manga_preview
Tlumočení B 16

Přání ve flašce

Vstal a země se mu pod nohama nebezpečně rozhoupala. Jako v boji, když ztrácí příliš mnoho krve; v té chvíli, jak mu kunai nepřítele pronikne hluboko do masa a oblečení se začne zbarvovat do ruda. Přesto, když se pak podíval okolo sebe do poloprázdného šera hospody, žádného protivníka nespatřil. Jenom venku tisíce barevných papírků vlajících ve větru.
Protivně bodaly do očí.
Pohledem prohledal místnost a pokusil se najít tu sympatickou servírku v krátké sukni; když ji nikde nespatřil, s nezaujatým pokrčením ramen se vydal ven.
Tam, kde by mělo panovat bezpečí temnoty, kde pro lidi nebylo místo.
Tam, kde přesto lidé byli a světlo ze stánků vyhnalo všechny stíny.
Až se mu z toho všeho zamotala hlava.
Opatrně vykročil vstříc oslavám, vstříc pichlavým barvám a ještě pichlavějším pohledům vesničanů; vstříc tanabatě, kterou oslavil s flaškou v ruce. Servírky, která chvilku nato vyběhla celá červená z hospody a hlavou zuřivě otáčela ze strany na stranu ve snaze najít ho, si už nevšiml. Ona jeho ano. A přesto na něj nezavolala, neseřvala ho, že odešel bez placení. Jenom pevně sevřela rty do úzké čáry a vrátila se zpět; byl to přece syn Hokageho.
Asumův svět se mezitím znovu zakymácel.
Naklonil se na opačnou stranu, aby to vyrovnal a hlavou vrazil do příliš nízké větve blízkého stromu. Hlasitě zaklel.
Několik lidí, z nichž většina nebyla v lepším stavu než on sám, se začalo potichu chichotat. Spražil je nenávistným pohledem, všichni ihned ztichli. A jakmile se otočil, zase se jím vesele bavili dál.
Rozhodl se nevnímat je a místo toho se rukou ohnal po té větvi. Až v tu chvíli si všiml, jak je celá ověšená barevnými papírky. Zbytečnými. Neužitečnými a už na pohled šerednými.
Rozbolely ho z nich oči.
Bez přemýšlení začal jeden po druhém trhat; až je nakonec rval po desítkách.
Dav okolo se nesouhlasně díval jeho směrem, jemu na tom nezáleželo. A nikdo si nedovolil zastavit ho; byl to přece syn Hokageho.
Zastavil ho až malý kamínek, na kterém se mu smekla noha. V posledním okamžiku snahy o záchranu strhl dalších několik lístečků, které zůstaly uvězněné v jeho pevně sevřené dlani.
Znova se okolo něho ozval smích.
Prudce vstal, zavrávoral, klopýtavě došel o několik kroků dál a tam se zhroutil právě pod ten vysoký strom, kam lidé tak rádi vplétali bambusové větvičky s jejich přáními na barevných papírcích.
Spokojeně si všiml, že takhle zdola většina z nich nejde vidět.
Stále s tím spokojeným úsměvem se opřel o drsný kmen a zavřel oči v naivní víře, že se pak země přestane otáčet tak rychle.
Výsledek byl přesně opačný.
Houpal se a točil ve stejné chvíli, svět si s ním pohazoval jako s bezcennou hračkou.
Prudce otevřel oči a udělalo se mu špatně od žaludku. Jako po boji; v tu chvíli, jak poslední protivník dopadne s tupým žuchnutím na zem a okolo něj se rozlije temně rudá krev.
Rozhlédl se okolo sebe. Přestože bylo všechno rozmazané, přestože tam bylo rudé barvy až až (nikdy nepochopil, proč zrovna červená je tak oblíbená barva na tanabatu), kaluž krve se nikde neobjevila.
Nebyl v boji.
Ne v tom, kde každý riskuje život pro své přátele, pro vesnici, pro tu neuchopitelnou čest, o které všichni pořád mluví. Pro rodinu, bez které prý nemohou být. Pro svá přání, které pak o tanabatě hloupě píší na ty laciné kusy papíru.
Všichni riskují – až na něj; on byl synem Hokageho, on musel být chráněn.
Zajímalo by ho, jestli právě to zapříčinilo, že žádný z těch důvodů nedokázal pochopit.
„Co jsi napsal ty?“
Uvědomil si, že v ruce stále svírá několik napůl roztrhaných papírků. Zamračil se na ně a pokusil se je vtlačit do země. Co nejhlouběji; až pod základy celé Konohy. Tam, kde by ji nebyl schopný vidět ani žádný z bohů.
Přestože to nebude ani takhle; bohové totiž neexistují.
Spokojeně pokýval hlavou. Neexistují.
Hlína, která mu při tom vlezla za nehty, nepříjemně tlačila.
„Zajímalo by mě, co si vůbec může člověk jako ty přát.“
Asuma zaklonil hlavu v pohledu ke hvězdám, které přes korunu stromu neviděl. Ani bez stromu by je pravděpodobně nemohl spatřit; světla vesnice o tanabatě byla příliš jasná. A nakonec možná byly celou tu dobu pečlivě skryté za mraky.
„Máš všechno! Můžeš mít všechno. Jsi synem hokageho, jsi...“
„Drž hubu.“
Tmavovlasá dívka se na něj překvapeně podívala. Přes všechny ty světla stánků jí neviděl do obličeje, přesto měl pocit, že ji odněkud zná. Ten hlas mu byl povědomý.
Měl by ji znát.
Svraštil obočí, jak se usilovně snažil vzpomenout.
Pak to vzdal a oči zase zavřel.
„...jsi v pořádku?“ odvážila se dívka zeptat a přešla k němu o krok blíž. Starostlivý tón vyhrál nad tím uraženým.
Napadlo ho, jestli to není nějaká ze zdravotnic.
„Ne,“ zavrčel v odpověď.
Dívka dotčeně nakrčila nos, přesto neodešla. Naopak, popošla ještě blíž ke stromu a zvědavě na něj pohlédla.
„Cos napsal? Jaké přání?“ vyzvídala, jako by si nevšimla jeho odmítavého chování.
Mým přáním je mít přání.
Když ho to napadlo, hlasitě se rozesmál.
Tmavovláska na něj nechápavě koukala.
„Ta...Tabana...ta... ta- ta- banata...?“ neúspěšně se pokusil najít správný tvar.
„Tanabata,“ opravila ho ihned, spíše automaticky. Až v tu chvíli pochopila, proč sedí u stromu a celou svou vahou se opírá o ten drsný kmen.
Asuma nad tím jenom mávl rukou.
„Kdo by ji.. to... potřeboval? Člověk by si měl plnit přání sám! Ne spoléhat se na bohy,“ zašklebil se, „na neexistující bohy.“
Chtěla něco odpovědět, ale nedal jí k tomu dostatek času.
„Já...! Já odjedu... odejdu z vesnice. A půjdu daleko. Někam... do chrámu... nebo tak.“
„To opravdu chceš?“ Tvářila se při té otázce naprosto vážně.
Vyprskl smíchy.
Svět se několikrát zhoupl.
„Já nemám žádné... přání.“
„Lžeš!“
„Ale až... odejdu! Pak to bude v cajku. Žádná hloupá tabanata-“
Nadechla se k opravě, pak s hlasitým povzdechnutím zase vydechla.
Nemělo to smysl.
„Žádnej otec a žádný ostatní, vidící za tebou... mnou... jen rodinu.“
Přestože to byl momentální nápad, začínal se mu zamlouvat. Odejít. Někam hodně daleko, kde jej nikdo nebude znát a i kdyby znal, tak pro něj jméno Hokageho syna nebude nic znamenat. Žít jen za sebe; ne za svého otce, za hokageho.
Uvědomil si, že tyhle dvě slova už pro něj tvoří jakési nerozlučitelné spojení.
Otec hokage.
„Hele,“ přerušila jeho myšlenky, „opravdu jsi v pořádku?“
Znovu se rozesmál. „Vždyť už jsem ti jednou řekl, že ne!“
„Tak... můžu nějak pomoct?“
„Ne.“
Pokrčila rameny a otočila se k odchodu.
„Snad jenom...“ žaludek zřetelně zaprotestoval proti prudkému pohybu jeho těla, které se samovolně odpoutalo od kmene. „Nevíš, kde je nějakej shinobi chrám?“

„Tanabata!“ vykřikl někdo z davu rozverně.
„Tanabata!“ přizvukoval mu jiný hlas. Jako by to byl přípitek, přípitek na dlouhý a šťastný život.
Asuma se spokojeně usmál a přikývl oběma neznámým na souhlas. Prázdnou rukou udělal pohyb, jako by se chtěl napít z imaginárního poháru toho nejlepšího vína, a souhlasně zopakoval: „Tabanata.“

Poznámky: 

Řekněme, že být u nás svátek jako tanabata, asi bych z něj měla jedině deprese. Takže asi tak. (Jo, v povídce tohle trošku ustoupilo, mělo to tam být víc vidět, ale... co už.)

4.5
Průměr: 4.5 (6 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Lee
Vložil Lee, Út, 2014-12-30 23:01 | Ninja už: 2303 dní, Příspěvků: 2180 | Autor je: Moderátor, Manga tým, Kankurova kosmetička

Skvěle napsané, báječně se četlo, Asumu mám moc ráda a opilí ninjové mají velké kouzlo. (Nevím proč, ale kombinace ninji a alkoholu mi vždycky připomene La chanson de la rue, což nepochybně přidává kredit. Smiling )

Obrázek uživatele nettiex
Vložil nettiex, Čt, 2014-12-25 01:48 | Ninja už: 3498 dní, Příspěvků: 3649 | Autor je: Editor všeho, Sluha v rezidenci klanu Hyuuga

Trochu jsem vahala, jestli to mam psat, protoze muj mozek uz v tuhle hodinu neni schopen posoudit, jak to vyzni... Laughing out loud Ale styl tehle povidky mi hrozne pripomnel muj vlastni styl psani. Coz neni spatna vec (ja doufam, ze to neni spatna vec! xD), naopak vlastne mohu rici, ze ses mi hezky trefila do vkusu.

Libilo se mi. Smiling

Nejnovější FF
~ 16. 2. 2017 - Čtyřikrát, kdy toho bylo příliš (a ne dost) - čtyři drabble

Obrázek uživatele Faith
Vložil Faith, So, 2014-05-10 22:08 | Ninja už: 3181 dní, Příspěvků: 225 | Autor je: Prostý občan

Chm.. zajímavé, natolik že mě to donutilo napsat komentář, hah, to už tu dlouho nebylo.
Líbí se mi ta vybudovaná atmosféra i ten styl, jakým je to podáno. Tak správně výsměšným ale zároveň smířeným, heh. Nebo je to možná mnou, konec konců co pod tím vidím já, nemusejí vidět jiní.
Já osobně bych nikoho konkrétního nezmiňovala, ať tam každý představí koho chce, ale tolik k mé lhostejnosti o tom, co si myslí čtenáři.
Už si nepamatuji co přesně sem od tebe četla naposled, vím, že to bylo ale vcelku dávno, přesto... ušla si od té doby velký kus cesty, pokud mohu soudit. Možná bych neměla nad FF ještě lámat hůl.

  • Vím, že nic nevím.
  • Dokonalost je nudná.

Zůstat sám sebou ve světě, jenž se dnem i nocí pokouší udělat z tebe stejného člověka, jako jsou všichni ostatní: to je nejtěžší úkol, jaký si člověk může stanovit: úkol, který nikdy nekončí.
E. E. Cummings


Podmínkou koexistence jedince druho Homo sapiens a společenství druhu Canis lupus je sjednocení akustické signální soustavy.

Obrázek uživatele Palantir
Vložil Palantir, Ne, 2014-04-13 16:51 | Ninja už: 2785 dní, Příspěvků: 3810 | Autor je: ONLINE, Jounin

Niečo takéto som v tejto misii vôbec nečakal - ten nápad absolútne nemá chybu a ešte k tomu je to aj dobre napísané. Čítalo sa to jedna radosť - nesporne jedna z troch najlepších poviedok v misii.