manga_preview
Tlumočení B 16

Hedvábný déšť 16 - Když se první z louží vyjeví

Hedvábný déšť.jpg

Pípání přístrojů přehlušovalo nesouhlasné kručení prázdného žaludku. Tsuyu zapsala naměřenou hodnotu a zadívala se na velké hodiny na zdi. Měl dvacet minut zpoždění. Proč zrovna dnes? Jindy ji vyrušoval klidně o desítky minut dříve a znepříjemňoval jí práci svými hloupými dotazy a nemístným popoháněním a dnes, kdy ráno zaspala a nestihla se nasnídat, ji mučí nedochvilností. Ale ona mu to vrátí. Koneckonců je na řadě s výběrem restaurace a zelná omeleta s mořskými plody ho jistě vytrestá. Zapsala další hodnotu a mírně se usmála při představě Sarutobiho zděšeného výrazu, než mu dojde, že mluví o okonomiyaki, kde si na onu placku smí naplácat sladce pikantní omáčku a hlavně tučnou majonézu. Nepochybovala, že v jeho podání budou tekuté složky převládat nad pevnými. Další bolestivé sevření strádajícího žaludku ji vytrestalo za hloupé myšlenky na jídlo a raději se usilovněji vrhla do práce. Ozvalo se tiché zaklepání.
„No konečně! Málem jsem tu umřela...“ zvedla pohled k návštěvníkovi a zadrhla se. „Hlady,“ dodala nakonec o poznání mírnějším tónem a uhnula pohledem. Snad možná na chvíli bláhově zadoufala, že kdyby ho neviděla, jako by tam nebyl.
„Tsuyu,“ známým hlasem ji ujistil o své přítomnosti navzdory její pošetilosti. „Vím, že tě asi vyrušuji, ale nedokázal bych čekat ještě, než ti skončí služba.“ Na důkaz toho ji objal. Věřila by mu, i kdyby jí svými silnými pažemi nevytlačil z plic skoro veškerý vzduch. Zasýpala a on ji pustil.
„Akedo...“ vysoukala ze sebe přiškrceně.
„Omlouvám se,“ starostlivě ji pohladil po tváři konečky drsných prstů. „ale tolik jsem se na tebe těšil. Tsuyu, já...“ políbil ji. Vpíjel se do jejích rtů a nehodlal s tím přestat. Roztřásly se jí ruce a ona je pohotově strčila do kapes své uniformy dřív, než by ho jimi odstrčila. Jistě si ani nevšiml, že mu objetí neopětuje. Tsuyu pevně sevřela víčka a útrpně snášela každý jeho dotyk, než ji napadlo předstírat, že se dusí. Opět to zabralo a trochu se odtáhl.
„Ty...“ začala rychle, aby ji snad nepolíbil znovu, ale hlavou jí vířilo tolik myšlenek, že nebyla schopná poskládat smysluplnou větu. Demonstrativně se zhluboka nadechla a zastrčila si za ucho pramen vlasů, který jí vypadl z gumičky. „Jsi tu dřív,“ vysoukala ze sebe nakonec.
„Ano,“ zářivě se na ni usmál.
„O celý týden.“
„Ano, podařilo se mi věci uspíšit, abych se k tobě mohl vrátit co nejdříve,“ zkoumavě se na ni podíval. „Ty nemáš radost?“
„Mám!“ vyhrkla překotně. „Jistěže mám. Ale překvapil jsi mě, to je všechno,“ nesměle se usmála a vrátila se ke svým vzorkům. Snad když mu ukáže, že má mnoho práce, tak zase odejde. Váhal, pak přešlápl a když místo ke dveřím zamířil rovnou k ní, aby jí zlehka položil ruce na ramena, zatajil se jí dech. Se sebezapřením se nutila do práce, kterou jí ale značně znesnadňoval nepříjemný třes. Toho už si nemohl nevšimnout. Věděla, že tuhle situaci neustála nejlépe, ale nebyla připravená, nepočítala s ním. Neměla tušení, jak se k němu chovat a měla zato, že ještě celý týden na to nebude muset vůbec myslet. A teď tu stál, třel jí ramena a něco od ní nejspíše čekal.
„Třeseš se,“ zkonstatoval fakt, že si skutečně všiml.
„Omlouvám se,“ nenapadlo ji nic vhodnějšího, co odpovědět. Pomalu ji k sobě otočil a Tsuyu se přinutila pohlédnout do jeho černých podezřívavých očí.
„Co se děje?“
Zaryla si nehty do dlaně. Byla zmatená a nerozhodná a on ji svým nečekaným příchodem natolik rozhodil, že nebyla schopná okamžitě se rozhodnout. Usoudila, že nejlepším řešením pro teď bude pokračovat v té ubohé šarádě.
„Nic, opravdu,“ usmála se jak nejuvolněněji dokázala. „Jen se nemůžu vzpamatovat, že jsi vážně tady.“ Samotnou ji udivilo, jak je tato věta vlastně pravdivá. K její úlevě jí úsměv oplatil.
„Jsem a jen tak tě znovu neopustím, slibuji,“ chtěl se opět dotknout její tváře, ale ona ho místo toho objala. Únikový manévr, který si zvláštním způsobem oblíbila. Tiskla se k němu, aby se na něj nemusela dívat, aby nemusela čelit jeho protivnému láskyplnému pohledu a aby neriskovala snad i další polibek. Jeho paže se poslušně obtočily kolem jejích zad a ona věděla, že pro teď už nemusí nic vysvětlovat. Vymluví se na práci a při troše štěstí Akeda odejde. Pak bude mít čas vše si v klidu promyslet. Ano, tak to udělá. Povolila sevření. Chtěla ho požádat, aby ji už nerozptyloval od práce, ale předběhl ji.
„Máš hlad.“
„Cože?“ zaskočil ji.
„Když jsem přišel, říkala jsi, že umíráš hlady. Někam si zajdeme na oběd, co říkáš?“
„Ne! Ne, to je dobrý. Já vlastně nemám čas někam chodit, mám tu spoustu práce, kterou musím udělat hned,“ zdůraznila poslední slovo v naději, že ho to konečně vyštve.
„Ale říkala jsi... Kdo sis myslela, že vlastně jsem?“
„Poslíček,“ usmála se pohotově. „Jeden mladík to tu v poledne obchází a prodává obědy v krabičce, abychom nemuseli nikam chodit. Ale dnes má zrovna velké zpoždění,“ povzdychla si naoko otráveně.
„A vážně nechceš...“
„Ne, počkám si na něj, stejně se musím už zase vrátit k práci, jestli dovolíš.“
„Jistě, nebudu tě zdržovat.“ Neodpustil si ještě krátký polibek na rozloučenou. „Vyzvednu si tě večer,“ dodal mezi dveřmi a byl konečně pryč.
Tsuyu se vyčerpaně svezla na stoličku. Tupě zírala do rohu rozmazané místnosti a přehrávala si v hlavě poslední okamžiky. Neměla ponětí, proč o Asumovi lhala a vlastně jí to bylo jedno. Momentálně jí bylo všechno ukradené včetně otravného úpícího žaludku. Přešla ji chuť.

„Ne.“ Jednoduchá ale přesto všeříkající odpověď. Nehodlal tady už plýtvat slovy. Strávil v kruhové pracovně sice jen sotva dvě minuty, přesto si nesmyslů vyslechl dost na celé odpoledne.
„Asumo.“ Opět ta nadávka. Jmenovaný se nadechl k odpovědi, ale nedostal šanci. „Už jsem řekl, vyrazíš do hodiny.“
„Ne.“ Možná že prve přece jen jeho odpověď nebyla tolik všeříkající, jak se domníval. Zopakování proto nemůže uškodit. „Mám tady závazky,“ dodal ještě honem, když viděl, že se otec opět uchýlí k nadávce.
„Závazky,“ pronesl chladně a jako obvykle bez jakéhokoliv zájmu. „Jistě ti nikam neutečou. Lenošil jsi již více než dost, Asumo. Teď tě ale potřebuji. Je na čase vrátit se k povinnostem.“
„Lituji, otče, zavázal jsem se, že budu pravidelně docházet na rehabilitace. Je to důležité pro mé plné zotavení a stoprocentní návrat právě k těm povinnostem, které mi tu pořád předhazuješ. Rehabilitace mám ještě týden a na jednu jdu zrovna pozdě, tvou vinou. Potom přijmu jakoukoliv misi mi předhodíš, pokud mě tedy shledá léčitel způsobilým.“
„S léčitelem Toriyamou jsem již hovořil, Asumo, nic nenamítá proti krátké misi v přilehlé vesnici. Tvůj rehabilitační bratr tě koneckonců nabádal k zatěžování zraněné nohy, jak jsem byl vyrozuměn. Odpolední doprovodnou misí jeho pokyny splníš. Z dnešní rehabilitace jsem tě již nechal omluvit, nemusíš si dělat starosti.“
„Děkuji,“ procedil skrz zuby tak zdvořile, jak jen mu to vztek dovoloval.
„Je to vše nebo jsi snad měl na mysli ještě jiné závazky?“ Zbytečná doplňková otázka, na kterou kdyby neodpověděl, otec by si ani nevšiml. „Výborně,“ pokračoval po krátké odmlce přesně, jak Asuma předpokládal, „Kurenai s Aobou tě budou očekávat v půl druhé u hlavní brány. Přesně.“
„Jak jinak,“ utrousil polohlasně a zaposlouchal se do příjemně dunivého zvuku prásknutí dveří. Vzteky bral schody po třech a během chvíle vybíhal z depresivně zašedlé budovy do slunečně oslepujícího dne. Přimhouřil uslzené oči a přidal do kroku. Jistěže má jiné závazky! Mnohem důležitější než nějaké infantilní propínání špičky se svaloušem v nechutně upnuté košili. Skutečné závazky! A za tohle zpoždění ho Tsuyu s radostí odsoudí ke kořínkům nebo drceným řasám. Do hajzlu! I když, pokud bude situace opravdu zoufalá, může se vymluvit, že se najíst už nestihne. Ale to je až to nejkrajnější řešení. Když bude jeho trest alespoň trochu poživatelný, hodlá svůj čas s Tsuyu využít, jak jen to půjde. Ten osel a husa si u brány prostě počkají. Může snad za to, že jim na poslední chvíli vypadl parťák a tak to dostal na hrb on? Navíc hladový by jim stejně nebyl moc platný, takže to dělá vlastně pro dobro mise, pro jejich dobro.
Kličkoval mezi vesničany, kterých se po poledni na ulici vyrojily desítky, a snažil se, aby jeho zpoždění zbytečně nerostlo. Doufal jen, že si ta hora svalů nešla Tsuyu stěžovat, že dnes vynechal, protože dohoda byla jasná – žádná rehabilitace, žádný oběd. Ale pokud to ještě neví, proč by se dobrovolně šidil o její společnost? Zvláště pak po tom, jak jí minule příhodně přihrál tu fotku. Její výraz se mu vypálil do mysli. Zděšenost a znechucení byly právě ty emoce, které na tom jejím vzdorném ksichtíku chtěl vidět. A ona se vůbec nebránila. Rozhodně si s ní hodlá podobně pohrát i dnes.
Pokusil se ještě přidat, když obíhal roh ulice naproti nemocnice a nepříjemně mu škublo v přetíženém kotníku, jak se pokusil na místě zastavit. Nedbal protivného píchání, které předpovídalo zas o něco delší léčbu, a hbitě se za ten roh zase vrátil. Přimáčkl se tělem k drsné omítce domu a pomalými kroky se posouval dále od nemocnice. Co tady, do hajzlu, dělá?! Zprudka oddychoval částečně námahou, ale hlavně zlostí. Měl jsem mít ještě týden, ksakru! Zaryl si nehty do dlaní a pokusil se dostat dech zase pod kontrolu. Nešlo to. Ne, když se jeho úžasný, skvělý a dokonalý bratr právě chystá zabrat jeho místo.
„Dokonalý...“ odfrkl si polohlasně, aby upustil trochu páry. Kdyby byl tak neskonale perfektní, dodržoval by laskavě časový harmonogram, na kterém jinak absurdně bazíroval, a nezdrhl by z veledůležité mise o celý týden dřív. Takže zatímco on sám bude zabíjet odpoledne vedle těch dvou neschopáků a nějakého klienta, co asi ani netrefí sám domů, že chce doprovod, Akeda bude cukrovat s Tsuyu a zase jí blbnout hlavu. Zmetek! Frustrovaně praštil pěstí do stěny, o kterou se opíral. Z té se hlasitě vydrolila bílá omítka, až se několik lidí pohoršeně ohlédlo. Rozhodl se raději zmizet. Nestál o potíže. Rozhodně ne teď a tady.

„Jdeš pozdě,“ zbytečně ho informovala o zcela zjevném. Nebo se snad domnívala, že by si více než půlhodinového skluzu v harmonogramu nebyl vědom? Ale co, ona toho schopná byla.
„Že by?“ houkl otráveně, ale stačil mu jediný kradmý pohled, aby poznal, že rádoby velitel mise nenese nepředvídatelnou prodlevu zrovna libě. Pokrčil rameny a bez dalších okolků vyrazil branou ven z vesnice.
„Nechybí ti něco?“ zase na něho dotírala Kurenai, když s ním po pár desítkách metrů srovnala krok.
„Hůl už jsem odložil,“ a nestarej se, zavrčel ještě v duchu.
„To...“ zadrhla se. Výborně. „To jsem ráda,“ dokoktala naprosto nedůležitou poznámku, „ale měla jsem spíš na mysli našeho klienta.“
„Koho?“ konečně se na ni podíval a tradičně se mu udělalo zle.
„Myslela jsem, že tě Hokage-sama informoval o povaze naší mise,“ zamrkala a jemu se udělaly mžitky.
„Jo, říkal, že je to doprovod,“ utrousil a zastavil se. Opravdu byli sami a když se ohlédnul, zjistil, že ten blbeček Aoba se dál opírá o bránu a akorát ho častuje pohrdavým úšklebkem.
„Klient ještě nedorazil,“ zodpověděla nevyřčenou otázku a Asuma protočil oči.
„A mě buzeruješ za drobné zdržení, jo?“ odfrkl si.
„Ale tys opravdu...“ Napřaženou rukou ji umlčel. Neměl náladu. Její kejhání mu na ní pranic nepřidávalo a vidina postávání u brány zrovna s Kurenai a Aobou ho štěstím taky nenaplňovala. Půjde se najíst. Jasně. Potom, co se nějakou dobu bezcílně potuloval Konohou, aby ze sebe alespoň trochu setřásl zlost na bratra, už mu na oběd nezbyl žádný čas. Využije toho.
„Až se klient dostaví, vyzvedněte si mě v Chuusoku,“ utrousil a nabral rychlost, aby ho snad Aoba nezadržel. Zaslechl sice za sebou nějaké dvojhlasné volání a nejspíš i klení, ale nevěnoval tomu pozornost. A když uviděl nedaleký vývěsní štít oblíbeného stánku, pustit ta dvě paka z hlavy úplně.
Usadil se na stoličku, odmítavým gestem odsunul jídelní lístek a hladově vyhrkl: „Jednu misku rámenu s extra vepřovým navíc, prosím.“
„Ale drahoušku, dnes je přece vegetariánský čtvrtek,“ usmála se na něj shovívavě postarší ženská za pultem.
Dneska fakt nemám den, do hajzlu!

Poznámky: 
5
Průměr: 5 (5 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Nyssa
Vložil Nyssa, Čt, 2016-09-29 15:18 | Ninja už: 486 dní, Příspěvků: 361 | Autor je: Ošetřovatel TonTon

Aaa je zpátky Laughing out loud zas mám nutkání ho přetáhnout tyčí a to už asi jen z principu, protože tady ani nic neprovedl. No až na to chování ke Kurenai - snad za to šlápne na lego Laughing out loud. U čtení jsem se zase culila a když dorazil ten dežo Akeda tak se udělalo zle i mě. Pořídím si skandovací cedulku s napisem: Tak už ho odkopni Laughing out loud
Bylo to zase úžasně napsané, tak snad se brzo dočkáme další kapitolx Smiling

Lekce bez bolesti nemá žádný význam.
Protože nelze něco získat, aniž by člověk něco obětoval.
Ale když vydrží tu bolest a překoná ji,
získá silné srdce, jakému se žádné jiné nevyrovná.
Ocelové srdce
Kakashi ^_^ Kakashi ^_^
Všechny moje povídky i s popisem najdete tady: Nyssa - povídky
Fanfiction série: Tomoe?!, Pouta, Domov je tam, kde máš kunai
Fanfiction jednorázovky: ...Proč zabíjím..., A to je Ona, Jsou tu všichni?, Ten osudný rok, Ostré nástroje

Obrázek uživatele Kakari
Vložil Kakari, Čt, 2016-09-29 15:55 | Ninja už: 2925 dní, Příspěvků: 2102 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Ošetřovatelka Kakashiho smečky - specialistka na Pakkuna

Tak to jsi se neculila moc dlouho, Akeda dorazil už ve druhém odstavci Eye-wink
Lego asi nehrozí, ale můžu ho nechat šlápnout třeba na shuriken, to víš, dlouho ho noha nebolela...
Další kapitola je rozepsaná, to je dobré znamení, ale slibovat raději nic nebudu.
Dík Smiling

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, St, 2016-09-28 23:14 | Ninja už: 3243 dní, Příspěvků: 1776 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Už jsem myslela, že Asuma na ty dvě "hrdličky" narazí, ale tys ho nakonec poslala na misi, chudáčka. On si tu nohu zas zřídí.
Bylo by mi jí líto, asi by mi bylo Tsuyu líto, ale... nejde mi to. Začínám ji mít nerada. Ne protože by byla špatně vymyšlená a napsaná postava, to vůbec, píšeš ji dobře, ale ten její charakter... vážně bych k ní nejradši přišla a řekla, jaká je hloupá. Ale tak může si za to sama, nejhorší je, když nás do pomyslné klece zavírá někdo jiný, ne se člověk sám. Akedy mi bylo tentokrát líto! Jo, řekla jsem to! xD
Jsem zvědavá, zda ta mise bude nějak důležitá nebo ne. A vůbec na pokračování ^^

.Seznam FF, Poslední FF: Za spadlou oponou | Šli dva, šli... | Oblačno, místy zataženo 1/
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights..

Autoři fanfikcí, čtěte Pravidla FF sekce; bez jejich dodržování vaše práce nevyjdou.

Obrázek uživatele Kakari
Vložil Kakari, Čt, 2016-09-29 00:28 | Ninja už: 2925 dní, Příspěvků: 2102 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Ošetřovatelka Kakashiho smečky - specialistka na Pakkuna

A třeba ne, třeba si zřídí druhou...
Nečekala bych ani, že by Tsuyu vzbuzovala lítost (snad jen krom faktu, že přišla o okonomiyaki), spíš možná bych jen doufala, že než se jí rozsvítí nebo se k něčemu rozhoupe, tak cestou ublíží co možná nejméně lidem. S Akedou v čele... (nevěřím tomu, ale je to tu fakt černé na bílém! juj Shocked )
A co se mise týče, tak myslím, že se jí ještě trochu věnovat budu, přece jen se ta noha nezlomí sama, že Laughing out loud
Děkuji ^^

Obrázek uživatele Palantir
Vložil Palantir, St, 2016-09-28 19:44 | Ninja už: 2786 dní, Příspěvků: 3818 | Autor je: Jounin

Huh, už som začínal zabúdať, aké tam máš postavy, takže ich mená hneď na začiatku potešili. Sticking out tongue Vrhla si nás rovno doprostred gastronomickéj vojny, ktorá sa nakoniec ... nekonala. Smiling Potešenie z Asumových nezdarov mi kalí iba fakt, že posledne s tou fotkou Tsuyu vážne ťažko kontaminoval odporom voči Akedovi.

Obrázek uživatele Kakari
Vložil Kakari, St, 2016-09-28 20:57 | Ninja už: 2925 dní, Příspěvků: 2102 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Ošetřovatelka Kakashiho smečky - specialistka na Pakkuna

Jo, už jsem měla markantní zpoždění, přiznávám. Dík, žes nezapomněl i název série a vrátil se Smiling A neboj, k tomu kontaminování se vrátím, to bych nenechala přece jen tak vyšumět Eye-wink

Obrázek uživatele Palantir
Vložil Palantir, Čt, 2017-08-24 12:40 | Ninja už: 2786 dní, Příspěvků: 3818 | Autor je: Jounin

Už bezmála jedenásť mesiacov bez dažďa ...