manga_preview
Tlumočení B 17

Oči z listí

„Padají mi z očí!“
Řvala jsem a po tvářích se mi koulely slzy jako hrachy, které babička utírala svými drsnými palci, zatímco mi povzbudivě šeptala: „Vždyť se ti nic neděje, holčičko, to se ti jen zdá, jen se ti všechno zdá, Mito.“ Ale ten sen se další den vrátil a pozítří taky, popozítří a stále a stále. Padalo mi listí z očí a ostatní nechápali můj pláč zaviněný jeho odpornou křupavostí a nechutným hnědým zbarvením.
To listí bylo mrtvé, ksakru! Proč to nikdo neviděl?
Nezáleželo, že mi padá z očí.
Jen že padalo k zemi... mrtvé.
Kdo z nás byl vlastně mrtvý? Kdo bude?

Kogara řešila lásku.
„Je skvělej a pozval mě na schůzku!“
Řešila Pana Pravého a Ty Druhé; říkala jim Páni Falešní, ale mně to vlastně bylo úplně jedno, nezáleželo na tom, nezáleželo na ničem, byli jsme tu a nikam jsme se nehýbali, jen tady a teď. Kývala jsem hlavou do rytmu a souhlasila, asi jsem se taky propadla do kolonky Falešných, falešných nerozumných kamarádek, které nezajímá budoucnost a chtějí se dál topit v přítomnosti, zabíjet čas a nemyslet, co bude zítra, protože zítra nás čeká jen další boj, je tam a já to vím, oni to ví, ony to ví, a přesně proto hledají a já ne.
Svět plný krve, násilí a zloby, druhý den plný květin, úsměvů a slunce, aby se opět proměnil v peklo a lidi žili rychle, spontánně, nezávazně. Ženy toužící po největší lásce a muži po nejhezčí ženě, jenže...
„Chápeš? Nejobratnější z celýho klanu, jej! Ty jeho oči-“
Můj bože, někdy jsem jí chtěla tu pusu zacpat a zařvat, že na chlapech nezáleží.
Jeden bude. Bude? (Bude.)
Ale nikdo z nás není nikomu osudový.
Nikdo.
Nikdo z nás.

Tenhle svět nevěří na osud.

„Copak se ti-“
„Ne, nelíbí.“
Našpulila pusu a mně bylo jasné, co si myslí, ale zároveň mi byl obsah jejích myšlenek naprosto ukradený. Nevyjdu si s Jeho kamarádem jen proto, aby mohli být víc sami, nezaprodám se Falešnému tak brzy jen proto, že Praví stejně nejsou.
„Knoflík,“ zavrčela a natáhla ruku. Nevím, proč jsem se najednou proti ní chtěla vzbouřit. Jako bych se tím dětinským gestem bouřila proti celému systému; tři černé kamínky jsem zasadila do sněhu dřív, než stihla zareagovat. Jenže ona to vzala. A systém se nerozpadl. „Ještě oči,“ obrátila kapsy naruby a vyklepala z nich, co bych v zimě nečekala. Neptala jsem se, kde je vyhrabala. Nikdy jsem jí o svých nočních můrách nevyprávěla.
Náš křivý tlustý sněhulák dostal za oči mokré javorové listí a to listí se posměšně vysmívalo mému vlastnímu zraku.
„Pěkný.“
Bylo to strašný.

(Tenhle svět nevěří na osud?)

A On odešel a Jiný přišel a Kogara se zase zamilovala a náš sněhulák dávno roztál a čas... plynul dál.

( nevěřím na osud.)

A jednou přijel. Ukončil nesmyslný proud válek. Představili mi ho – legenda, hrdina. Sjednotitel. Balíček kladů převázaný rudou zbrojí.
Rozzářily se mu při pohledu na mě oči a mé matce zase při pohledu na něj.
Kogara pochvalně zasyčela.
On se usmál. A já nakonec taky. (Čekalo se to.)
Usmála jsem se. Ale nebyl to osud, jenom klasická běžná realita, která chodí po lidech a tluče jim na zabedněná čela, přičemž to moje se mělo konečně otevřít.
A tak začali plánovat svatbu, protože jsme v sobě prý našli zalíbení.
„Máš štěstí,“ mumlala Kogara závistivě, protože tentokrát ten nejobratnější připadl mně.

Všechno, co si může žena přát, opakovala do zbláznění. Silný. Neohrožený. Urostlý. Hezký. Milý. Šlechetný. Zdvořilý. Chytrý a spolehlivý a stálý a hodný a vtipný a, a, a-
Hashirama byl všechno, co si žena může přát, i když rudou zbroj dávno odložil. Postará se, zařídí, ochrání manželku i děti, ochrání celý svět! Ale...
(„Porozumění a láska jsou jedno, co víc chceš řešit, prosimtě?“)
Ve dnech zalitých sluncem a teplem mi dávali muže, kterého jsem měla ráda, milovala ho – jak všichni vyžadovali slyšet a mé rty odmítaly vyslovovat - mám ho ráda, jen... Žádný Pan Pravý. (Samozřejmě.)
Ale zároveň ani Pan Falešný.
Tak co?
Co jsi vlastně pro mě byl, Hashiramo?

(Souhlasila jsem.
Měla ho ráda. Je tolik špatné to říkat?
Milovala.)

Můj smutek, když se vracel do Listové a má neochota ho pustit.
„Zase přijdu,“ chlácholil mě a s úsměvem mi přejížděl přes tvář konečky prstů.
„Hai...“
Čekali to ode mě oni i já. Jenže postupem času ta propast smutku začala být mělčí... a mělčí.
Věděla jsem, že se vrátíš, jednou se vrátíš, možná víckrát, a nakonec odvedeš s sebou. Mělo to tak být a já to věděla.
Ovšem při Kogařině radostném poplácávání po ramenou a dialozích, ve kterých jsem ji tiše ujišťovala, jak moc mi chybíš („Hrozně moc.“) a jak se těším na opětovné shledání („Jistě, že mu hned skočím do náruče.“), jsem si čím dál víc uvědomovala nebezpečný fakt. Představovala jsem si ho jako zhoubný plevel a v mysli mu odsekávala kořeny, cítila, jak je sekám, drtím mezi prsty a zbavuju života, ale... On neustupoval.
On zatraceně neustupoval!
(„Ano, a obejmu ho.“)
Rostl.
Byla chyba dát mu podobu.
„Jsi nejšťastnější na světě!“
A jednoho dne nezbylo nic, než ho přiznat a nikdy neříct nahlas.
Měla jsem tě ráda, Hashiramo. Ale nevadilo by mi, kdyby ses už nikdy neukázal, kdyby se ti něco stalo nebo sis vybral jinou. Sakra! Byla bych smutná. A zároveň - se dokázala znovu nadechnout.
Uvědomila jsem si, že to jediné, co jsem kdy chtěla, bylo Něco... něco, co jsem nedokázala specifikovat, něco, co jsem si v tomhle světě, v tomhle těle a tomhle systému nemohla dovolit.
Nemohla jsem nahlas vyslovit – miluju tě a nezáleží mi na tom, zda přijdeš zpět, nechci s tebou být.
Nechci asi být s nikým.

Můj bože, řekni, Hashiramo, jak se miluje člověk, který tě nemiluje nazpět? Když jsme spolu odjížděli do Listové, chtěla jsem běžet na opačnou stranu a jen utíkat a utíkat, protože jsem věděla, že před tebou už nikdy neuteču. Už navěky budeme jen zamilovaní My, kde jeden hoří touhou a druhý velkým zmatkem. Dovolím ti mě držet a budu se s tebou smát, šťastně, jenže... někde uvnitř budu pořád cítit to špatně.
(A přitom budu všechno, co mám být.
Má to tak být.)

Sakra, má to tak být. Je to jen zvyk.

(Já nevěřím na-)

Něho.
„Dobrý oko, Hashiramo, krásná nevěsta.“
A najednou tu stál a můj plevel začal dávat absolutní smysl a ruce se roztřásly a mysl zmrtvěla poznáním, jak strašně pozdě.
Ten pitomej osud to věděl. A věděl to i Hashirama, když si mě vybíral, protože jsem byla pro něho a já sama nemohla, protože pro mě byl Tenhle.
Tak snadno se křičí o věcech, co člověk nepoznal, tak snadno a tak hloupě. Pálely mě oči, ačkoliv z nich listí nepadalo a nikdo ho nemohl vidět, a přece tam nějakým způsobem bylo.
Můj osud měl černé duhovky, hlubší, mnohem hlubší, než by kdy byl můj podivný smutek.
Široká ramena a osmahlé tváře od slunce. Tak moc se podobal Hashiramovi a přitom byl úplně odlišný, že jsem najednou měla chuť se začít smát.
Možná to vycítil, protože ta arogantní ústa zkroutil úšklebek. Podal mi ruku a pronesl k Hashiramovi něco dalšího, načež se začal smát on, ten špatný z nás.
A já si uvědomila, kde byla celou dobu ta chyba.

Byl jsi příliš hodný. (Je to chyba?)
On šeredně špatný. (To je chyba.)
A já sypce povolná. (Já jsem chyba.)

Byl jsi můj soukromý sněhulák, kterého jsme s Kogarou zhmotnily z mé mysli, zhmotnily ho a on doopravdy nikdy neroztál.

Nechtěla jsem spoustu věcí, ale udělala je. Už vím, proč lidé neutíkají, i když mají zdravé nohy.
Ve snech stále pláču a padá mi mrtvé listí z očí.

Je hloupé, že neutíkají.
Měla jsem se tehdy rozeběhnout na opačnou stranu.

Poznámky: 

(Kroky zpátky. Hashirama-Mito-Madara; nakonec dopsáno, původně inspirováno FF misí o lásce na první pohled.) Správný komentář mi nějak nejde napsat... Tak když mi napíšete nějaký vy, budu ráda, děkuju.

5
Průměr: 5 (4 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Pá, 2017-10-13 20:20 | Ninja už: 303 dní, Příspěvků: 947 | Autor je: Konohamarova chůva

Aku, tuším mi vidíš do mysle, dlho som rozmýšľala nad trojicou protagonistov, prečo sa Madara tak pomiatol, ostal sám (podľa mňa najkrajší z Uchihovcov) a rivalita s Hashiramom musela mať hlbší význam. Kuramu nechal na pokoji, pokiaľ bol v Mito. Tvoja poviedka mi sadla úplne do nôty Kvítek sakury
V tom sne o lístí (prorockom?) vidím symboliku, môže to byť aj Hashirama (on tuším chodil v hnedom a Mokuton (Golem)), aj Madara: "Kdo z nás byl vlastně mrtvý? Kdo bude?"
Veľmi výstižné: "Řešila Pana Pravého a Ty Druhé; říkala jim Páni Falešní..." Jedna z tohto uhla pohľadu rieši lásku, druhá priateľstvo. Paráda, presne takto život beží i leží: "Svět plný krve, násilí a zloby, druhý den plný květin, úsměvů a slunce, aby se opět proměnil v peklo a lidi žili rychle, spontánně, nezávazně. Ženy toužící po největší lásce a muži po nejhezčí ženě, jenže..." Problematika osudu je na veľkú diskusiu, nemal žiadne zobrazenie a aj bohovia sa ho báli. Triáda je úžasný výmysel, veľmi rada o nej prednášam, nakoniec Gréci stelesnili osud prostredníctvom Moir (Moiry boli tri a zas by sme mohli špekulovať Laughing out loud)
Úvahy Mito o "dokonalom" manželovi a čo vlastne pre ňu znamenal, si formulovala úchvatne: "Nemohla jsem nahlas vyslovit – miluju tě a nezáleží mi na tom, zda přijdeš zpět, nechci s tebou být. Nechci asi být s nikým." Kvítek sakury "Dovolím ti mě držet a budu se s tebou smát, šťastně, jenže... někde uvnitř budu pořád cítit to špatně."... "Sakra, má to tak být. Je to jen zvyk." Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!!
Svätá pravda: "Tak snadno se křičí o věcech, co člověk nepoznal, tak snadno a tak hloupě."... "Můj osud měl černé duhovky, hlubší, mnohem hlubší, než by kdy byl můj podivný smutek." Nápaditá je triáda o hodnotách a myšlienka včasného úteku Smiling
Tiež som váhala nad komentárom, pretože poviedka je život sám i smrť osebe. Človek môže len čítať a prežívať. "Pálely mě oči" som chápala ako výraz možno klasika, v našom slovníku sa uvádzajú špecifické vyjadrenia napr. Hviezdoslava, Kukučína a pod., v českom som také nenašla Sad Môže to byť aj tvoj (pálení listí, klestí a pod.), ja tiež niekedy kreujem, považujem to za svoje autorské právo Smiling Apropo, tvoja poviedka mi evokuje triádu Naruto-Hinata-Sasuke v podobnej súvislosti, tuším Nefrites písala, ako Naruto Hin zatieňuje a nielen ona Smiling
Aku, môžem len obdivne žasnúť nad tvojou tvorbou Ino ti gratuluje!

Môj obrázok je darček od zlatej duše, vynikajúcej spisovateľky a vzácneho človeka, Akumakirei, ktorej zo srdca za všetko ďakujem Smiling

Obrázek uživatele Sayoko
Vložil Sayoko, St, 2017-10-11 21:02 | Ninja už: 3476 dní, Příspěvků: 1075 | Autor je: Manga tým, Propadlý student akademie

Tohle, má zlatá, letělo do oblíbených hned, co jsem dočetla poslední písmenko! Metafora Padá mi listí z očí je moc pěkná, ale abych přiznala barvu, vůbec ji nechápu! Laughing out loud
Koncept tady a teď je mi sympatický, ale bohužel ho ještě sama neumím aplikovat... Je zvláštní, že se všichni strachujeme o budoucnost, ale ani nevíme, zda se dožijeme zítřka. Snad jednou se tenhle způsob žití naučím. Smiling
Tyhle hořké konce ti fakt jdou. Mito, která nevěřila na Pravého a nakonec ho objevila. Strašně pozdě. Ono to tak bývá...
Jak se miluje člověk, který tě nemiluje nazpět? Hluboká, hluboká otázka, na které záleží, jestli to ten dotyčný ví. Možná nakonec Hashirama zjistil, co Mito k Madarovi cítí, možná zůstal láskou zaslepen až do konce svých dní. Kdo ví? (Podnět k pokračování? ^^") Opravdu jsem si početla, věty v závorkách tomu dodávají ten správnej říz. Přiznávám, že se mi moc líbily. Smiling

Obrázek uživatele Havraní princezna
Vložil Havraní princezna, Út, 2017-10-10 22:58 | Ninja už: 272 dní, Příspěvků: 301 | Autor je: Recepční v lázních

Líbí se mi to. Má to hloubku, je tam hodně podnětů na přemýšlení. Vidím v tom zachycení různosti lidí a konvencích. To, že mnohdy děláme to, co se od nás očekává místo toho, co chceme. Držíme pocity v sobě místo toho, abychom je řekli nahlas. Protože se to přece očekává. A občas si nejsme kvůli konvencím schopni porozumět.

Jen maličká poznámka: já sama bych řekla "pálily mě oči", ne "pálely". Ale to jen tak na okraj. Smiling