, ale byli spokojeni.
„A to ještě nevíš, co vymyslela,“ naklonil se k němu Ibiki.
„Ale vy jste mi hodně pomohl,“ prohodila dozadu a dál se věnovala Gorovi.
„Podívám se do tvých vzpomínek,“ rozhodla nakonec. Přikývl, ale nic neříkal. Pohodlněji se opřel o zeď a nechal Ino, aby se mu podívala kam chce. Byla překvapená, analyzovala jeho vzpomínky, ale všechny byly na dobu, kdy ho našel Hiashi. Pak to objevila, velký zámek, který zapovídal vstup k dřívějším vzpomínkám. Ještě se s tím nesetkala. Znamenalo to jediné, Hiashi byl větší problém, než se zdál.
„Nejspíš za nic nemůžeš,“ oznámila mu „vypadá to, že tě Hiashi využil. Musel tušit nějaké problémy a tak se připravoval.“
Goro jen překvapeně zíral, ale oddychl si. Doufal, že se bude moci začlenit do poklidného normálního života ve stánku s dangem.
„Nejspíš za nic nemůže, Hiashi se zdá větším problémem, než jsme předpokládali,“ zopakovala jim.
„Slyšeli jsme,“ ozvali se oba současně.
„Ino, prozkoumej vesnici, jestli se někde něco neděje,“ požádal ji Ibiki a vysvětlil Kakashimu, jak to funguje.
„Najali jsme pár senzibilů, kteří střídavě chodí po vesnici a Ino se díky nim může kdykoliv kamkoliv podívat. Naučila se s tím dobře pracovat a myslím, že právě míří k sídlu Hyuuga klanu.
„Chtěli jste si promluvit s Hiashim, že?“ ozvala se po chvíli.
„Hmm,“ přitakal Ibiki.
„Stejně tam musíme, moc blízko jsem se nedostala, ale vypadá to tam dost podezřele,“ nakrčila nos, „mám pocit, že se tam kříží tři mocné chakry.“
Kývli na sebe a vydali se přímou cestou tam, kam Ino řekla.

Nedalo se nic dělat, Hanae neměla moc možností jak přežít. Složila pečeť a překvapilo ji, jak rychle dokáže svou úplnou techniku ovládat. Její otec se na chvíli zarazil. Nečekal něco tak silného. Stačilo, aby pohnula rukou a příslušný koridor se natočil a vydal tím směrem. Působila velice vznešeně a majestátně, její vlasy jí poletovaly kolem obličeje, oblečení se jí změnilo. I Itachi byl překvapen.
„Stále se můžeme dohodnout,“ pokusila se naposledy o rozumné zakončení.
„Není co domlouvat, už nemůžu jinak,“ řekl pevně, i když kolena se mu skoro podlomila. Hanae stekla slza po tváři. Doufala, že bude moct žít v Konoze, ale bylo to nemožné.
„Tak tedy sbohem,“ řekla tiše.
„Cos říkala?“ smál se jí, ačkoliv si nebyl zase tak jistý.
„SBOHEM!!!“

Slyšeli dupot nohou a výkřik.
„Ne!“
Ticho.
Hluboké ticho přerušené hlukem, který způsobila padající slza.
Nádech.
Výdech.
Ticho.
Zadržovaný pláč.
Zaraženost.
Omyl.
Ticho.
Nádech.
Výdech.
Ticho.
Déšť z padajících slz.
Ticho.
Ticho.
Ticho.

Ibiki objevil Hiashiho sklánějící se nad mrtvou manželkou. Opodál stály dvě postavy.
„Itachi,“ Kakashiho šepot v tom tichu působil jako řev. Otočil se ke druhé postavě: „A ty jsi?“

„Jeho dcera,“ ukázala na svého otce.

Poznámky: 

Tak se zdárně blížíme ke konci. Série má teď 34 stránek ve wordu (Calibri 11). Snad se vám to líbí. Smiling

5
Průměr: 5 (4 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, Út, 2017-10-31 00:33 | Ninja už: 310 dní, Příspěvků: 454 | Autor je: Tsunadin fackovací panák

Tak, konečně... Omlouvám se za zpoždění. Opět. A děkuju, že pořád píšeš, i když ty ohlasy třeba nejsou takový.
Asi si Itachiho čtu úplně špatnou intonací, a tak mi připadá, že jeho sociální inteligence je občas skutečně na pováženou. Ale ono to tak vlastně bylo... Laughing out loud Má takovej trochu saiovskej přístup – on ty věci prostě řekne.
Moc se mi líbí ta spousta detailů, který do děje zakomponováváš, a který jsou plný takový jemný symboliky a básnickosti. V porovnání se začátkem se ti to všechno krásně mísí a ustaluje. Smiling
Ty kousky, kde je to jenom Hanae, kde je to absolutně niternej sled dojmů a pocitů, ty ti taaak moc jdou. Takový básně v próze, bez ostrých kontur, ale s vážně intenzivní atmosférou. Piš takhle víc, prosím...
Hiashi je ukázkovej exemplář toho typu postavy, co se tak zamotá do politiky a povinností a vyššího dobra, že si nakonec přestává vidět na špičku nosu. Na druhou stranu je to vážně chudák.
To je zase zvrat na konec... O to horší, že vlastně úplně zbytečnej (ne literárně, ale jako že k němu vůbec nemuselo dojít). Chvilku mi trvalo, než jsem se v tom vůbec zorientovala. Příště nám určitě osvětlíš, jak se to tam přesně seběhlo.

Obrázek uživatele Havraní princezna
Vložil Havraní princezna, Út, 2017-11-14 20:46 | Ninja už: 310 dní, Příspěvků: 347 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Já moc děkuji za to, že jsi mou věrnou čtenářkou. Smiling
Itachi je génius, to víme všichni. Jenže géniové obvykle mají špatnou sociální inteligenci. Jsou to takoví asociálové. Holt má každý někde přidáno a jinde ubráno.
Já ty detaily skoro ani nevnímám, jsou tak nějak přrozenou součástí mě. Ale je fajn, že to píšeš, alespoň si to můžu uvědomit. A jsem ráda, že se to zlepšilo, bylo by to smutné, kdyby ne.
Jsem hodně emocionálně založený člověk, takže se m stačí naladit nebo vcítit se do nějaké situace, tak to jde "poměrně lehce".
Nikdo není černobílý a Hiashi měl tu smůlu, že se do toho prostě neskutečně moc zamotal.
Chápu, jak to myslíš, zbytečně promarněný lidský život.

Aktuální povídka: Neodcházej, Jednou na podzim v horkém onsenu
Aktuální série: Hanae - aktuální díl, první díl
Seznam všech FF: Zde


Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, So, 2017-10-28 22:31 | Ninja už: 341 dní, Příspěvků: 1045 | Autor je: Konohamarova chůva

Zas som prvá? Závidím v dobrom fanartistom, akí sú akční a ako sa podporujú Úpa boží!!! Pekne si napísala Kiss! Tak Itachi vytiahol Hanae zo smrti v nesmrti, len chudinka je akási domotaná, myslí si, že ju len využíva a on zas sa nevie vymačknúť, tiež testuje jej vzťah k nemu. Milééé: „Chtěla bys, abych tě měl rád?“ Z lásky Nuž, musia si ujasniť, ako to s nimi vlastne je.
Skvelo si opísala pocity a následné zrútenie sa Gora Smiling Ino ako náhrada Ibikiho je síce desivá, ale reálna, kto iný? Leda Sasan Laughing out loud
Skutočne, kto by už lepšie rozumel Hanae ako Itachi? Juuuj, veľmi rada o nich čítam v tvojom podaní Úpa boží!!! Ity nie je moc nadšený, že Hanae chce riešiť otca, ale: "Byla vlastně ráda, že ho má, jen se bála mu to přiznat. A přitom to byl jediný člověk, se kterým chtěla žít, i když ji někdy štval." Hiashi asi musel byť na mŕtvicu, keď sa tam obaja zjavili. Ajajaj, príšerná scéna a dialóg nechcenej dcéry s otcom Whááá Ešteže má možnosť vidieť Ityho očami, že ju Hiashi nejako ovláda, aby bola ako nepríčetná. Ooo a chce ju skutočne zabiť OMG! Vážně nevím, co dál...
Ino je vynikajúca a chudák Goro po preukázaní jeho neviny: "Doufal, že se bude moci začlenit do poklidného normálního života ve stánku s dangem." Itík bude jeho zákazníkom, aspoň dúfam Laughing out loud
Tomuto som trošku nerozumela: "Ibiki objevil Hiashiho sklánějící(ho?) se nad mrtvou manželkou." To asi ona dobehla na miesto bitky, však nám to snáď nabudúce objasníš Smiling Záver je ozaj dramatický, ešteže vyšetrovateľský tím stihol dobehnúť, ale sa mi uľavilo Jump! Vieš, že túto sériu zbožňujem, aj smútim, že sa blížime k záveru, ale môžeš byť na ňu hrdá, ja tiež som Kiss!

Môj obrázok je darček od zlatej duše, vynikajúcej spisovateľky a vzácneho človeka, Akumakirei, ktorej zo srdca za všetko ďakujem Kvítek sakury

"Arogance je parukou k zakrytí duševní pleše." Jan Werich
"Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jenom to, co vědí..." Karel Čapek

Obrázek uživatele Havraní princezna
Vložil Havraní princezna, Po, 2017-10-30 21:53 | Ninja už: 310 dní, Příspěvků: 347 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

U mě nejspíš prostě držíš prvenství. Smiling Je pravda, že k fanartu je kolikrát mnohem lehčí napsat komentář.

Pravda, ještě Sasuke by mohl zastávat jeho místo, ale v téhle sérii je právě teď jaksi indisponován. Laughing out loud Společně s Ino by byli hrozivou kombinací.

Vyšetřovatelský tým stihl dorazit, ale škoda už byla napáchaná. Teď půjde o to, aby se nějak rozumně dobrali konce a rozumného řešení. Jinak ano, Hiashi se skláněl nad svojí mrtvou manželkou.

Jsem ráda, že moji sérii zbožňuješ a z velké části ji teď píšu kvůli tobě (a Akhaře).Zbývá mi v podstatě poslední díl. Také mi bude líto ji opustit, ale v zásadě budu moc ráda, že to bude dopsané. Tak, teď ho jen napsat a všechno to ukončit a rozjet něco dalšího. Smiling

Aktuální povídka: Neodcházej, Jednou na podzim v horkém onsenu
Aktuální série: Hanae - aktuální díl, první díl
Seznam všech FF: Zde