manga_preview
Boruto 18

Rudo černo - 5. Kapitola

Naruto začínal postupně nabývat vědomí. Cítil, že leží. Pokusil se otevřít oči, ale ty hned zasáhlo prudké světlo. Nechal je tedy raději zavřené. Prozatím. Avšak než se stačil zamyslet nad čímkoliv dalším, udeřila jej strašná bolest hlavy. Byla to jako rána kladivem. Moje hlava. To je bolest. Co se mi to… počkat! pokusil se narovnat, nicméně jeho tělo se pohnulo jen nepatrně a pocítil náhlý nával vyčerpanosti. Dále ucítil ostrou bolest v rameni.
Vypadá to, že mi naskakují jednotlivé nociceptory. Co se stalo? Byl jsem zdrogován? Ne, ne. Omámen. Podle toho, jak mě děsně bolí hlava, začínám mít závratě a také vzhledem k úplnému vyčerpání bych to odhad na CH-48. Otázkou je, kdo mě takto… už vím! Vzpomínám si. Vracel jsem se domů, když zaútočili. Snažil jsem se utéct. Jeden mě dostihl a pak… proč mě nezabil? Kde to vlastně jsem? Opatrně pootevřel oči, aby si trochu navykly světlu.
Po pár vteřinách si řekl, že to zkusí a naplno je otevřel. Začal těkat sem a tam.
Vypadá to, jako bych byl u někoho v obýváku. Moment, tady už jsem někdy byl. Jeho proud myšlenek přerušilo hlasité zabouchnutí knihy. Pootočil hlavou ke zdroji toho zvuku.
„A heleďme se, kdopak se nám to probral?“
„Shikamaru,“ vydal ze sebe sotva slyšitelně blonďák.
Shikamaru si donesl židli a posadil se na ni.
„Co tu dělám? A jak jsem se tu vůbec dostal?“
„Co tu děláš? No, řekl bych, že odpočíváš a donesl jsem tě sem já.“
„Co se stalo?“
„To bych chtěl vědět já od tebe.“ Naruto se narovnal a při tom se nepřestával držet hlavy. Jeho přítel jej bedlivě pozoroval.
„Vracel jsem se domů z práce. Byl jsem už u mého bytu, když na mě zaútočili.“
„Kdo na tebe zaútočil?“
„Nemám tušení. Ze začátku to byly jenom pasti. Ze dveří bytu vystřelily výbušné kunaie. Zničily část patra. A pak dole v přízemí u schránek byl nastražený Ježek. Až když jsem vyběhl z domu, potkal jsem dvě zahalené osoby. Zaútočili na mne. Jednoho jsem zranil a začal jsem utíkat. Bohužel si mě našel jeden z těch útočníků. Zápasili jsme spolu. Zranil mě.“ Poklepal prstem na dotyčné rameno a zjistil, že je profesionálně ošetřené.
„Ale pak mě asi uspal. Nejspíš CH-48…“ Zavládlo ticho. Mladý Nara chladně kalkuloval všechny nově získané informace.
Takže si není vědom toho, co se skutečně dělo. Nebyl zdrogovaný, tím jsem si jistý. Test nic nenašel. Takže jediné možné vysvětlení je… Jeho proud myšlenek byl náhle přerušen dotazem.
„Říkal jsi, že jsi mě sem odnesl ty. Kde jsi mě tedy našel? Zasáhl jsi do boje?“
Mám? Nemám? Ne. Musím mu říct pravdu. Povzdechl si. „Našel jsem tě v té samé uličce, kterou popisuješ.“
„Zabil jsi ho?“
„Ne. Naruto, musím ti něco říct. Neříká se mi to zrovna snadno a nejspíš tě to vyvede z míry, ale, prosím, vyslechni mě do konce.“
Naruto na něj upřel svůj pohled a čekal, co hrůzného se dozví. „Pokračuj.“
„Ten souboj… který jsi zrovna popsal. Jsi nebojoval s nějakým maskovaným ninjou, ale se mnou.“
Naruto byl rázem v šoku a velmi zmaten.
„Nebyl jsem nijak zahalen. Byl jsem ve své standardní uniformě a šel jsem ze služby, když jsem tě potkal. Vypadal jsi vyděšeně a zoufale a pak jsi začal křičet. Vypadalo to, jako bys mluvil s někým jiným, ale nikdo jiný tam nebyl. A pak jsi na mne zaútočil. Neměl jsem jinou možnost. Musel jsem tě nějak zpacifikovat. Za to zranění se omlouvám. Bylo to mé nezvládnutí situace.“
„Ale…“ chtěl něco namítnout, vzpomněl si na to, co slíbil. Klesl hlavou a naslouchal. Shikamaru ještě chvilku počkal a pak následně pokračoval.
„Odnesl jsem tě ke mně domů a zajistil ti řádné ošetření. Neboj, nebyl jsi v nemocnici. Jedna známá mi něco dlužila.“
Naruto se chtěl s viditelnými obavami na něco zeptat.
„Ne, nebyla to Sakura. Mezitím, co tě ošetřovala, jsem se šel podívat k tobě do bytu. Vše v absolutním pořádku. Žádné stopy po ničem, co jsi popisoval. A věr mi, i kdyby to odklidili, našel bych nějakou známku toho, co se tam stalo.“
Naruto nebyl schopen slov. Jestli je to, co říká, pravda, znamená to tedy… v duchu si povzdechl. Na druhou stranu to vysvětluje ty chybějící jizvy. Ty přece nezmizí jen tak… ne, ne, ne. To není pravda. To nesmí být pravda!
Teď je ten kritický okamžik. Teď je příležitost konfrontovat ho. Musím pečlivě volit slova.
„Naruto…“ Tázaný na něj pohlédl. „Nechceš se mi s něčím svěřit?“
Tuší něco? Určitě. Měl jsem vědět, že ten náš rozhovor nenechá jen tak. A navíc teď když byl svědkem… Co svědkem, ba přímo účastníkem. Bezpochyby.
„Nevím, o čem to mluvíš.“
„Myslím, že víš moc dobře o čem. Podívej, Naruto, kdybych měl jednat podle předpisů, tak bych tě měl nahlásit.“
Opravdu bys to udělal? začal si neklidně mnout prsten.
Začíná nervóznět… ten prsten. Nikdy jsem jej u něj neviděl. Soudě dle jeho vzhledu… jistěže ano.
„Jsem tvůj přítel, a tak ti pomohu, ale musím vědět, co se děje.“
Mám se mu svěřit? Nechal by si to vážně jen pro sebe? A pokud ne…
„Není o čem mluvit… prostě život…“
„Řekni mi… co se doopravdy stalo v Asace?“
Naruto ztuhnul. Jak o tom může vědět? Ví o tom jen pár lidí. Někdo musel zpívat. Určitě Kakashi. Na druhou stranu… možná už je načase jít s pravdou ven. Alespoň někdo si zaslouží znát pravdu. Něco za něco.
„Dobře, povím ti to pod jednou podmínkou. Co se stalo u Danarského průsmyku?“
Shikamaru byl překvapen, avšak nedal to jakkoliv znát. Vskutku vypočítavý. Je tohle vážně ten Naruto, kterého znám? pomyslel si.
„A proč to chceš vědět?“
„Shino… Hinata.“
„Chápu…“ povzdechl si. Také pro něj to nebylo zrovna příjemné téma.
„Stalo se to ke konci prvního roku války. Tehdy jsem velel 7. Divizi skupiny armád Sever. Strážili jsme Danarský průsmyk, přes který proudili vojáci a zásoby do předních linií a zpátky zase ranění. Bylo to strategicky důležité místo. Kdo jej kontroloval, měl v oblasti nepopiratelnou výhodu. Vše probíhalo celkem bezproblémově. Byly sice občasné problémy s disciplínou, ale vždy se velmi rychle vyřešily. Nicméně pak přišla Květnová ofenzíva. Sinor, Kamagura, Okamata. Všechny města padaly jedno po druhém. Celá Severovýchodní fronta se hroutila. Bylo jen otázkou času, než se z nás stane frontová linie a k tomu nakonec došlo. Od rozvědky přicházely zprávy, že naším směrem míří 3. Divize armádní skupiny Kulový blesk. Naše rozkazy zněly jasně. Za každou cenu bránit průsmyk. Připravovali jsme obranu podle mého vyhodnocení všemožných variant útoku. Avšak to, co přišlo, jsem ani v nejmenším nepředpokládal. Kromě 3. Divize se na útoku podílela i 5. Divize. Jejich útok šel čelně na nás, ale jeho provedení… první šli pěšáci. Řadová pěchota, jenže to, s čím jsme nepočítali… byly ti mladí. Měli mezi sebou velmi mladé rekruty. Byli ještě děti. Bohužel pěšáci jako jiní. Krvežízniví pěšáci… S mocným pokřikem se na nás rozběhli do útoku. Naši vojáci byli v šoku, nevěděli, co dělat. Zdráhali se zabíjet děti. Vydal jsem proto rozkaz. Všechny… bez výjimky. Byla to dlouho se táhnoucí vyčerpávající bitva. I přes jejich početní výhodu jsme však měli vítězství na dosah. Bohužel jsme zůstali zaskočení příchodem Hidekiho 10. Brigády.“
„Skalpovači?“
„Ano. Nejobávanější jednotka severu vyrazila do bitevní vřavy. Naše jednotky byly již vyčerpané předchozím bojem a teď museli stát proti mnohonásobně silnějším. Marně jsem žádal o posily. Nepřišel nikdo. Pak už to byla jen jatka. Nakonec jsem zavelel ústup, ale už nebylo v podstatě komu.“
„A co naše četa?“ přidal důraz na slovo naše.
„Shino dlouho držel linii. S příchodem Skalpovačů… to už nezvládl.“ Shikamaru sklopil pohled. „Hinata… ustupovala společně s ostatními. Bohužel během bojů byla zraněna. Na první pohled to nebylo nic vážného, jen pár sečných ran. Až během cesty k dalšímu obrannému stanovišti jsme zjistili, že byla otrávena. V půli cesty už nebyla schopna chůze, tak jsme ji odnesli až ke stanovišti Sakura. Nicméně bylo už pozdě, otrava byla v pokročilé fázi. Nedalo se jí pomoct. Její poslední slova směřovala k tobě. Ona… ona tě milovala, Naruto.“
„Já vím…“ na chvíli se odmlčel. „Ale já ji ne.“ Taktéž sklopil pohled.
„Já myslel, že ano. Vždyť na konci spojenecké vál-.“
Okamžitě ho přerušil. „Byla to milosrdná lež. Tehdy to vypadalo, že to nezvládneme. Neměl jsem to srdce ji odmítnout. V tu chvíli mi přišlo správné ponechat ji v jejích možná posledních chvílích života v domnění, že já také.“ Opět se na chvíli odmlčel. „Nejsem na to hrdý.“ Vytáhl si z kapsy cibule a zkontroloval, kolik je hodin. Za pět minut čtvrt na jedenáct.
Shikamaru se v nastalé situaci pokusil odlehčit atmosféru: „Pěkné hodinky.“
Uzumaki na něj upřel pohled: „Díky. Dal mi je Jirayia… patřily otci.“
No, tak to se mi moc nepovedlo. Řekl si v duchu. „Svou část jsem splnil takže… co se tam skutečně stalo?“
Blonďák si povzdech. „Byla to strašná porážka… tenkrát… u Matsuny. Celé čtyři divize padly… Měl jsem tu smůlu, že jsem přežil. Jak víš, skončil jsem v nechvalně proslulé Asace. Co mi tam dělali, to, předpokládám, už víš. Byla to noční můra, která nikdy nekončila… nemohl jsem se nijak bránit. Mou chakru mi průběžně neustále vysávali, pro Sage chakru jsem potřeboval klid, který mně ani na minutku nedopřáli a brzy se do toho přidaly zlomeniny a další zranění, která se už nehojila jako dřív.“
„Kurama ti nepomáhal?“
Naruto se ve vyprávění zastavil a notnou chvíli přemýšlel.
„To, co ti teď řeknu, je přísně tajné a za vyzrazení hrozí poprava. Na celém světě to ví jen tři lidé. Opravdu to chceš vědět?“
Narův smysl pro zvědavost byl napnutý k prasknutí: „Ano.“
„Kurama… je mrtvý.“
„Jak?“
„Zkrátka nadešel jeho čas.“
„Ale-“
„Víc mi k tomu sám neřekl.“ Následovala chvilka ticha, která netrvala dlouho.
„Dobře. Co se dělo dále?“
„Výslechy pokračovaly a zranění přibývala. Bohužel jsem dostal do zranění na ruce infekci, amputovali ji. Při plném vědomí… využívali každé příležitosti. A tak to pokračovalo. Den za dnem. Ale přežil jsem a nakonec mě naši zachránili.“
Něco mi zatajuje. Asi nemám na výběr.
„Co mi zatajuješ Naruto?“
„Proč si to myslíš?“
„To, co mi říkáš, má několik hluchých míst. Co mi nechceš říct?
„Říkám ti přece všech-.“
„Co se stalo Asiře?“ přerušil ho.
„Ta tam vůbec nebyla.“
„Řekni mi pravdu!“ naléhal Shikamaru.
„Vždyť jsem ti ji právě řek-.“
„Co se tam ve skutečnosti stalo?!“ důrazně jej opět přerušil
„Fajn!!!“ zařval zplna hrdla blonďák. „Chceš vědět, co se tam stalo?! Nic moc se toho nestalo! Jen jsem tam umřel!!!“ Naruto vstal a byl připraven na odchod. „Spokojený? Doufám, že ano. Já věděl, že ti ve skutečnosti nejde o mne. Chtěl jsi jenom ukojit svou touhu vědět všechno na světě. Sbohem, Shikamaru.“ A s tím Uzumaki rázně odešel. Nara zabořil hlavu do dlaní.
„To jsem vážně podělal. To jsem si to vážně nemohl odpustit? Neměl jsem na něj tlačit. Ranil jsem ho na jeho nejcitlivějším místě. Kdo ví, jestli se mnou vůbec ještě někdy promluví.“

Naruto si razil cestu Konohou a byl vzteky bez sebe. Měl jsem to vědět! Měl jsem! Opravdu jsem naivní hlupák! Na druhou stranu, co jiného mám čekat od Nary. Myslel jsem, že Shikamaru je jiný. Že jsme přátelé. Teď odhalil svou pravou tvář! Byl již před svou bytovkou.
Klan Nara. Ti manipulátoři jedni zas-!
„Nemáte drobný?“ Naruta to vytrhlo z víru myšlenek a ohlédl se za hlasem. Seděl tam opřený o zeď postarší žebrák s párem holí vedle sebe. Na první pohled šlo poznat, že jeho pravá noha je dřevěná protéza s kovovými výztuhami. Pohled na něj byl odpudivý. Celý zarostlý a nemytý nejmíň měsíc. To, co měl na sobě, připomínalo spíše roztrhané hadry než oblečení. Žebrák pozvedl hlavu a zadíval se na Naruta. Okamžitě poznal, o koho se jedná. Popošel k němu a hodil mu pár mincí do klobouku.
„Bůh vám žehnej.“ Vytáhl zpod pláště menší balíček. Podal jej blonďákovi, který ho bez otálení přebíral a otvíral. Uvnitř byl vzkaz. Zběžně ho prolétl očima. Rybičky jsou připraveny. Papírek zmuchlal a vložil do kapsy. Konečně.

Poledne bylo na spadnutí, a tak většina dětí vyrazila domů na oběd. Tou výjimkou byl černovlasý chlapec sedící na houpačce. Sirotek, který nemá nikde domov. Liduprázdno kolem něj přerušil až příchozí blonďák. Na vedlejší houpačku položil balíček, na kterém nechal pár bankovek a mlčky odešel. Kluk okamžitě zareagoval a sebral peníze i balíček. Ten byl označen pouze jedním slovem. Kavárna. Okamžitě věděl, co má udělat a rozeběhl se pryč ze hřiště.

Byl již večer a Naruto oblečený v šedém obleku stál na balkonu svého bytu opřený o zábradlí a kouřil.
„Asira.“ Zavřel oči a vzpomínal.
Bylo to tak krásné, když jsem ji poprvé potkal. Druhý rok války. Byl jsem tou dobou s několika sečnými ranami na ošetřovně na stanovišti Junko a tehdy se tam objevila ona. Usmála se na mě. Taková drobnost, řekne si člověk, ale pro mě to v tu chvíli bylo nevyčíslitelné. Možná to bylo právě to, co jsem v tu chvíli potřeboval. Po dni plném krveprolití vidět trochu lidskosti. Nemusela se usmát. Mohla to ošetření brát jako rutinu. Zalátat a zpátky na frontu, ale ona viděla, v jakém jsem stavu a pomohla mi. Tohle gesto ve mně zůstalo ještě dlouho poté. Později jsem měl nutkání ji oslovit a poděkovat jí za to. Nevím proč, ale strašně jsem se ostýchal. Na jednu stranu jsem to chtěl udělat, na druhou jsem si říkal, že je to divné a bál se celkem její reakce. Nakonec jsem se tedy odhodlal a během volna zašel za ní. Měl jsem v tu chvíli hrozné nervy. Strašně moc jsem se potil, což mi krátce nato přivodilo menší zimnici. Stál jsem před ní a snažil se nějak vyjádřit.
„S-slečno, prosím Vás, počkejte.“
„Ano?“ otočila se směrem ke mně.
„Víte, říkal jsem si… totiž já…“ Tak jsem tam stál, blekotal a pomalu se třásl zimou.
„Je Vám něco?“
„Och, to ne. Já jen… zkrátka chtěl jsem Vám poděkovat.“
Udiveně se na mě podívala: „A za co?“
„Usmála jste se.“ Překvapeně na mě hleděla. „Víte… v ten den, když jste mě ošetřovala, jsem byl vážně na dně. A Váš úsměv mi znovu dodal naději.“
Usmála se a řekla: „To jsem ráda. Úsměv je přeci to nejmenší, co může člověk udělat pro druhého pane Uzu-…“
„Naruto. Říkejte mi, prosím, Naruto,“ pronesl jsem a natáhl ruku.
„Asira.“ Podala taktéž.
„Velice mě těší.“ Usmál jsem se na ni zeširoka. Kéž bych mohl ten moment vrátit a prožít ho znovu.
Krátce otevřel oči, popotáhl z cigarety, načež je znova zavřel.
Nedlouho poté jsme se začali scházet a povídat si. Měl jsem tehdy spoustu času. Bodejť by ne, když jsem ho trávil opět v Junce, tentokrát s tříštivou zlomeninou pravé ruky. Zkrátka s mým zraněním to vypadalo tak, že budu pár měsíců mimo službu. Ne, že bych si stěžoval. Potřeboval jsem oddych a to nejenom po fyzické stránce. Válečné běsnění si na mě začínalo vybírat svou daň.
Mohl jsem mít desítky medailí, mohli mě lidé mít za hrdinu své země, ale to pořád nic neměnilo na faktu, že jsem byl pouhá mašina na zabíjení. Proto pro mě byla setkání s Asirou tak důležitá. Bylo to jako být najednou v jiném světě.
V její přítomnosti jsem se konečně po dlouhých letech cítil jako člověk. Ne jako zrůda, která má na rukou krev tisíců. Ona… byla první, kdo mně skutečně rozuměl. Fungovali jsme, dá se říct, na stejné myšlenkové vlně. Nikdy mě za nic nesoudila.
Ubíhaly týdny a my se stále scházeli. Ani jeden z nás to přitom neoznačoval za něco víc. Pouze dva dobří přátelé se scházeli a kecali o všem možném. Vždy jsem se těšil na další setkání. Je to věc nepopsatelná. Když se těšíte, až ji znova uvidíte. Je to takový ten pocit, když jste v něčí přítomnosti a už jen ta přítomnost toho druhého vám dělá radost. Když ji rozesmějete. Když jí uděláte radost. To vše mě hřálo u srdce. Pro tyto momenty jsem přečkával celé dny. Zkrátka cítil jsem se s ní skvěle. S každým dalším setkáním jsem se čím dál tím víc utvrzoval v názoru, že my dva žijeme v dokonalém porozumění.
Došlo mi, že jsem se do ní nejspíš zamiloval. Nebyla to taková ta povrchní dětinská láska, která záležela jenom na vzhledu. Tady šlo o naše osobnosti. Měli jsme zalíbení jeden v druhém podle toho, jací jsme, ne jak vypadáme. To je přeci úžasné! Věděl jsem, že ona mi vždy porozumí. Že se mám na koho obrátit, někomu na mě záleží. Jednoho dne jsem se tedy odvážil a vyznal se jí. Odpověď to byla ta nejkrásnější na světě. Nemohl jsem tomu uvěřit. Začaly mi téct slzy. Slzy štěstí. Padli jsme si do náručí a políbili se.

Drobounce se pousmál.
Začali jsme spolu chodit. Byly to báječné dny, avšak každá pohádka jednou končí a konec té naší mělo být mé uzdravení. Byl jsem opět bojeschopný, tudíž okamžitě převelen na frontu. Den před mým odjezdem jsme si dali schůzku. Byla velmi smutná. Slíbil jsem jí, že až tahle válka skončí, opět se shledáme. Odjel jsem tedy.
Následovaly týdny plné zabíjení. Už si přesně nevzpomínám, kde ta bitva proběhla, zato si pamatuji, jak skončila. Ležel jsem tam s nepřítomným výrazem uprostřed bitevního pole v rozbahněné zemi a všude vládlo ticho. Mrtvolné ticho. Všichni mí spolubojovnící byli mrtví.
Nikdo by mě v tu chvíli nepoznal. Celá má uniforma byla potřísněna krví. Jediné vlákno nezůstalo suché. Tvář na tom nebyla o moc lépe. V mých vlasech by člověk stěží našel jinou barvu než rudou. Krvavá maska na mé tváři byla svědectvím, co se zde stalo. Zabil jsem je... všechny. Začaly mi téct slzy hanbou.
„Co-se to-se mnou stalo?“ naříkal jsem mezi vzlykáním. „Jak jsem to jen mohl dopustit? Jak jsem jen mohl něco takového udělat?“ Zaslechl jsem někoho přicházet, ale bylo mně to v tu chvíli jedno.
„O můj bože.“ Poznamenal jeden z vojáků, jenž následně začal drmolit modlitbu.
„Vypadá to, že nikdo nepřežil.“
„Podívejte, támhle je někdo ještě naživu.“ Byli to naši. Přišli ke mně a já jsem ze všech sil otevřel uslzené oči. Byla to menší průzkumná jednotka. Měla, pro případ nouze, s sebou doktora. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Byla tam s nimi. Odvrátil jsem od ní tvář a zakryl si ji dlaněmi. Nechtěl jsem, aby mě takhle viděla…“

Všechen tabák byl již pryč a v ruce mu zůstal pouze filtr. Hodil ho přes zábradlí a vytáhl si hodinky. Půl sedmé. Už je nejvyšší čas.
Zasunul hodinky zpátky do kapsy a vešel zpátky do bytu. Přešel ke stolu a z malé vázičky si vzal kvítek bílé narcisky a zasunul ho do náprsní kapsy. Užuž chtěl odejít, ale ještě se podíval do zrcadla. Pokýval hlavou a vzal si z věšáku klobouk, který si okamžitě nasadil.
Doufám, že vzal všechno. A s tím odešel z bytu.

Naruto stál před velkolepou budovou a s obdivem si ji prohlížel. Kolem něho proudily davy lidí, ale on si jich nevšímal.
Tak jsem tady. Konožské národní divadlo. Vskutku majestátní budova. Jedna z mála předválečných architektonických zázraků, která dodnes stojí. V prvním roce války byla těžce poškozena během velkého listopadového požáru. Ve vesnici tehdy operovalo mnohem více zahraničních agentů, než se předpokládalo, a tudíž záhy po vypuknutí války, spustili svůj plán.
Bomby vybuchovaly téměř celý den. Primárně cílily na důležité objekty jako armádní sklady, nicméně došlo i na velení armády a politiky. Jejich pozornosti neunikly ani civilní objekty. Většinu vesnice pohltily plameny. Příznačné peklo na zemi. Někteří lidé potom dokonce tvrdili, že se jim tavily kovové věci před očima. Silně o tom pochybuji… jediný úspěch kontrarozvědky byl, že se podařilo zabránit otrávení zásob vody. To by nejspíš byl definitivní konec. Už na začátku války jsme byli ve špatné pozici a tato událost nám jen přitížila. Ztráty byly vysoké. Jak na lidech, tak na majetku. Proto, když jsem se druhý den k večeru procházel tou spálenou pustinou, bylo pro mne nalezení divadla skoro jako zjevení. Ve veškeré té zkáze kolem se stále tyčilo pyšně vzhůru. Poslední bašta starého světa. Velmi rád sem chodím.

Vstoupil do budovy. Bylo zde velmi rušno. Za chvíli začínala hra. Dnes večer se hraje mistrova hra „Přetržené nitě“.
Rozhodl se na nic nečekat a jít okamžitě do hlavního sálu. Před vstupem již čekal muž, jenž kontroluje lístky.
„Lístky prosím. Zase vy,“ poznamenal pohrdavě.
Naruto se snažil nevšímat si jeho přístupu a ochotně mu je podal. „Protentokrát v pořádku. Můžete dál.“
Zbyl vůbec ještě někdo? Kdo mě nechce vidět mrtvého nebo jehož pouhá má přítomnost neuráží? Mezitím, co přemítal nad svými úvahami, došel ke svému místu, kde se usadil a sundal si klobouk. Představení začínalo.

Opona se zavřela a představení skončilo. Většina lidí se zvedala ze svých míst a snažila se dostat co nejrychleji ven. Naruto v poklidu seděl na svém místě, vyčkával, až se bouře v uličkách přežene. Po chvíli se tak i stalo a v klidu vyšel ze sálu. Pokračoval dál v klidné chůzi až na toalety. Zkontroloval, zdali se v místnosti nenachází ještě někdo další. Naštěstí pro něj ne. Přešel tedy k prostřednímu umyvadlu a sehnul se pod něj. Tam již byla na odtokové trubce položená malá peněženka. Vzal si ji a odešel z místnosti. Přešel k úschovně šatů a doplňků, kde za pultem seděla mladá recepční.
„Dobrý večer. Přejete si?“
„Ano, jistě.“ Otevřel nedávno získanou peněženku, z níž vytáhl lístek, který jí následně podal.
„Chvíli strpení, prosím.“ Odešla do zadní místnůstky.
Naruto se mezitím rozhlížel, jestli jej někdo nesleduje. Přeci jen ANBU má oči všude.
„Tak tady to máte.“ Položila na pult kufřík, ten měl na sobě menší vzkaz. Vyřiďte mu, že tímto to pro mě končí.
Naruto jej zmačkal a vložil do kapsy. Přebral kufřík a pokýval hlavou: „Děkuji. Na shledanou.“
„Na shledanou.“
Když Naruto dorazil domů, byla už dávno tma. Po svém příchodu se lehce najedl, vzal si další pilulku. V kuchyni již dávno ležel na stole nově získaný kufřík. Naruto celý nedočkavý rychle zatáhl závěsy a přenesl kufřík do svého pokoje. Svůj cenný náklad položil na stůl a usedl za něj. Otevřel třetí šuplík od shora, kde čekal klíč. Okamžitě jej využil k otevření kufříku, v němž uviděl hromadu dokumentů naskládaných na sobě. Úplně nejvýš byl vzkaz.
Měly by zde být všechny informace. Tímto považuji svůj závazek za splněný.

„Neboj se, příteli. Věř mi, jinak to nešlo. Já ty informace potřebuji,“ řekl, jakoby stál vedle něj, avšak jeho myšlenky skončily v prázdnotě bytu. „Tohle bude dlouhá noc.“ Začal si pročítat první spisy. Avšak nahromaděná únava z celého dne o sobě brzy dala vědět a tudíž krátce na to usnul.

5
Průměr: 5 (5 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Yuki Kaze-san
Vložil Yuki Kaze-san, Út, 2017-06-20 06:19 | Ninja už: 3391 dní, Příspěvků: 7115 | Autor je: Člen ANBU

Jistě víš, co jsem ti k tomu napsala. Během prvního čtení mi běhal mráz po zádech a při druhém jsem ani nedýchala, abych neporušila tu tíživou atmosféru tvé hodně realistické povídky, která mě dostává do kolen.

„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Po, 2017-06-19 21:26 | Ninja už: 363 dní, Příspěvků: 1100 | Autor je: Sluha v rezidenci klanu Hyuuga

Priznám sa, že som onemela. Ťažký príbeh svojou tragikou, ale výborne napísaný Smiling Naruto trpí podivnými bludmi, z nepriateľa sa vykľul Shikamaru, ktorý bol sám Narutom napadnutý. Ich rozhovor mnohé objasnil, len Narutova nedôverčivosť víťazí nad racionálnosťou. Kurama je mŕtvy a Naruto tiež vyhlásil, že umrel, asi obrazne to myslel. Čosi sme sa dozvedeli o Asire z jeho spomienok. Ale má svoju špionážnu sieť, nevzdáva sa a vo svojom ťažkom stave hľadá pravdu. Hrôza, kam sa dopracoval. Ale, bohužiaľ, vojna má strašné dôsledky, Boh nás ochraňuj, aby sme ju nezažili. Uvidíme, aké informácie sú v tom kufríku. Píšeš skvelo, realisticky, bez omáčok a okolkov Smiling

Môj obrázok je darček od zlatej duše, vynikajúcej spisovateľky a vzácneho človeka, Akumakirei, ktorej zo srdca za všetko ďakujem Kvítek sakury

"Arogance je parukou k zakrytí duševní pleše." Jan Werich
"Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jenom to, co vědí..." Karel Čapek

Obrázek uživatele Chopper911
Vložil Chopper911, Po, 2017-06-19 20:42 | Ninja už: 834 dní, Příspěvků: 138 | Autor je: Pěstitel rýže

Naozaj zaujímavé, oplatilo sa čakať Smiling Teraz však človek musí čakať na ďalšie pokračovanie Laughing out loud Len tak ďalej Smiling

Obrázek uživatele Kakari
Vložil Kakari, Po, 2017-06-19 19:37 | Ninja už: 3007 dní, Příspěvků: 2077 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Ošetřovatelka Kakashiho smečky - specialistka na Pakkuna

Začíná mi to atmosférou připomínat špionážní thriller. I válka je na Naruta líčena asi až trochu moc realisticky, což ale není na škodu. Ono je to vlastně celé více v reálné rovině, když pomyslím na jeho vztah s Hinatou... Jen ten Kurama mi trochu vrtá hlavou. Jeho smrtí o něj Naruto přišel, neměl by tedy zemřít také?