manga_preview
Tlumočení B 16

Rudo černo - 7. Kapitola

Naprosté ticho… Nikde ani hláska.
Naruto se pozvolna probouzel z bezvědomí. Prozatím nechával oči zavřené a snažil se zbylými smysly zhodnotit situaci. Chladná země… Beton. Jak se mu postupně bystřily všechny smysly, také nezadržitelně přišla ostrá bolest. Opatrně otevřel oči, načež se nadzvedl a rozhlédl se po okolí.
„Díra.“ Místnost jedenkrát tři metry bez oken bez světla. Jediný kontakt s okolím poskytoval pouze větrací průduch o velikosti dlaně tři metry nad zemí a uzoulinký pás světla vycházející zpod dveří. S tímto vědomím si znova lehl na záda.
Jak dlouho jsem byl asi mimo? Tohle už je kolikátý den? Čtvrtý den. Asi... je den, nebo noc? Začínám ztrácet pojem o čase. Nakonec usoudil, že pro něj teď bude nejlepší spánek. Už několik dní se pořádně nevyspal. Nehledě na všechnu tu bolest z bití, usnout nakonec nebyl vůbec problém. Brzy se začalo ozývat hlasité bušení na železné dveře jeho cely. A nepřestávalo.

Měsíc se již pomalu začínal vznášet na noční obloze, když Shikamaru vstoupil do jedné z mnoha bytovek. „Byt číslo tři,“ řekl si pro sebe a krátce stiskl zvonek. Chvilku se nic nedělo, brzy uslyšel dopadání berlí o zem. Dveře se otevřely a v nich se objevila hnědovláska s dvojicí culíků spletených nahoru.
„Ahoj, Tenten.“
„Shikamaru? Co tady děláš tak pozdě večer?“
„Potřebuji se tě na něco zeptat. Víš, dělám si starost o Naruta.“
Jak uslyšela jeho jméno, okamžitě znejistěla.
„Poslední dobou se chová velmi podivně a já mám o něj strach. Nebyla jsi s ním teď někdy v kontaktu?“
Hnědovláska rychle přemítala nad tím, zda mu má říct pravdu. Na mysli jí vytanulo nedávné setkání s Narutem. Jeho tvář…
„Ne, to nebyla. V podstatě od setkání jsem ho neviděla.“
„Dobře… kdyby se cokoliv změnilo, dej mi, prosím, hned vědět.“
„Spolehni se. Měj se, Shikamaru.“
„Ty taky. Ahoj.“ A s tímhle rozloučením mladý Nara odešel.
Nad tou nedávnou vzpomínkou na toho kdysi rozpustilého ninju jí ukápla slza.

…Březen. Třetí válečný rok…
…Nadešel čas radosti a veselení. Bylo zde výročí založení vesnice a s ním spojené předávání vyznamenání těm nejlepší, nejstatečnějším a podobné bláboly. Z mého pohledu? Fraška. Divadýlko pro civilisty a jiné naivky. Samozřejmě pro dobré účely. Zvednout morálku ba co víc napakovat se na dluhopisech. No, a já jsem měl být hlavní hvězdou večera. Celkem ironie, že? Dostal jsem tedy dovolenou. V podstatě jenom tak dlouhou, abych převzal ocenění, za pár dnů jsem už opět mašíroval na frontu. Avšak rozhodl jsem se udělat to, k čemu jsem se už dlouho odhodlával.

Dvojice stráží vlekla bezvládného blonďáka dlouhou chodbou. Zastavili se až u posledních dveří a jeden z nich na ně zabušil. Otevřelo se malé okýnko, z něhož pohlédl ven pár očí.
„V pořádku.“ Zavřel okýnko a otevřel dveře. Stráže blonďáka jen tak pohodily do cely a odešly. Naruto zůstával ležet na zemi.
„Vstaň.“ Avšak reakce na výzvu byla nulová. „Řekl jsem, vstaň!“ kopl do něj vší silou.
To už zanechalo patřičnou odezvu. Uposlechl. Letmo se rozhlédl po místnosti. Jeho pozornost zaujal další vězeň připoutaný k židli s pytlem na hlavě.
„Pane Uzumaki, zřejmě si neuvědomujete vážnost situace. Nejspíše si myslíte, že si Vás jenom oťukáváme a čekáme, až něco prozradíte, ale my toho víme hodně.“ Strhl druhému vězni pytel z hlavy. Střapaté hnědé vlasy ulepené od krve. Nateklé oči, které sotva vnímají svět kolem. Hlava spadlá na hrudi a z pootevřených úst se řinul malý pramínek krve, který podával svědectví o událostech nedávných.
Konohamaru! Naruto se snažil nedávat své zhrození najevo a zachovat si kamennou tvář, avšak časté mrkání jej prozradilo.
„Jak vidíte, Vašeho informátora jsme našli. Nebylo to ani moc těžké. Není moc dobrý ve své práci.“
Náhle Konohamaru nabyl vědomí, ihned však dostal silný záchvat kašle.
„Váš přítel na tom není moc dobře.“
Konohamaru pozvedl hlavu a zaregistroval nově příchozího. Lehce se usmál a následně pokýval hlavou. Naruto si toho povšiml a také kývl.
„Dám Vám nabídku. Řekněte mi, pro koho vynášíte informace a pro pana Sarutobiho výslech skončí, dočká se soudu a bude moci v klidu dožít svůj život.“
V ten moment se dotyčný začal smát: „Oba víme, že ani jeden z nás se odsud nedostane živý.“
„Ticho!“ zakřičel dozorce.
„Netrap se tím, Naruto. Tenkrát, když jsem to nejvíc potřeboval, jsi mi pomohl, ale oba jsme věděli, že oddalujeme neodvratné. Mé hříchy mě dostihly, ale-“
„To by už stačilo!!!“ a vší silou udeřil vyšetřovatel Konohamara. A znovu… následoval další záchvat kašle. „Na tyhle vaše srdceryvný tirády nemám náladu.“ Následovala chvíle ticha. „Nuže, pane Uzumaki?“ Avšak blonďák mlčel. „Sami jste se odsoudili. Služba!!!“ Krátce po vyzvání vtrhli do místnosti tři strážní a začalo surové bití.

…„Počkej, Naruto. Prosím tě, počkej.“ Ale já ho neposlouchal. Nemohl jsem tam být už ani minutu. Dělalo se mi z toho všeho špatně.
Udílení medailí… za co? Že jsem vrah. Ach, ano. Ocenění těch nejposlušnějších a „nejefektivnějších“. Plus ještě k tomu večírek pro smetánku. Všichni ti generálové, co viděli naše bitvy jedině na papíře. Poslouchat jejich představy o válce… nedokáží si představit, jaké to je. Všechna ta zvěrstva. Vaši kamarádi, se kterými se znáte celý život, roztrhaní na kusy. Všudypřítomná smrt a… smrad. Jen máloco se vyrovná tomu zápachu společně s pohledem na rozkládající se těla. Všichni jsou ze staré gardy. Vojáci, kteří pamatují Druhého… ve své době jistě skvělí, dnes… nemají kontakt s realitou. Neuvědomují si, že válka se od jejich dob změnila.
Procházel jsem ve své slavnostní uniformě večerní Konohou a mnoho lidí na mě vrhalo tázavé pohledy. Bylo mi jasné proč, v tu chvíli mi to však bylo fuk. Jedním jsem si jist. Já k nim nepatřím.

Uprostřed špatně osvětlené výslechové místnosti seděl již značně domlácený blonďák. Kolem něj se procházela po místnosti blonďatá žena. Velmi vysoká. Vyšší než většina mužů. Byla velice vyzývavě oblečená. Tak, že by to většinu mužů nenechalo chladnými. Její monotónní klapání podpatků narušovalo ticho panující místnosti.
„Svým hříchům neunikneš.“ ozvalo se místností, ale vypadalo to, jakoby onen hlas žena vůbec neslyšela.
„Pane, Uzumaki, nedáváte mi moc na výběr… řeknu Vám na rovinu, co s Vámi bude. Pokud budete dále odmítat spolupráci, tak se dočkáte pouze bití, hladu a nakonec Vás někde v ústraní popraví bez procesu. Je tohle opravdu to, co chcete?“ Naruto seděl nehnutě. Jeho tvář více než člověka už připomínala mrtvého. Chvíli jej ještě pozorovala, když však nebyl patrný ani náznak změny názoru, lehce se zamračila.
„Nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo.“ V tom se zvedla a přešla ke dveřím, na které následně zaklepala.
„Služba.“
„My nezapomínáme...“ ozvalo se opět jakoby odnikud. Dveře se otevřely, ona odešla a do místnosti vstoupil nový vyšetřovatel.
„Slyšel jsem, že se Vám nechce moc spolupracovat.“ Posadil se a položil na stůl kleště.

…Byl již večer, když jsem zarachotil klíčem v zámku. Otevřel jsem a vešel dovnitř. Už na mě čekala. Seděla v křesle v rohu obýváku a při lampičce četla knihu. Pozvedla hlavu, usmála se.
„Naruto? Jsi doma hodně brzo.“ Její úsměv však okamžitě povadl, když si mě lépe prohlédla. „Co se stalo?“
„Už jsem tam nemohl vydržet. Všechno to jejich chvástání se. Mluvení o lidech pouze jako o číslech! Nejsou to lidé, v jejichž společnosti bych se vyžíval. Nejsem jako oni…“ Zaklapla knihu a přešla ke mně. Objala mě…
„Já vím.“ Letmo mě políbila na tvář. „Věř, že neznám nikoho tak laskavého a soucitného jako tebe. Ta válka… ta zpropadená válka tě ničí, ale nesmíš se jí nechat změnit. Když už ne kvůli sobě, tak aspoň kvůli mně…“ Pohlédli jsme si do tváře.
„Asiro, jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo. A já-ehm já…“ Na tváři se jí vykouzlil široký úsměv. Věděla, co se děje, když se podobně zaškobrtám.
„Ano?“ o krok jsem poodstoupil a rázně švihl rukou. „Zkrátka chtěl bych s tebou strávit zbytek života a-“ mezitím jsem si klekl a vylovil z kapsy malou krabičku.
„Asiro, vezmeš si mě?“

Zbytek večera jsme poté strávili v nedaleké tančírně. Mnoho ninjů dostalo na den slavností volno, takže sál byl opravdu naplněn k prasknutí. Oba jsme milovali tanec. Proto jsme nechyběli ani na poslední ploužák. Nevím přesně kolik už bylo, ale dávno po půlnoci určitě. Muzika hrála již hodně znaveným tónem. Na parketě jsme zůstali jako poslední pár. V objetí a v lehkém pohupování. Hlavu měla položenou na mém rameni.
„Slib mi, prosím tě, jedno.“
„Ano?“
„Nedělej žádné hlouposti. Jednou tahle válka skončí a chci poté začít skutečně žít. S tebou… slib mi, že se nenecháš zabít.“
„Neboj, nenechám.“

Místností se rozléhal křik plný agónie. Stůl byl potřísněn krví. Vyslýchaný ztěžka dýchal. Na pravé ruce měl tři prsty těžce pohmožděné a chyběly jim nehty. Celá ruka se mu nekontrolovatelně třásla.
„Nuže, pane Uzumaki, pořád si chcete hrát na tvrďáka? Zeptám se Vás tedy znovu. Pro koho pracujete?“ vyšetřovatel si vytáhl cigaretu, kterou vzápětí zapálil. Čekal, nicméně vše, čeho se dočkal, bylo pouze hlasité roztřesené dýchání.
„Nic? Nu dobrá, říká Vám něco toto vysílání?“ a spustil magnetofon. Nahrávka obsahovala sekvenci pípání o různých délkách a intervalech. Naruto byl zaražen. Podobné vysílání nikdy neslyšel, avšak dál tvrdošíjně mlčel.
„Děláte si to jenom těžší.“ Típl cigaretu do čerstvé rány. Zraněný vykřikl bolestí.
„Jste jenom prachobyčejný zrádce.“ To už Naruto nevydržel a plivl mu krev do tváře. To dozorce značně naštvalo a udeřil ho vší silou, až přepadl ze židle do strany. Těsně před dopadem zavřel oči, jelikož očekával další bití. Nic se ale nestalo.

Opatrně otevřel oči, všiml si, že místnost značně potemněla a je zde jediný přítomný. Zvedl se ze země a přešel ke dveřím. Byly odemčené. Vstoupil do další místnosti, nenásledovala zde chodba jako obvykle nýbrž další místnost.
Že by mě přenesli? To jsem byl v bezvědomí? Uprostřed místnosti stálo zrcadlo. Přibližně dva metry vysoké a metr široké. Předstoupil před něj. Viděl v něm sebe, avšak něco zde nesedělo. Naruto v zrcadle měl na sobě ninjovskou uniformu. Než si stačil cokoliv pomyslet, najednou se obraz pohnul a odešel od zrcadla. „Popravte je.“
„Já to neudělám,“ ozval se Naruto ze zrcadla.
„Tohle je válka, chlapče. Teď není čas na soucit se zrádci. Toto jsou prachsprostí kolaboranti. Kvůli jejich spolčení s nepřítelem zemřely tisíce našich lidí.“
„Ale-“
„Zde neexistuje žádný ale. Rozkaz zněl jasně. Buď to udělejte nebo půjdete s nimi.“

Dotyčný mu nabídl kunai. „Pro dobro vesnice.“
Uzumaki chvíli váhal. Bylo vidět, jak se v něm pře mnoho emocí, názorů, postojů. Pravou ruku měl setnutou v pěst, i přes to však bylo vidět její nepatrné kmitání. Oči mu těkaly ze strany na stranu. Nicméně nakonec přijal kunai do levé ruky a zopakoval. „Pro dobro vesnice.“ Otevřel dveře do vedlejší místnosti a vešel. Zpoza dveří se ozýval nářek a prosby.
Naruto tomu chtěl zabránit, ale jakmile se dotkl zrcadla, ocitl se zpátky ve výslechové místnosti na podlaze, avšak stále něco nebylo v pořádku. Místnost byla stále prázdná s jedinou výjimkou. Nacházelo se zde opět zrcadlo. Tentokrát nic neodráželo a bylo černočerné. Přešel k němu a opatrně se jej dotkl. Rázem se rozzářilo a začal se v něm formovat určitý obraz. Viděl v něm výslechovou místnost a sebe. Značně omláceného s opuchlýma očima, hnisající ránou na noze. Bylo to za války.
„Řekni nám, kde se ukrývá velitelský štáb!!!“ Zařval vyslýchající se známkami dříve těžce popáleného obličeje.
„Ne. Ne, to nemůže b-b-být…“ Naruto začal ustupovat dozadu, až se zarazil o zeď, kde pomalu padl na kolena. Snažil se zacpat si uši, odvrátit zrak, i tak jej to neuchránilo od toho, co se odehrávalo za zrcadlem. Strachy se začínal třást.
„No dobře. Přiveďte ji.“ Krátce poté dvojice stráží přivedla do místnosti ženu. Hnědovlasá s pronikavýma zelenýma očima. Dříve to musela být překrásná žena. Teď zbídačená, ušpiněná a dobitá.
Naruto zůstal šokem úplně ochromen. Dvojice stráží ji srazila na kolena. Vyslýchající vytáhl z pouzdra nůž a přitiskl jí ho ke krku. „Už mě to vážně nebaví, a proto se zeptám se ještě jednou naposled. Kde je ukryt velitelský štáb?“ Naruto byl očividně v rozpacích. Nedokázal se rozhodnout.
„Naruto…“ zašeptala tiše Asira.
„Sklapni!!!“ zařval po ní vyslýchající, lehce ji řízl do krku. Krev okamžitě začala zbarvovat její kůži do ruda.
„Přestaňte!!! Řeknu vám, kde se ukrývají.“
„No?“
„Šedesát stupňů západní délky a devadesát pět stupňů jižní šířky. Komplex se nachází ve stolové hoře a táhne se kilometr pod povrch. Tam se nachází štáb.“
„Dobrá. Teď už vás na nic nepotřebujeme.“
Sotva domluvil, okamžitě podřízl klečící ženě hrdlo. Krev vytryskla z rány a dopadla na blonďákovu tvář. Žena začala strašlivě sípat a svalila se na zem. Ještě pár vteřin se svíjela, než její pohyb ustal.
Naruto sledoval celou situaci ochromen děsem, zatímco mu krev pomalu stékala po tváři. Neschopen hlásky. Neschopen pohybu. Jakoby se v tu chvíli zastavil svět. Nedokázal uvěřit tomu, co se před ním událo. Až pohled na bezvládné tělo jeho milované jej utvrdil v tom, co se stalo. Začal se jej zmocňovat hněv. Jeho blankytné oči nahradily krvavě rudé. Již to nebyl on. Další strážní se k němu blížili s cílem skoncovat i jeho existenci, avšak náhle pohltil celou místnost výbuch rudé chakry.

„Tak už dost!!! Přestaňte! Proč mi tohle děláte?! Proč musím tohle všechno znovu prožít?! Copak už jsem nevytrpěl dost?!“ Naruto se svíjel na zemi v záchvatu třesu na zemi a plakal.
„Nejspíš jsme to přehnali, pane.“
„Nesmysl. Pokud je opravdu zrádce, udělali jsme, co bylo potřeba.“
„A co když není?“
„Zavolejte do lazaretu. Máme pro ně práci.“
„Rozkaz, pane.“

Náhle ucítil vpich jehly na svém rameni. „Teď už Vám bude líp, pane Uzumaki.“
Oslovený pozvolna otevřel oči. Opět se nacházel na jiném místě. Ležel na boku neschopen se pohnout. Stále cítil bolest ze svých ran. Slabě osvětlená místnost. Měkká podlaha. Lehce se rozhlédnul. Ihned mu došlo, kde se nachází a rezignovaně opět zavřel oči.

Bílé stěny. Okno. Květiny. Čerstvý vzduch. Místnost jako z jiného světa, pomyslel si Naruto, jenž seděl v jejím středu za stolem. Ačkoliv byla pro něj tato změna prostředí vcelku příznivá, stále působil jako bez života. Náhle se dveře otevřely a dovnitř vstoupil postarší muž.
„Hokage,“ pronesl s pohledem stále sklopeným k zemi.
„Naruto…“ Přešel ke stolu a posadil se. „Rád vidím, že už je ti líp.“ Následovala chvíle trapného ticha, kterou nakonec musel sám kage opět prolomit. „Řekni mi upřímně, cos udělal?“
„Čím jsem si tohle zasloužil?“
„Proč ses snažil získat Kibův spis?“
„Vždy jsem se snažil konat dobro. I když to někdy bylo obtížné, vždy jsem se snažil konat tak, abych se za sebe nemusel stydět.“
„Pracoval jsi pro někoho zvenčí?“
„A čím se mi život odvděčil? Vzal mi vše.“
„Naruto, posloucháš mě vůbec?“ dlouhou chvíli neodpovídal.
„Nechte mě jít…“
„Naruto, je mi líto, co se stalo, ale jestli nebudeš spolupracovat, nemůžu ti nijak pomoc.“
„Nevím, kdo ani co vysílá. Ten spis jsem chtěl proto, abych pátral na vlastní pěst.“
„Dobrá… věřím ti. Pomohu ti. Už jen pro to vše, co jsi pro vesnici vykonal, ale od vězení tě nemůžu uchránit.“

Byla již noc, když Naruto seděl ve své vězeňské cele na zemi opírajíc se o zeď. Slabý měsíční svit osvětloval jeho skromný prostor pro život. Pozoroval skrz úzké zamřížované okno noční oblohu. Přemýšlel.
V ruce držel ostrý úlomek plechu z jeho někdejšího hrnku.

Ten večer jsem společně s Asirou pozoroval hvězdy. Byli jsme v jedné odlehlejší části vesnice, kde není tolik světel, takže pozorování bylo nerušené. Seděl jsem opřený o strom, kdežto ona měla hlavu položenou na mém klíně s očima upřenýma k nebesům. Lehce jsem si pohrával s jejími vlasy a užíval si krásu okamžiku.
„Už jsi přemýšlel, co budeš dělat, až válka skončí?“
„No, rozhodně odejdu od armády. Původně jsem si myslel, že konám správnou věc. Chtěl jsem ochránit svou zemi, své blízké. Ale není to o ničem jiném než o co nejefektivnějším zabíjení druhých. A já toho nechci být součástí.“
„Ani já ne.“
„Určitě se odstěhuji. Doufám, že společně s tebou.“ V tu chvíli jsem měl lehce rozpačitý výraz. Nevím ani jsem si nebyl jist její reakcí. Její výraz mluvil jasně. Jak mě taková věc mohla vůbec napadnout. Samozřejmě že ano.
„Někde daleko. Na venkov. Někam, kde budeme mít klid.“ Zadíval jsem se na svůj prsten v záři měsíce a následně na její. Ten pohled mě hřál u srdce.
„To zní báječně…“ následovala chvíle ticha, kdy jsme si užívali daný moment.
„Naruto?“
„Ano?“
„Přemýšlel jsi už o dětech?“
„No, zatím moc ne, ale rozhodně se jim nebráním.“ Na tváři mi hrál široký úsměv. Bylo vidět, že jsem ji svou odpovědí potěšil a také se široce usmála.
„Chtěla bych mít jednou holčičku.“
„Určitě se nám tvé přání jednou vyplní…“ dodal jsem a letmo ji políbil.

Poznámky: 

Tak toto je závěr dámy a pánové. Po skoro třech letech od prvotní myšlenky vydávám poslední kapitolu této povídky.
Chtěl bych tímto velmi poděkovat Yuki Kaze-san, která mi značně pomáhala v mých pisálkovských začátcích.
Kakari, za její trpělivost se mnou, jak při opravování, tak i vydávání.
A samozřejmě také mé sestře, která četla ty moje strašné první výtvory, napouslochala se desítek mých konceptů, výmyslů a všeho možného.
A v neposlední řadě i vám čtenářům za vaše slova chvály a podpory. Velice si jich cenním a dokázala mi, že psát jenom do šuplíku nemá moc smysl.
Ještě jednou mockrát všem děkuji a kdo ví, třeba se spolu někdy opět u další povídky setkáme.

5
Průměr: 5 (4 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Yuki Kaze-san
Vložil Yuki Kaze-san, So, 2017-07-22 15:13 | Ninja už: 3305 dní, Příspěvků: 7091 | Autor je: Pečetící ninja

Tak už i ostatní se dočkali. Opravdu takhle tvoje povídka byla jedna velká jízda temnem a druhou stranou války. Kdy se lidé z ní vraceli úplně jiní než, když do ní šli. Tady se ti to povedlo a pokud bys chtěl další povídku opravit a říct nějaký názor, stačí mi napsat PM.
Budu se těšit na nějakou tvou další tvorbu. Smiling
Vskutku jedinečné dílo, které je hurá venku a jsem za tebe ráda, žes do toho šel.

„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Po, 2017-07-17 21:32 | Ninja už: 277 dní, Příspěvků: 858 | Autor je: Konohamarova chůva

Des a hrôza. Najhoršie je to, že takéto situácie sa vo svete bežne dejú a my mlčíme, alebo sa tvárime, že o ničom nevieme, že sa nás to netýka, ale dokedy? Naruto v podstate zostal úplne sám. Tenten dodržala sľub a Konohamaru bol odstránený. Dozvedeli sme sa o Asire, ale ostatok ostal utajený. Kakashi sa mi zhnusil a popálený vyšetrovateľ bol asi Ibiki. Silne si mi pripomenul 2.svetovú a Vietnam, iné radšej nebudem spomínať. A ako sa história účelovo a nehanebne prekrúca, hoci existuje niečo také ako sociálna pamäť. Predpokladám, že Naruto premýšľal o samovražde, stratil zmysel života a spoločnosť sa zmenila na pre neho neakceptovateľný horor: "V ruce držel ostrý úlomek plechu z jeho někdejšího hrnku." Napísal si veľmi silný príbeh, neviem, čo ťa k nemu motivovalo. Rozhodne písať do šuplíku nie je najlepší nápad. Poznám takých, nakoniec boli nútení publikovať a všetci žasli, aké poklady skrývali Smiling Pevne dúfam, že nezavesíš písanie na klinec a opäť sa stretneme na pôde FF Smiling

Môj obrázok je darček od zlatej duše, vynikajúcej spisovateľky a vzácneho človeka, Akumakirei, ktorej zo srdca za všetko ďakujem Smiling

Obrázek uživatele Chopper911
Vložil Chopper911, Po, 2017-07-17 20:54 | Ninja už: 748 dní, Příspěvků: 116 | Autor je: Pěstitel rýže

Naozaj excelentne a surovo napísané, zaujímavý príbeh, nečakal som síce tak skoré ukončenie, ešte by sa veru pár kapitol zišlo, ale inak skvelá práca Smiling

Obrázek uživatele Kakari
Vložil Kakari, Po, 2017-07-17 19:58 | Ninja už: 2921 dní, Příspěvků: 2104 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Ošetřovatelka Kakashiho smečky - specialistka na Pakkuna

Takovýto závěr jsem nečekala. Drsný a surově neukončený, což ale vlastně podtrhuje atmosféru celé povídky. Kruh se uzavřel. Ono toho zůstalo i poměrně dost nevyřčeného a člověk je zvědavý... Ale fakt, že na nic z toho už nebude odpovězeno paradoxně také podtrhuje onu atmosféru.
Zvláštní povídka, zvláštně podaná a ve své podstatě opravdu dobrá.
Mě rozhodně není za co děkovat, ona ta trpělivost byla potřeba i na tvé straně.
Pro tvé další povídky mám na tebe dvě prosby. Prvně přestaň označovat Nováčky, u tebe to není vůbec potřeba. A nastuduj si synonyma slova avšak Smiling