manga_preview
Boruto 10

Tati...

Pohřeb
Brečel. Snažil se to zastavit, snažil se být silný, jak mu to táta i mistr vždycky říkali. Kdyby tu teď byli, určitě by mu to zase řekli. Jenže to bylo samé kdyby. Kdyby tu teď byli, znamenalo by to, že nejsou mrtví - a on by neměl důvod k pláči. Ale tohle nebyla pohádka. Byli mrtví. Prostě mrtví. A on byl sám. A neměl nikoho, kdo by mu řekl, ať nebrečí, ať je silnej, ať se chová jako chlap. Takže brečel. Věděl, že by neměl. Věděl, že tím uráží jejich památku. Věděl, že se chová jako slaboch. Jenže v tu chvíli nedokázal bejt silnej. Snad ani pořádně nevěděl jak.

Po pohřbu téměř všichni odešli. Jen on tam pořád stál, se sklopenou hlavou se díval na hrob svého táty a jediné, co si přál bylo, aby mohl s tátou strávil ještě alespoň pár vteřin svýho života.
„Chouji?“
Zmateně vzhlédl. A následně úplně zkameněl. Srdce mu vynechalo jeden úder.
„T-Tati?“
Opravdu tam byl. Stál před tím. Vypadal úplně reálně. Jako kdyby nikdy neumřel. Jako kdyby celá ta tragédie byla jen vtip.
Usmál se. A Chouji v tu chvíli nechtěl nic jiného, než ho obejmout. Roztáhl ruce. Rozeběhl se proti němu.
A znovu si potvrdil, že nežije v pohádce. Prošel jeho tělem, jako kdyby tam nebyl. Tvrdě spadl na zem vedle hrobu. A pak se rozbrečel, sám nad sebou, svojí hloupostí a naivitou. Co si vůbec myslel? Že táta je naživu? Že se mu to celé jen zdálo?
„Chouji, nebreč,“ usmál se na něj duch Chouzy.
„Nejsem ještě tak úplně mrtvej, dobře? Budu tady. Jako duch, ale budu. Takže, můžeš za mnou kdykoliv přijít.“
Chouji se na něho s údivem díval. Nejdřív mu to znělo hrozně, že jeho táta je duch. Ale když si to pak párkrát v hlavě zopakoval, už to začínalo znít docela fajn. Vždyť co by dělal bez táty a bez jeho rad! Věřil tomu, že i jako duch bude mít pořád moudré a užitečné rady. A jako duch přece nikdy nezestárne a nezesenilní. Mít tátu ducha mělo vlastně i jisté výhody, když se nad tím takhle zamyslel.

Byli tam spolu ještě dlouho. Vyprávěl tátovi o vyhrané válce, o novém Hokagovi, o tom, že Sasuke se vrátil do Konohy. A Chouza se celou dobu usmíval a pozorně poslouchal každé slovo. Bylo to krásný, být zase spolu.

První týden
Chodil za ním každý den. Hřbitov se najednou stal jeho nejoblíbenější místem, a to i přesto, že to tam nikdy předtím neměl rád. Teď by se tam nejradši přestěhoval. Byl tam mnohem raději než všude jinde. Dokonce i raději než doma. Domov totiž bez táty zel prázdnotou a ticho, které po většinu času panovalo, bylo chvílemi až strašidelné. Máma byla tichá a klidná. Což bylo u ní bylo dost divný.
Rozhovory s tátou mu ale dávaly naději, že je všechno tak, jak má být. Táta byl pořád stejnej, milej, dobrosrdečnej, a moudrej. Přesně takovej, jakej by správnej táta měl bejt. Což byl přesně ten důvod, proč bez něj Chouji nemohl být.
Z trávení odpoledních hodin na hřbitově se stala jeho každodenní rutina. A jemu už vůbec nepřipadalo divné, že jeho táta je duch. Připadalo mu to docela normální, chodit si na hřbitov povídat se svým mrtvým otcem.

Druhý týden
Vlastně se nic nezměnilo. Chouji pořád pilně dodržoval svou rutinu, každé odpoledne trávil s tátou. A jak byl Chouza nejprve rád, že i po své smrti může trávit nějaký ten čas se svým synem, pomalu si začínal uvědomovat, že to není dobrý. Pro nikoho. Chouji se stával závislým na jejich hřbitovních rozhovorech. Místo toho, aby trávil svůj volnej čas se svými kamarády, trávil ho s duchem svýho táty. S duchem, kterýho nikdo jinej nemohl vidět a vlastně byl skoro jako mrtvola.
Byl si jistý tím, že Chouji by měl žít skutečný, reálný život se skutečnými a reálnými lidmi.
Jenže mu to nedokázal říct. Nedokázal mu říct, aby ho prostě nechal být. Jednak kvůli sobě, protože nechtěl být sám. Ale hlavně ne kvůli němu. Když viděl, jak je s ním šťastný, jak tyhle rozhovory jsou jeho jedinou útěchou, jeho jediný způsobem, jak zahnat starosti, kterých měl teď opravdu hodně a jediným způsobem, jak uniknout z té hnusné reality, ve které byl mrtvý... Nemohl mu ublížit ještě víc.
Doufal, že Chouji sám přijde na to, že jeho přátelé jsou důležitější než jeho mrtvej táta. A doufal, že na to přijde co nejdřív.

Třetí týden
Jenže on na to nepřišel. Stále za ním chodil. A nevypadalo to, že by s tím plánoval přestat. A Chouza byl donucený mu to říct.
Chouji musel pochopit, že trávení času s ním je ve finále úplně zbytečné. Že by měl svůj čas trávit se svýma kamarádama. Nebo s mámou. Nebo s... Sakra, s kýmkoliv živým.
„Chouji,“ začal opatrně, když za ním to odpoledne zase přišel s velkou kyticí tmavých růží. „neměl bys za mnou zítra chodit.“
Nerozuměl.
„Cože?“
Dlouze si povzdechl.
„Měl by ses věnovat svejm kamarádům.“
Hrozně rád by. Ještě kdyby i oni chtěli být s ním. Ještě kdyby nebyli všichni tak posedlý organizováním si svých „nových“ životů v tomhle „novém“ světě míru.
Byl rád, že je mír, samozřejmě. Ale tohle bylo nanicovatý.
„Chouji, vlastně bys za mnou neměl ani pozítří, ani za týden. Prostě bys sem neměl chodit.“
Takhle vyslovené to znělo fakt hrozně. Jako kdyby se rozhodl, že se stane tím nejhorším tátou na světě. Sakra, bejt opravdu dobrým otcem je očividně ještě mnohem těžší, než si myslel.
Chouji jen vyjeveně zíral. A nechápal, absolutně nic nechápal.
„Proč ne, tati?“ zeptal po několika vteřinách hrobového ticha. Upřímně, nevěděl jestli to vůbec chce chápat. Svým způsobem se jeho odpovědi i bál.
„Protože jsem duch,“ povzdechl si Chouza potichu. „Protože správně bych měl být mrtvej. Neměl by ses na mě takhle vázat. Potřebuješ opravdový, živý kamarády, kteří ti pomůžou, když budeš potřebovat. Já odsud jen těžko něco udělám, chápeš to?“
Nechtěl to chápat. Chtěl být malé dítě, aby se tu teď mohl rozbrečet a křičet, že bez svýho táty nemůže být. No, jenže on už malým dítětem nebyl. Teď byla ta část, kdy musel dospět a pochopit. A hlavně poslechnout. Nikdy nebyl nijak extra vzornej syn, věděl, že nebyl. Občas byl i dost drzej a neposlušnej. Došlo mu, že teď je ta chvíle, kdy to musí napravit. Teď se musí chovat vzorně. Musí poslechnout poslední věc, o kterou táta žádá. Protože táta vždycky nejlíp ví, co je správný.
A tak potlačil slzy, zdvihl hlavu, podíval se tátovi zpříma do očí - a kývl. Pokusil se o úsměv, který se ale příliš nepodařil. Bolelo to, to všechno. Loučení se se svými nejbližšími bolelo snad ještě víc, než jejich samotné ztráty.
„Nechci, aby sis to špatně vyložil. Není to tak, že bych tě už nechtěl vídat, jen...“
„Já to chápu, tati,“ přerušil Chouji obhajování svého otce.
A Chouza se usmál. Opravdu byl moc rád, že to Chouji chápe a nevyčítá mu to, protože přesně toho se bál se.
„Kdybys někdy fakt nevěděl co, budu tady,“ řekl, s komickým mrknutím, které Choujimu o něco zlepšilo náladu.
„Jo. Děkuju, tati.“

Chouza byl opravdu šťastný. A taky pyšný, na Choujiho. Že zesílil. Dospěl. Že je z něj dobrej a vzornej syn.
Jediné, co ho mrzelo bylo, že ho jako duch nemůže obejmout. A tak se jen díval, jak se mu jeho syn pomalu vzdaluje z očí.

Chouji se opravdu snažil být silný. V tu chvíli dokonce i byl. Ze hřbitova odešel se vztyčenou hlavou a úsměvem na tváři. Jenže, jakmile se dostal za jeho bránu, pryč z tátova dohledu, už to dál nevydržel. Rozbrečel se. Zase. Nadával si. Choval se jako malý, hloupý děcko. Věděl, že zklamal. Ale celý to bylo tak hrozně bolestivý a krutý. Těžký.

Čtvrtý týden
Většinu času poléhával na posteli ve svém pokoji a přemáhal sám sebe, aby za ním nešel. Protože hrozně moc chtěl. Protože se mu hrozně moc stýskalo. Protože potřeboval radu, jak být silný.
Nechtěl zklamat. Už ne. Snažil být silný i bez nějaké rady. Říkal si, že je to kvůli tátovi. Že musí. Ale stejně to bylo k ničemu.
Brečel. Skoro pořád. Byl sám ze sebe na nervy, protože věděl, že táta by nechtěl, aby kvůli němu truchlil. Byl zoufalej. Tak moc tu tátu chtěl mít vedle sebe...

Táta chtěl, aby trávil čas se svými přáteli. Jenže to bylo taky pěkně těžký. Mezilidský vztahy dokázaly být i fakt složitý. Shikamaru měl hrozně napilno, od tý doby, co se stal Hokageho asistentem, jako by to ani nebyl Shikamaru, Ino trávila všechen svůj čas v květinářství, Naruto opožděně studoval na Akademii s Irukou-senseiem, aby se mohl stát Jouninem, všichni měli na práci očividně důležitější věci, než nějaké chození do BBQ se svými kamarády. A on se nechtěl vnucovat. Kdyby byl táta doma, téměř určitě by mu řekl, ať neblbne a za někým jde. Jenže tu nebyl. Tak Chouji jen ležel v pokoji, jako kdyby o žádné kamarády ani nestál. Co by ale dal za obyčejné válení se v trávě a pozorování mraků se Shikamarem!

Pátý týden
Cítil se pořád dost mizerně, jen co je pravda. Stále se mu stýskalo - ale už to nebylo tak šílené. Už nebrečel. A pokud to bylo potřeba, dokázal se i usmívat a tvářit, jako že se nic neděje. Všechny jeho myšlenky už se netočili jenom kolem táty. Což bylo na jednu stranu hrozně fajn, a na druhou úplně na nic. Přemýšlel nad tím, jak se hrozně nudí. A jak se na něj všichni tak nějak vykašlali. A lámal si hlavu s tím, co bude teď jako dělat, když je mír a mise skoro žádné nejsou.
Co kdyby si došel za tátou pro radu? Nezlobil by se? A vůbec, je to dobrý nápad, když už se docela vyrovnal s tím, že táta není? Nezničilo by ho to, znova ho vidět?

Než stačil dojít k nějakému závěru, zazvonil domovní zvonek.
„Chouji! Běž otevřít, prosím!“ zavolala na něj mamka.
Zvedl se z postele, vyšel z pokoje, sešel po schodech. A otevřel.
Byl vážně překvapený, když viděl, kdo stál přede dveřmi. Ale opravdu mile.
Stál tam totiž Shikamaru. Vypadal stejně jako vždy, na tváři měl zase ten typický líný úsměv.
„Nezajdem někam, Chouji?“

Poznámky: 

Původně jsem měla v hlavě úplně jiný nápad s úplně jinými postavami, jenže když jsem byla asi tak u 3500 znaků, prostě jsem se zasekla a ani za boha jsem nevěděla jak pokračovat. Tak jsem si myslela, že se teda mise nezúčastním, že nic lepšího už stejně nenapíšu. Jenže asi tak pět dní před skončením, jsem si řekla, že to je přece škoda, protože ta mise je skvělá - a tak jsem se nakonec přeci jen zúčastnila ^_^ A jsem ráda Smiling Takže děkuji za misi, Kakari Smiling

Vím, že je to chaotické, v podstatě docela o ničem a ten happy-endingový konec je hrozný... Ale je to první FF mise, na kterou jsem se odhodlala přihlásit, takže na to berte, prosím, ohled Laughing out loud

Budí ráda za jakékoliv komentíky, hvězdy, cokoli ^_^

4.666665
Průměr: 4.7 (3 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Yuki Kaze-san
Vložil Yuki Kaze-san, Po, 2016-12-12 21:33 | Ninja už: 3131 dní, Příspěvků: 6749 | Autor je: Osobní stráž feudálního pána

Tak o Chojiho tátovi bylo smutné si přečíst, ale na druhou stranu bylo milé, že se za ním Shikamaru stavil. Smiling
Jak psala Kakari opravdu ten slang malinko rušil celou povídku, ovšem sama povídka byla hrozně dojemná. Líbila se.

„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska

Obrázek uživatele Kaori
Vložil Kaori, Út, 2016-12-13 23:42 | Ninja už: 983 dní, Příspěvků: 415 | Autor je: Propadlý student akademie

I tobě děkuju, opravdu mě těší, že se ti moje povídka líbila ^_^ Smiling

Obrázek uživatele Kakari
Vložil Kakari, Po, 2016-12-12 21:03 | Ninja už: 2747 dní, Příspěvků: 2031 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Ošetřovatelka Kakashiho smečky - specialistka na Pakkuna

Vyrovnat se s takovou ztrátou je těžké. Chápu Chojiho, je snadnější upnout se na to, co jsme ztratili, než nalézt útěchu v tom, co nám ještě zůstalo. Byla jsem ráda za happy end, jak jsi Shikamarův příchod nazvala, dodalo to naději.
Jen bych ti doporučila, pokud píšeš povídku v určitém slangu i mimo přímou řeč nebo myšlenku, abys potom ten slang dodržovala. To časté střídání bejt/být nebo -nej/-ný docela rušilo.
Ale misi samozřejmě uznávám Smiling

Obrázek uživatele Kaori
Vložil Kaori, Út, 2016-12-13 23:39 | Ninja už: 983 dní, Příspěvků: 415 | Autor je: Propadlý student akademie

Děkuju za koment a za uznání mise ^_^ Jinak, ohledně toho slangu máš pravdu, když se na to takhle zpětně dívám, už to taky vidím. Příště si na to dám pozor Smiling
Ještě jednou děkuju, potěšila jsi mě ^_^