manga_preview
Tlumočení B18

Neodcházej

Ztichlou školou zněla tichá ozvěna kroků. Kdosi v podvečerních hodinách narušoval posvátné ticho školy. Šel středem chodby, nepřibližoval se k oknům, aby ho nebylo tolik vidět. Přesto se nenamáhal více skrývat. Prošel až na konec budovy, vystoupal po schodech do vrchního patra a stanul před nenápadnými omšelými dveřmi. Nezaklepal, jemně stiskl kliku a potichu vstoupil dovnitř.

Netrpělivě jsem čekala v místnosti. Tušila jsem, že se přijde rozloučit a chtěla jsem, aby mě našel na nějakém klidném místě, kde bychom si mohli v klidu pohovořit. Seděla jsem na židli u okna, na parapetu jsem měla láhev saké. Nepila jsem, neměla jsem chuť. Mezi zastaralými knihami, vyřazeným nábytkem a nepotřebnými věcmi jsem seděla já, královna krásy – a stáří. Jak absurdní, mezi těmi všemi věcmi jsem si připadala jako kus nepotřebné vyřazené věci, naprosto k ničemu. Vstala jsem a popošla k zaprášené knihovničce. Uvědomovala jsem si každý krok, cítila každý náraz mého podpatku do podlahy, každé zachvění. Jako když se zatloukají hřebíky. Vychutnávala jsem si to, ale přišlo mi to zvrácené. Ne, nechtěla jsem na to myslet, ale nemohla jsem si pomoct.

Místnost nebyla dobře osvětlená, oknem sem pronikal zbytek slunečního světla, ale s blížící se nocí v ní narůstalo šero. Proti oknu toho moc neviděl a tak za sebou zavřel dveře a chvíli se rozhlížel. Na kraji spatřil mezi převrácenou židlí, starými školními mapami a několika poházenými knihami sedět ženu. Byla mladého vzhledu, vlasy do pasu, bujné poprsí. Smutně se usmál, kolikrát obdivoval tuhle siluetu, ale nikdy se jí nedotkl.

Dveře se otevřely a zavřely, za zády se mi jen pár kroků zastavil člověk. Věděla jsem, kdo to byl. Nechala jsem ho tam chvíli stát a teprve až pak jsem se otočila. Byl to on, ten, kterého jsem vždycky milovala, ale nikdy jsem mu to nedala najevo. Nemohla jsem.
„Nikdy ses nepřišel rozloučit, proč jsi dnes tady?“ byla moje první slova navzdory tomu, že jsem se na něj těšila.
„Vždycky jsem věděl, že se vrátím,“ bylo divné slyšet mluvit ho tak vážně. Jindy tak veselý a živý, dnes postrádal jeho hlas jakýkoliv náznak žertu.
„A teď už se nevrátíš?“ bála jsem se jeho odpovědi, ale musela jsem to vědět.
„Ne, nejspíš ne,“ odpověděl mi stručně. Vzalo mě to, nemohla jsem si pomoct a po tváři se mi skoulela první slza. Viděl to a sedl si naproti mě, natáhl se, aby mi osušil slzu, ale nedotkl se mě. Prsty setřel vzduch těsně nad mojí kůží.
„Nechoď tam, zůstaň,“ prosila jsem ho, ačkoliv jsem věděla, že je to marné, „proč tam musíš?“ Odhodila jsem hrdost a jako bych chtěla smazat minulost a změnit budoucnost, přisunula jsem se blíž k němu a chtěla ho pohladit. Vztáhla jsem k němu ruku, ale nedotkla jsem se ho. Nemohla jsem.

Chvíli seděli potichu, šero se postupně měnilo v tmu a to čím dál tím rychleji. Za krátko už si neviděli do obličeje, jen cítili svou přítomnost. Nakonec to byl on, kdo se natáhl po její ruce a postupně si ji celou přitáhl k sobě. Konečně se nebránila. Přemýšlel, kam až to muselo dojít, aby si mohl tohle dovolit. Pohladil ji po vlasech, jako malou holčičku a pak odpověděl na její otázku.
„Musím tam jít a ty to víš, nemůžu zůstat tady. Je to nebezpečí, o kterém nic nevíme, doba se mění a než se tomu ostatní přizpůsobí, mi musíme udělat všechno pro to, abychom jim získali čas a informace o tom, jak s tím bojovat. Akatsuki začínají být vážný problém, jestli získají moc nad celým světem, co se stane pak? Tohle nemůžeme dopustit, jsou to vrazi, ti nejlepší vrazi, co když se rozhodnou vyhladit svět a začít se vším znovu? Pak se budou moct pokládat za bohy. Nebo budou chtít všechny ovládat. Budou chtít vyzkoušet svou moc. A vypukne válka, celosvětová válka, kdy se národy spojí, ale také už může být pozdě. Ty to chápeš, já to vím. Co se tak najednou děje?“

Vždycky jsem si od něj držela odstup. Kdykoliv jsem ho uměla odpálkovat nebo patřičně usadit. Každou chvíli jsem mu byla připravena vymlátit duši z těla spolu s několika zlomeninami žeber, kdyby mě šmíroval. A najednou jsem mu nebyla schopná odpovědět. Schoulila jsem se mu na hrudi. Proč jsem si po celá ta dlouhá léta držela odstup? Protože jsem ho nikdy nemilovala. Měla jsem ho ráda jako bratra. A když mi zemřeli dva mí milovaní, držela jsem se od něj ještě dál. Nasadila jsem si na tvář masku, která zakrývala můj věčný smutek. A teď, teď se chystá odejít i on. A dobrovolně! Nemohla jsem tomu uvěřit.
„Víš, že mi zemřeli dva důležití lidé a teď se chystáš odejít i ty,“ vypravila jsem ze sebe mezi vzlyky. Neviděla jsem mu do tváře, ale vsadila bych se, že se tvářil udiveně. Takovou mě neznal.
„Já jsem pro tebe důležitý?“ podivil se, ale nevysmíval se mi.
„Ano, i když to tak nevypadalo,“ kývala jsem hlavou. „Po jejich smrti jsem začala hrát a pít, abych na ně aspoň na chvíli zapomněla. Já vím, udělala jsem spoustu chyb...“
„A já jsem věčně šmíroval ostatní, protože jejich nadávání mi připomínalo tebe,“ překvapil mě.

Mluvili spolu o minulosti, o budoucnosti. Mluvili o maličkostech, důležitých i nedůležitých věcech. Půlnoc už dávno minula a oni se nehnuli z místa. Nikdy si nepovídali tak, jako teď, snad si to chtěli vynahradit.
„Já vím, že mě miluješ,“ řekla najednou. Neřekl na to nic a tak pokračovala: „Nikdy jsi na mě nenaléhal, vždycky ses nechal odpálkovat. Někdy to bylo otravné, ale stalo se to nedílnou součástí mého života.“
„Jsme sanninové, vždycky mezi námi bylo něco výjimečného,“ připustil a i když byl tak blízko, nepokusil se ji políbit.
„Kdy odcházíš?“ zeptala se ho po chvilce váhání.
„Zítra.“
„Ne,“ uniklo jí mimoděk.
„Proč ne?“
„To je tak brzo....“
„Nemůžeme ztrácet čas.“
„Jestli se nevrátíš, vzdám se titulu hokage. Nezasloužím si jím být, když jdeš tuhle práci dělat za mě. Já mám všechny ochránit a ne že za mě budou ostatní umírat.“
„Mohla bys mi trochu víc věřit,“ odtušil, ale tušil, že má pravdu. „Pravdou ale zůstává, že vesnice bude potřebovat vůdce, prospěješ jim víc tady než venku.“

Nečekala jsem, že to bude tak brzo. Ještě víc jsem se k němu přitiskla, to bylo poprvé, co jsem se takto chovala. Samotnou mě to překvapovalo, ale nemohla jsem si pomoct. Ta maska, kterou jsem skoro celý život nosila se najednou rozpadla a v jeho přítomnosti jsem ji nemohla dát dohromady. Cítila jsem, jak mi unikají okamžiky života, jak kolem mě proplouvají a já je nemohla zachytit. Přála bych si v tu chvíli zastavit čas. Věděla jsem, že až odejde, budu se muset dát dohromady. Jestli bude hrozit válka, vesnice nemůže přijít o ninju, jakou jsem já. Ale to bylo všechno tak zatraceně daleko. Vnímala jsem to jako nespravedlnost, že budu trpět zase já, ale cosi mi říkalo, že tohle bude teprve začátek a že trpět budou všichni. Nechtěla jsem na to myslet, ale nemohla jsem to dostat z hlavy. A navíc jsem začala mít neodbytný pocit, že jsem celou dobu potlačovala něco, co jsem neměla.

Dvě hodiny po půlnoci se zvedl. Naposledy ji pohladil a prohlásil, že musí jít. Do ruky jí vložil lahvičku saké, kterou nechala stát na okně. Držela ji, ale nenapila se z ní. Stála tam a dívala se na něj. Nechtěl protahovat už tak nesnesitelné loučení.
„Chvílema jsi pro mě byla jako mladší sestra, chvílema jako přítelkyně,“ už se nesnažil předstírat, že se vrátí, „a obě teď musím jít ochránit.“
Rozplakala se, tohle jí nikdy neřekl. V tu chvíli ho viděla novým pohledem. Párkrát polkla, ale nedokázala ze sebe vypravit jediné slovo. Usmál se na ni a pohladil jí po tváři, pak se otočil a bez dalšího slova odešel.

Ve čtyři hodiny ráno byla v místnosti stále cítit vůně rozlitého saké a nocí se nesla tři jména. Dane, Nawaki, Jyiraio!

Poznámky: 

To jsem si takhle šla večer po škole a najednou mě políbila múza. Takhle tedy vznikl nápad na tuhle povídku, přímo na "místě činu". Smiling

Arashi, kdysi jsem ti slíbila povídku za to, že jsi mi pomohla s Havranem. Tahle je tedy tvoje. Smiling

5
Průměr: 5 (3 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, Út, 2017-10-17 21:44 | Ninja už: 310 dní, Příspěvků: 454 | Autor je: Tsunadin fackovací panák

Ale stojí to za komentář, co to povídáš. Eye-wink Není žádné embargo, doufám. Ale já mám teď bohužel spoustu práce a zrovna komentáře k FFkám nejsou věc, co se dá odbýt během pár minut. Musím dneska dohnat aspoň kousek.
Já vůbec nevím, proč mě tam ta škola tak upoutala, ale celou dobu mi pak visela před očima chodba z našeho gymplu Laughing out loud
Ono to není úplně ONA/ON. V kurzívních částech je rozhodně vypravěč Tsunade, ale v těch ostatních – to není Jiraiya. To je někdo třetí. Vypravěč-pozorovatel. Je to zvláštní věc. Jiraiya byl celou dobu ten otevřenější, a najednou se to otočí. Vidíme do hlavy Tsunade, ale na Jiraiyu koukáme zvenku. Něco podobnýho se dělo i v tý původní scéně. Tsunade sedí na lavičce a je vidět, jak brečí, zatímco Jiraiya stojí zády a směje se. Pořád tam je, ale už vlastně mimo dosah. Myslím, že tohle je jeden z těch důvodů, proč mi přišla tak působivá. A vlastně mi to došlo až skrze to, že jsi totéž udělala tady. Smiling
Máš zvláštní schopnost psát smutný věci tak, že z nich stejně vyznívá klid.

Poslední dobou sis nějak oblíbila motiv rozbitý masky. Smiling

Obrázek uživatele Havraní princezna
Vložil Havraní princezna, Út, 2017-10-17 22:05 | Ninja už: 310 dní, Příspěvků: 347 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

To já jenom tak brblám, bez toho bych to nebyla já. Laughing out loud Chápu, že dobré komentáře se nedají jen tak odbýt během pár minut.
No vidíš, a mě to napadlo, když jsem šla večer z cvika. Laughing out loud
Ano, je to Tsunade versus vypravěč. Když mluvíš o té původní scéně, vůbec si ji nedokážu vybavit, dost možná, že mi unikla. Budu ji muset někdy dohledat. Každopádně je to čistá náhoda, že ta scénka a tahle povídka má stejný styl.
V podstatě se jedná o něco, co stejně nelze změnit. A s tímhle pocitem to píšu, s tou svojí všudypřítomnou smířeností. Přála bych si být tak klidná i v realitě, ne jenom v povídkách.

Protože je to něco, za co se neustále schovávám. A snažím se í jednou nerozbít a podruhé zas roztříštit na tisíc maličkých kousků... Smiling

Aktuální povídka: Neodcházej, Jednou na podzim v horkém onsenu
Aktuální série: Hanae - aktuální díl, první díl
Seznam všech FF: Zde


Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Út, 2017-10-10 11:26 | Ninja už: 341 dní, Příspěvků: 1045 | Autor je: Konohamarova chůva

Jémine, čo sa deje, nikto nekomentuje? Tak sa chytám brka a píšem prvá Smiling Vzťah Tsunade a Jirayiu je akýsi populárny, aj Sayoko nedávno napísala o nich príbeh Smiling Je to asi večná téma Smiling Zvolila si dobrú metódu, že si aj graficky oddelila časti ON a ONA, je to aj určitá symbolika ich vzťahu. Tsunade čaká svojho verného priateľa, toto si pekne vyjadrila: "Mezi zastaralými knihami, vyřazeným nábytkem a nepotřebnými věcmi jsem seděla já, královna krásy – a stáří." hihihi Jirayia tuší, že sa asi zo svojej výzvednej cesty nevráti.
Tiež ma vždy zaujímalo, prečo sa Tsunade zadebnila v minulosti, čo tým chcel Kishi povedať Puzzled Citovo vyhorela? Symbolizuje večnú "lásku"? Je frigidná? Alebo všetku energiu míňa na mladistvý vzhľad? Nemohla sa ho ani dotknúť. Nič nemohla... A máme objasnenú záhadu Ero-sennina: „A já jsem věčně šmíroval ostatní, protože jejich nadávání mi připomínalo tebe,“ Smiling Zdá sa, že Tsunade pod tlakom ťaživej situácie začína svitať v hlave: "A navíc jsem začala mít neodbytný pocit, že jsem celou dobu potlačovala něco, co jsem neměla." Lúčenie s vedomím nenávratna je čosi hrozné Sad
Aspoň tie múzy bozkávajú vhodne a ty si napísala sladkobôľnu poviedku, ktorá ma opäť priviedla k zamysleniu sa, vďaka Ino ti gratuluje!

Môj obrázok je darček od zlatej duše, vynikajúcej spisovateľky a vzácneho človeka, Akumakirei, ktorej zo srdca za všetko ďakujem Kvítek sakury

"Arogance je parukou k zakrytí duševní pleše." Jan Werich
"Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jenom to, co vědí..." Karel Čapek

Obrázek uživatele Havraní princezna
Vložil Havraní princezna, Út, 2017-10-17 12:09 | Ninja už: 310 dní, Příspěvků: 347 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Nu, očividně to nestojí za komentář... Laughing out loud

Já děkuji, že zůstáváš mým věrným čtenářem a komentuješ vše, co napíšu. Krásně jsi moji povídku shrnula a jsem ráda, že tě přivedla i k zamyšlení.
Ino ti gratuluje!Kakashi YES

Aktuální povídka: Neodcházej, Jednou na podzim v horkém onsenu
Aktuální série: Hanae - aktuální díl, první díl
Seznam všech FF: Zde


Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Út, 2017-10-17 12:50 | Ninja už: 341 dní, Příspěvků: 1045 | Autor je: Konohamarova chůva

Určite to nie je tým, žeby poviedka nestála za komentár Sticking out tongue Už som chcela napísať aj do drbárny, či je nejaké embargo na komentáre, lebo všeobecne sa skončilo aspoň krátke vyjadrenie názoru k FF Sad Naši známi sa angažujú v iných fórach a ani rozbehnuté série, až na malé výnimky, nepokračujú Cry Asi všetci chodia na predvolebné mítingy Laughing out loud

Môj obrázok je darček od zlatej duše, vynikajúcej spisovateľky a vzácneho človeka, Akumakirei, ktorej zo srdca za všetko ďakujem Kvítek sakury

"Arogance je parukou k zakrytí duševní pleše." Jan Werich
"Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jenom to, co vědí..." Karel Čapek

Obrázek uživatele Havraní princezna
Vložil Havraní princezna, Út, 2017-10-17 17:25 | Ninja už: 310 dní, Příspěvků: 347 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Já vím, ale nemohla jsem si to odpustit. Ne že by mě to nemrzelo, ale kdyby mě to štvalo víc, tak tam nedám vysmátý smajlík.

Ale přiznávám, to, že to někdo čte je pro mě nemalá motivace psát dál a nezapíchnout to v půlce série. Tři věty a v každý je "ale", měla bych s tím něco dělat... :D

Okej, všechno to svedeme na volby a ulevíme tak mé dušičce... Evil Kakashi YES

Aktuální povídka: Neodcházej, Jednou na podzim v horkém onsenu
Aktuální série: Hanae - aktuální díl, první díl
Seznam všech FF: Zde